Světové ceny potravin se jen za období od ledna do srpna letošního roku zvýšily o 11 procent, přičemž nejvyšší příspěvek k cenovému růstu padl na vrub cen obilí, sóji a jiných olejnin. U cen obilí se podobné zvýšení dalo pozorovat pouze po skončení druhé světové války, počátkem 70. let či v letech 1989 až 1996.
Hypotéza přechodného cenového šoku hledá příčiny v krátkodobých a pomíjivých faktorech: letošní katastrofická sucha v jižní Evropě a na Ukrajině, povodně ve Velké Británii, Indii a Bangladéši či ztráta úrody v důsledku mimořádného výskytu pozdních mrazů (což je třeba případ úrody v Polsku).
Druhý předpoklad se opírá o to, že za dynamikou cen zemědělských produktů částečně stojí rostoucí spotřeba potravin v rozvojových zemích spojená s vyššími příjmy. Zejména je však příčinou vyšší poptávka po využití zemědělských komodit při výrobě biopaliv. Zatímco první hypotéza by signalizovala spíše přechodné trvání vyšší inflace cen potravin a její odvanutí v následujících letech, druhá naznačuje riziko dlouhodobějšího trendu se všemi nepříznivými dopady na vývoj světové ekonomiky.

ŠPATNÁ ZEMĚDĚLSKÁ POLITIKA. Když se rozvinuté ekonomiky rozhodly podpořit užívání motorových paliv vyráběných na bázi zemědělských produktů, jevilo se to politikům jako dobrý nápad. Jak Spojené státy, tak Evropská unie se již delší dobu potýkaly s rostoucími přebytky poměrně štědře dotovaného zemědělského sektoru. Přičemž příznivé ceny zemědělcům zajišťovala ochranářská opatření před lacinými dovozy z třetích zemí a intervenční výkupy obilí a masa či stanovení množstevních produkčních kvót jednotlivých členů Unie. A právě podpora užívání biopaliv měla pomoci řešit problémy dané dlouhodobou neudržitelností takto nastavené zemědělské politiky. Neméně důležitým faktorem byla také snaha alespoň částečně snížit závislost na dovozu ropy z permanentně rizikových oblastí Blízkého východu. Navíc bylo možné získat pro prosazování biopaliv, prezentovaných jako účinný nástroj snížení emisí skleníkových plynů, širokou společenskou podporu díky rostoucím obavám z globálních klimatických změn.

Zrychlení růstu cen potravin v důsledku vyšší poptávky po biopalivech v souběhu s krátkodobými nabídkovými šoky však mnohé ekonomy a politiky překvapil a vyvolal obavy z rizika zvýšení světové inflace a ohrožení ekonomického růstu. Zatímco některé státy, vyvážející masivně zemědělské produkty, z rostoucích cen těží (což se týká třeba Jižní Ameriky), v rozvojových zemích, uspokojujících poptávku po zemědělských produktech hlavně dovozem, může současný vývoj světových cen potravin představovat pro obyvatelstvo vážné ohrožení. Zpráva Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) potvrzuje, že zvyšování cen zasáhne bolestně především nejméně vyspělé země, které jsou v pozici čistých dovozců potravin, a kde navíc vzhledem k relativně nízkým příjmům obyvatel představují potraviny podstatně větší podíl na spotřebitelském koši. To se týká například Ghany, Nigérie či Bangladéše. I v Evropské unii je dopad zvyšování cen sice nepříjemný, ale vzhledem k váze potravin na celkové spotřebě nižší než 20 procent, ještě snesitelný. V rozvojovém světě, kde obyvatelé často vydávají na jídlo 40 a více procent svého skromného příjmu, představuje zachování současného rostoucího trendu zemědělských cen významné riziko pro výživu. Neméně nepříznivým efektem pro ekonomický růst je i nevyhnutelný růst úrokových sazeb tam, kde se centrální banky budou snažit tlumit inflační tlaky spojené s růstem cen potravin.

