S převodními cenami není v České republice zatím mnoho zkušeností. Zahraniční literatura je obtížně dostupná a zaměřuje se většinou na obecné teoretické koncepty. Rozhodli jsme se proto ukázat, jak by se převodní ceny mohly v konkrétních podmínkách České republiky aplikovat. Uváděný případ představuje zobecněnou modelovou situaci a není konkrétní situací konkrétních poplatníků.

VYSTAVIT DOBROPIS? Česká výrobní společnost prodává 80 % své produkce mateřské společnosti. Ceny, které matce účtuje v eurech, byly na základě plánů a rozpočtů sjednány již na počátku roku a zahrnují 5% marži k nákladům. Jenže během roku se leccos změnilo. Především suroviny, nakupované z větší části za ceny v eurech, podražily méně, než se čekalo a objem výroby pro mateřskou společnost byl nakonec téměř o 10 % vyšší, než původně stanovil plán. Značnou část plánované marže ale pohltil klesající kurz eura.
Naopak dodávky pro nezávislé odběratele v tuzemsku, které představují přibližně 20 % produkce společnosti, se příliš neměnily. Ceny jsou v korunách, a i když mírně klesají, nemá to vliv na ziskovost této části produkce, která vykazuje zisk před zdaněním ve výši 15-20 % rozpočtovaných nákladů.
Uběhl rok a finanční ředitel české společnosti má na stole požadavek mateřské společnosti, který poukazuje na úspory v nákupních cenách materiálu i na překročení objemu odebrané produkce a požaduje odpovídající dobropis. Ačkoliv se argumenty matky zdají logické, poskytnutí slevy by vzhledem k poklesu eura vedlo k mírné ztrátě u obchodů s ní. Jak takový výsledek vysvětlit správci daně?
K převodním cenám existuje vlastně jen jedno ustanovení, a to paragraf 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Ten říká, že pokud se ceny uplatňované vůči spojené osobě liší od cen, které "...by byly sjednány mezi nezávislými osobami za stejných nebo obdobných podmínek...", musí poplatník tento rozdíl uspokojivě doložit. V praxi bude ovšem potřeba uvažovat mnohem komplexněji.

PÁDNÉ ARGUMENTY. Vycházejme z té nejobvyklejší situace. Finanční ředitel má k dispozici pouze tabulku s původním rozpočtem ze začátku roku a dvoustránkovou smlouvu o dodávkách, která se zabývá hlavně důvěrností dat o výrobě a pouze okrajově se zmiňuje, že zákazník bude objednávat v co největším předstihu a dodavatel je povinen vyrobit a dodat.
Argumenty mateřské společnosti jsou přitom poměrně pádné - ceny materiálu klesají, zákazníci to chtějí vidět na ceně produktu, vyšší objem výroby znamená vyšší vytížení, a tedy lepší finanční výsledky. Existuje tedy vůbec důvod slevu neposkytnout?
Jak ale slevu poskytnutou zahraniční mateřské společnosti zdůvodnit českému správci daně, zejména když je tu pětina produkce pro český trh, který vykazuje stabilní odběr a na kterém společnost prodává s 15-20% ziskem?
Především je nutné zapomenout na "koncernový pohled", který bere v úvahu společné zájmy celé skupiny, a dívat se na českou společnost jako na zcela samostatný a nezávislý subjekt, který bude uvažovat například takto.
Slevu nyní poskytnout nemusí, protože původní ceny byly plánované v dobré víře jako nejlepší kompromis. Pokud slevu neposkytne, o zákazníka hned nepřijde, protože výše slevy nevyváží problémy, které zákazník bude mít se změnou dodavatele. Musí ale počítat s tím, že až se budou sjednávat ceny na další období, zákazník bude trvat na nižší ceně zohledňující obdobný pokles cen materiálu. A pokud mu neustoupí, dá se očekávat, že si výhledově bude muset hledat jiného odběratele.
Jaký dopad by měla ztráta takového významného zákazníka na celkovou pozici společnosti? Tuzemský trh je poměrně stabilní, takže najít adekvátní náhradu bude obtížné. Výrazné snížení objemu výroby povede k nárůstu jednotkových nákladů a 15-20% zisk se pak může rychle změnit na čistou ztrátu. Tento argument by měl proto zaznít v diskusi se správcem daně při zdůvodňování rozdílu mezi ziskem před zdaněním dosahovaným na českém trhu u dodávek nezávislým osobám a podstatně nižší marží účtovanou mateřské společnosti.
Poskytnutí slevy zpětně za uplynulý rok by bylo nicméně jen těžko obhajitelné, protože smlouva tato rizika na zákazníka nepřenášela. Lze ale uvažovat o změnách do budoucna.

ZÁVAZEK VÝROBCE UPRAVIT CENU. Pokud jsou výkyvy cen materiálu a objemu zadané výroby významné a výrobce je nemůže ovlivnit, je lepší sjednat s velkým zákazníkem přímo podíl na souvisejícím riziku. Ujednání o ceně pak může přímo obsahovat závazek výrobce upravit konečnou cenu podle pohybu cen vstupní suroviny nebo objemu výroby zadané zákazníkem. Výrobce se tak zbaví rizik, jež stejně nekontroluje, a může se soustředit na náklady související s výrobou, které má možnost ovlivnit. Samostatnou kapitolou pak je dopad kurzových pohybů. Pokud lze předem odhadnout tendenci, bude mít nezávislý výrobce snahu promítnout očekávaný dopad takové tendence do rozpočtovaných cen a bude smířen s tím, že musí absorbovat dopad odchylek.

Mezi spojenými subjekty je otázkou, jak se podaří obhájit nastavení marže a zda byla marže použitá při plánování oprávněná vzhledem k odchylkám očekávatelným již v době sestavování rozpočtu. K tomu je obvykle třeba získat srovnatelná data nezávislých společností.
Náš finanční ředitel tedy nejspíš odmítne dobropis vystavit s poukazem na to, že uzavřená smlouva žádné takové ujednání neobsahuje, navrhne upravit ji tak, aby se rozdělení rizik mezi spojené osoby do budoucna změnilo, a prověří nebo dále dopracuje dokumentaci podporující výši marže použité při sestavování původního rozpočtu.
Zajištění souladu s principem tržního odstupu vyžaduje izolovaný pohled na českou společnost. To je často v protikladu s jejím přirozeným vnímáním jako jednoho z mnoha hráčů podřizujících se zájmu celku, a pro její vedení to může být náročný úkol.

Libor Frýzek
Jiří Teichmann
Ernst & Young

Související