Zastaralý produkt


Stavební spořitelny v současné době intenzivně zdůrazňují výhody stavebního spoření i jeho dalekosáhlé pozitivní dopady na celou ekonomiku. Naposledy tak činil Vojtěch Lukáš v Ekonomu č. 24/2007. Ekonomii tohoto produktu však vidím zcela jinak. Rozumnější by bylo vytvořit univerzální produkt dlouhodobého spoření na soukromé zajištění, který by měl širší využití a stát by mu poskytoval jednotnou podporu.

ROZDÍL MEZI KONCEPCÍ A PRAXÍ. Stavební spoření sehrálo v České republice v 90. letech určitou pozitivní, stabilizační úlohu - působením na klienty i na stát. Svůj význam mělo i při budování prodejních sítí finančních produktů. Dnešní situace je však zcela jiná a stavební spoření je dnes v podstatě nekalou konkurencí jiných, podstatně lepších finančních produktů.

Stavební spoření je poměrně složitý produkt, který vznikl v ekonomicky rozvráceném Německu po první světové válce a uchytil se také ve stejně postiženém Rakousku. Počátkem 90. let se ho podařilo exportovat do České republiky i na Slovensko. V dalších postkomunistických zemích se to již nepovedlo. Stavební spoření se státní podporou existuje pouze v Německu, Rakousku, Česku a na Slovensku, u nás je jeho podpora výrazně nejvyšší.

Dnešní produkt zvaný stavební spoření nemá s původní koncepcí stavebního spoření téměř nic společného, kromě komplikovanosti produktu. "Spolek přátel Wüstenrotu" byl založen na tom, že několik (5 až 10) lidí musí spořit, aby jeden mohl stavět. Ale to je dnes zcela mimo realitu - a přesto naše stavební spořitelny vypočítávají a klientům sdělují "ohodnocovací čísla", která slouží k tomu, aby někdo nepředbíhal ve frontě na úvěr ze stavebního spoření.

A přitom úspor je dnes více než dost nejen v českých stavebních spořitelnách, ale i v jiných českých, evropských a světových finančních institucích. Nikdo nemusí čekat, až nějaký kolektiv našetří dost peněz pro jednoho stavebníka. Disponibilních úvěrových zdrojů je nadbytek a jsou relativně levné.

Ten, kdo dnes šetří ve spořitelně na bydlení, ten má buď velkou averzi k riziku, nebo nemá dobrého finančního poradce. Stavební spořitelny pak velmi ochotně z těchto úspor poskytují úvěry bez nutnosti předchozího spoření, které jsou svými podmínkami i výší srovnatelné s hypotékami. Jinými slovy prostě poskytují zahalené hypotéky. Řádné úvěry ze stavebního spoření, poskytované po ukončení cyklu stavebního spoření, tvoří dnes pouze nepodstatný zlomek všech úvěrů poskytovaných stavebními spořitelnami.

Dnešní úvěry od stavební spořitelny jsou pouze složitou konstrukcí, jejímž smyslem je vytáhnout ze státní pokladny co nejvíce státních dotací ke spoření. Jestliže si klient vezme úvěr, tak mu současně prodají spoření, které je státem velkoryse dotováno. Úvěr vlastně plně nebo částečně splácí z tohoto spoření. Takto komplikovaně se to dělá jen proto, aby se "podojil" stát.

TROCHU MAKROEKONOMIE. Uvádí se, že stavební spořitelny generují na každou korunu státní podpory 4,50 koruny úvěru a že nepřímým výsledkem je růst ekonomiky - s výsledným daňovým efektem, který je vyšší než státní podpora stavebního spoření. To je spíše zbožné přání než skutečnost.

Za určitých podmínek mají státní výdaje uvedené multiplikační a akcelerační efekty v ekonomice s pozitivním dopadem na státní rozpočet. Ale jen v podmínkách vhodných pro "keynesiánské" zásahy do ekonomiky. U nás to zřejmě trochu platilo za vlády Miloše Zemana. Obecně to platí jen v určité fázi konjunkturního cyklu - a tedy vždy jen dočasně.

Dnes jsme svědky spíše opaku - snížení sazeb daní může mít multiplikační a akcelerační účinky s tím výsledkem, že absolutní výnos daní neklesne. Příliš na to spoléhat nelze, daleko jistější je snížit současně výdaje a daně. V každém případě není fér strašit tím, že zrušení státní podpory stavebního spoření by poškodilo ekonomický rozvoj České republiky.

