Jak přistřihnout euru křídla

Jak přistřihnout euru křídla

Volání francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby Evropská centrální banka zasáhla a okleštila prudce rostoucí euro, je všeobecně pokládáno za známku jeho nepochopení trhů a nedůvěry k nim. Někteří lidé dokonce vnímají Sarkozyho jako tradičního gaullistu, který chce pomoci francouzským výrobcům tím, že euro uměle devalvuje.

Nemohl by však mít Sarkozy pravdu, když se domnívá, že měnové trhy neženou automaticky směnné kurzy na úroveň odpovídající základům mezinárodního obchodu? Srovnatelné zboží se koneckonců často ve světě prodává za velmi rozdílné ceny. Podle časopisu Economist stojí například jeden Big Mac v eurozóně přibližně tři eura, což jsou při současném směnném kurzu zhruba čtyři dolary, avšak ve Spojených státech se prodává za pouhé tři dolary dvacet centů. To naznačuje, že euro je asi o 25 % nadhodnoceno.

Po posledních třiceti letech existence volně plovoucích měn je zřejmé, že trhem determinované směnné kurzy mají sklon k širokým a ustavičným výchylkám od paritní úrovně, při níž by se srovnatelné zboží prodávalo v různých zemích za srovnatelné ceny. Politici jako Sarkozy tak možná mají kus pravdy, když tvrdí, že by centrální banky měly zasáhnout a podobné výkyvy omezit.

Ekonomové včetně mnoha centrálních bankéřů se však na věc dívají jinak. Navzdory širokým a vytrvalým výkyvům na aktuálních měnových trzích jejich "modely racionálního očekávání" předpovídají, že by se směnné kurzy neměly jakýmkoli trvalým způsobem odchylovat od parity. V přesvědčení, že se jim podařilo nalézt způsob přesného modelování, jak by obchodníci s devizami měli přemýšlet o budoucnosti, nevidí potřebu intervence, neboť s výjimkou dočasných odchylek nastaví trhy vždy správné hodnoty měn.

Naproti tomu "behaviorální ekonomové" připouštějí, že měny se mohou od parity odchýlit na dlouhou dobu. Avšak tento jev není podle nich výsledkem snah obchodníků interpretovat pohyby v základních makroekonomických ukazatelích, nýbrž výsledkem psychologie trhu a iracionálního obchodování. Intervence z jejich pohledu není ani tak zbytečná jako spíše nemožná.

Model "racionálního očekávání" i model "behaviorální" jsou pro účely hodnocení politických intervencí od základu pochybené. Navenek možná působí odlišně, ale oba se snaží vytvářet přesné předpovědi lidského chování, ať už je "racionální", nebo "iracionální". Oba opomíjejí skutečnost, že racionalita závisí na nedokonalém chápání dějin a společnosti ze strany jednotlivců ve stejné míře jako na jejich motivaci. A navíc oba ignorují význam tržních dopadů kreativity jednotlivce a nepředvídatelných společensko-politických změn.

Jakmile se tyto "nedokonalé znalosti" umístí do srdce ekonomické analýzy, vyjdou najevo důsledky naší zákonitě omezené schopnosti předpovídat tržní výstupy. Pokud jde o měnové trhy, jsou paritní úrovně založené na mezinárodním obchodu pouze jedním z mnoha faktorů, které mohou brát obchodníci v úvahu. Ve snaze vyrovnat se s nedokonalými znalostmi se obchodníci nechovají iracionálně, když věnují pozornost i jiným základním makroekonomickým ukazatelům, a vychylují tak směnný kurz mimo jeho paritní úroveň.

Nedávný vzestup eura vůči dolaru je ukázkovým příkladem: ti, kdo sázejí na euro, reagují na obrovský deficit amerického běžného účtu platební bilance, na rychle rostoucí ekonomiku eurozóny a na stoupající úrokové sazby eura. Co je iracionálního na tom, když se při devizovém obchodování vezmou v úvahu tyto základní faktory?

Centrální banka by měla každý měsíc oznámit odhad pásma paritních hodnot na základě analýzy, která na rozdíl od nějaké přesné hodnoty odráží zákonitou nedokonalost znalostí týkajících se parity dané měny. Jakmile se směnný kurz začne pohybovat směrem od tohoto pásma, zvýší pravidelná prohlášení centrální banky obavy obchodníků s devizami, že jiní obchodníci budou pokládat držení otevřených pozic za stále riskantnější. To by mělo zmírnit jejich ochotu takové pozice držet, což by omezilo velikost měnového výkyvu.

Z této strategie nevyplývá, že by se centrální banky měly pokoušet vtěsnávat směnný kurz do nějaké předem stanovené cílové zóny. Vzhledem k enormní velikosti denních objemů na měnových trzích takové pokusy téměř vždy selžou, což vede k měnovým krizím. Ze strategie "omez výkyvy" spíše vyplývá, že by centrální banky měly svých rezerv využívat k intervencím v nevyzpytatelných okamžicích, aby posílily účinek svých pravidelných prohlášení o paritním pásmu na vnímání zvýšeného rizika kapitálových ztrát ze strany obchodníků.

Náš návrh, jak snižovat - avšak nikoli eliminovat - odchylky od parity, uznává, že cenové fluktuace mohou mít klíčový význam, aby mohly trhy stanovit hodnotu aktiv slibujících nejistou návratnost. Jsou-li však měnové výkyvy příliš široké a vleklé, mohou brzdit skutečnou ekonomickou aktivitu, a právě proto je intervence někdy opravdu nezbytná. Pokud výslovně připustíme, že znalosti ekonomů i politiků mají určité hranice, mohou mít podobné strategie šanci na úspěch.
(c) Project Syndicate 2007

www.project-syndicate.org

Roman Frydman (vlevo), profesor ekonomie na Newyorské univerzitě, a Michael Goldberg, profesor ekonomie na Univerzitě v New Hampshire, jsou autory chystané knihy Nedokonalá znalostní ekonomika: Směnné kurzy a riziko.