BIOPALIVA DRUHÉ GENERACE. Na pozadí nepříliš světlého scénáře hospodářského vývoje se čím dál více vynořuje otázka o perspektivách využívání biopaliv jako náhražky za ropu, respektive jak jevy spojené s vysokou poptávkou po biopalivech utlumit. Odhlédneme-li od morálního aspektu "spalování potravin", zaznívá kritika i vůči efektivitě a smysluplnosti jejich dlouhodobého užívání jako nástroje k zmírnění globálních klimatických změn. Prioritu má v současné době produkce biopaliv takzvané první generace. Tu představuje hlavně bioetanol a biodiesel získávaný přímo ze zemědělských produktů, například z obilí, cukrové třtiny, řepky. Jejich výroba je však bez štědrých státních dotací nerentabilní. Čisté environmentální přínosy navíc nejsou jednoduše kvantifikovatelné a liší se podle místa produkce, cen surovin a efektivity jejich využití, produktivity pracovní síly či dopravních nákladů. Například v Evropě vyráběný bioetanol na bázi pšenice snižuje v porovnání s klasickým motorovým benzinem jednotkové emise skleníkových plynů o 47 procent. Naproti tomu nejvyšší efektivity při snížení jednotkových emisí v porovnání s klasickými motorovými palivy (kolem 91 procent) dosahuje brazilský etanol z cukrové třtiny. Evropský řepkový biodiesel snižuje emise na kilometr o 21 až 38 procent, ale třeba v Indii vyráběný produkt z biomasy Jatrophy dosahuje snížení takřka o sto procent. Omezujícím faktorem větší produkce biopaliv však nadále zůstává dostupná zemědělská půda. Pokračující rozvoj pěstování biomasy by nepochybně spolykal významnou část již tak dosti intenzivně využívané zemědělské půdy, nehledě na vyšší spotřebu vody nutné k zavlažování. Podle loňské studie LMC International by si pěstování plodin pro zvýšení podílu biopaliv na celkové světové spotřebě pohonných hmot ze současného necelého jednoho procenta na požadovaných pět procent v roce 2015 vyžádalo zábor téměř 15 procent světové rozlohy zemědělsky využitelné půdy. Nemalé náklady by byly spojeny i s vybudováním infrastruktury a zpracovatelských zařízení. Budoucnost tak mohou spíše představovat biopaliva takzvané druhé generace z potravinářsky nevyužitelných biologických odpadů, například z ovoce. Jejich získávání je však zatím nákladné a širší průmyslové využití vyžaduje další výzkum a vývoj.

SNÍŽENÍ ENERGETICKÉ ZÁVISLOSTI. Je zjevné, že rizika spojená s rostoucí produkcí biopaliv, stejně tak i výrobní limity, neumožňují, aby v nich svět hledal hlavní nástroj požadované dlouhodobé redukce skleníkových plynů. Jejich role v případném boji s klimatickými změnami (ať již reálnými či domnělými) bude nadále spíše okrajová. Ovšem bráno z druhého konce, může mít jejich rozumné užití příznivé vedlejší hospodářské přínosy. Ekonomiky s vysokou mírou efektivity při výrobě biopaliv mohou využít své komparativní výhody k rozvoji sofistikovaných průmyslových odvětí s příznivými dopady na zaměstnanost. Státům dovážejícím biopaliva mohou v budoucnu přinést částečné snížení energetické závislosti na dovozu ropy, a tudíž i menší zranitelnost vůči ropným šokům. Podmínkou, aby to fungovalo, je však odstranění veškerých překážek mezinárodního obchodu, a to především na straně rozvinutých zemí. Státy Evropské unie potvrdí své poctivé "environmentální" úmysly tím, že usnadní přístup na svoje trhy producentům zemědělských produktů či přímo biopaliv z nečlenských zemí. Jedině tak se prokáže, zda příklon k většímu užití biopaliv je motivován hlavně obavou o "budoucnost zelené planety" či více pragmatickými a méně ušlechtilými záměry protekcionismu domácích zemědělských výrobců.

Vojtěch Benda
Senior Economist, ING Wholesale Banking

Související