Stavební spoření není bez státní podpory životaschopné. Když vezmeme dnešní nejvýhodnější nabídku tohoto produktu na trhu bez státní podpory a když budeme maximalizovat výsledný úrokový výnos pro klienta, tak nám tento produkt přinese - při šestiletém cyklu spoření - efekt v podobě úroku 0,9 % p. a. To je pro klienta ztráta, protože musí počítat s inflací nejméně 2-3 % ročně. A to jsou stavební spořitelny - oproti jiným bankám - zvýhodněny v tvorbě povinných rezerv u ČNB.

Státní dotace stavebního spoření má zcela zásadní význam. Při optimalizaci svého chování může klient získat ze své smlouvy o stavebním spoření až 5,8 % p. a. Za účelem tohoto zúročení je nutno vkládat 20 000 korun ročně, vždy těsně před skončením kalendářního roku, a poplatek za uzavření smlouvy zaplatit formou mimořádného vkladu.

Ve většině případů však k této "optimalizaci" nedochází a zhodnocení činí do 5 % p. a. Přitom vycházím z podmínek pro nově uzavírané smlouvy, neberu v potaz stále hojně existující "staré smlouvy" s dřívějšími, ještě vyššími státními dotacemi.

PROČ DOTOVAT DRAHÉ PRODUKTY? V každém případě jsem toho názoru, že by stát neměl dotovat produkty, které samy o sobě bez státní dotace jsou drahé a tím jsou vlastně neprodejné. Stavební spoření je typickým případem takového produktu. A je třeba se k tomu postavit čelem. Mimochodem nejen ono žije díky státním dotacím. Druhým takovým produktem je penzijní připojištění se státním příspěvkem.

Při bližším zamyšlení nad potřebami lidí zjistíme, že efektivita využití obou těchto produktů je více jak problematická. Mladí potřebují hlavně bydlet, stáří je nezajímá - a nemá ani valnou cenu jim vnucovat penzijní spoření. A starší potřebují zajištění ve stáří - a často bydlí v příliš velkém bytě či domě. Oba uvedené produkty mají přitom poměrně nízké hranice pro státní podporu. Když budete spořit 20 000 Kč ročně po dobu 6 let, tak výsledkem bude méně než 150 000 Kč - za to si žádný byt nekoupíte. Nekoupíme si ho, ani kdybychom si vzali úvěr ve výši dvojnásobku uspořené částky.

Podobně je to s penzijním připojištěním. Při spoření 500 korun měsíčně si na slušnou penzi v druhé polovině našeho produktivního věku nestačíme ušetřit. Kdybychom z těchto dvou produktů vytvořili jeden dlouhodobý produkt, tak tím pomůžeme mladým i starým. Mladí budou moci více či dříve ušetřit na bydlení, ti druzí zase více našetří na stáří. Prostě jeden výhodný produkt sám o sobě, se dvěma flexibilně využitelnými "mašličkami". K tomu trochu státní podpory, aby to bylo veselejší. Když státem podporované spoření nebude využito na bydlení, tak se bude moci použít na pořízení starobního důchodu.

JEDNO SPOŘENÍ BY BYLO EFEKTIVNĚJŠÍ. Smlouvu o spoření - možná i na stáří - by svému vnukovi mohla koneckonců založit i babička nebo dědeček. Místo dnešního stavebního spoření. Když vnuk nepoužije úspory na bydlení, tak se mu budou hodit později.

Dnešní penzijní připojištění zcela zbytečně požaduje, aby pojištěný byl i pojistníkem, což ze hry zbytečně vyřazuje zejména děti. Podmínky stavebního spoření a penzijního připojištění lze sjednotit, státní podporu k novému jednotnému produktu také.

A po pravdě řečeno mi v tomto novém produktu ještě chybí soukromé zabezpečení pro případ invalidity, alespoň jako volitelná složka. A to potřebují všichni, mladí i staří. A tím do jednotného produktu zahrneme i dnešní soukromé životní pojištění, které je neodůvodněně diskriminováno, protože srovnatelnou státní dotaci nedostává.

Pokud jde o celkový dopad na státní rozpočet, tak myslím, že není se třeba nutit do jednostranného zrušení dotací dnešního stavebního spoření. Jsem spíše pro vytvoření zcela nové koncepce jednoho státem podporovaného produktu soukromého zabezpečení. Za pár měsíců se to dá zvládnout.

JAROSLAV VOSTATEK

profesor Technické univerzity v Liberci

Související