Ošidné rajské vábení


Drtivá většina z nás považuje placení daní za nutné zlo, kterým si vykupujeme možnost sídlit na území určitého státu (v našem případě České republiky) a vyvíjet na tomto území ekonomickou činnost. To samé platí nejen o daňových zákonech, ale i o celém právním řádu, který jsme z tohoto důvodu nuceni akceptovat. Tuzemské právní předpisy nás často nutí vyvíjet naši činnost v určitých pro nás nevýhodných či nevhodných formách a pouze při splnění přísných a svazujících kapitálových, kvalifikačních, notifikačních a jiných požadavků. V případě, že se rozhodneme tato pravidla porušit, musíme počítat se sankcemi ze strany státu. Tyto sankce jsou obvykle dosti tvrdé, jelikož stát má vždy vitální zájem na zajištění svých příjmů, jakož i na účinné kontrole ekonomické činnosti na svém území.

Podnikatelům tak většinou nezbývá než tuto neúměrně vysokou daňovou a administrativní zátěž akceptovat . Pokud se však taková zátěž stane skutečně neúnosnou a není již dostatečně kompenzována ani zmíněnými výhodami, vede to logicky k odlivu kapitálu ze země do míst, kde je taková zátěž nižší, popřípadě neexistuje vůbec. Jelikož tento proces snižuje ekonomickou sílu a blahobyt státu, je nepochybné, že postižený stát se tomuto trendu brání. Prostředky jeho obrany mohou být jak restriktivní, tak liberalizační, popřípadě mohou spočívat v individuálních úlevách (tzv. investiční pobídky). V intenzitě využití jednotlivých prostředků se však jednotlivé státy fundamentálním způsobem odlišují, což vytváří prostředí, v němž bývá pro podnikatele často výhodné vytvořit pro svou činnost mezinárodní strukturu, jež jim tyto rozdíly umožňuje efektivně využívat a maximalizovat tak svůj čistý zisk.

Tuto možnost začínají v hojné míře využívat také subjekty působící v České republice, a to nejen z důvodu daňové optimalizace (byť tento důvod bývá ve většině případů důvodem primárním), ale i ve snaze využít výhod odlišného právního prostředí či za účelem vyhnutí se regulaci některých podnikatelských aktivit.

PŘES KYPR A NIZOZEMSKO. Bylo by jistě pošetilé očekávat existenci nějaké oficiální statistiky oblíbenosti a využívání jednotlivých jurisdikcí uplatňujících preferenční daňové režimy subjekty působícími v ČR, a to zejména z důvodů snahy těchto jurisdikcí o maximální diskrétnost a anonymitu vlastníků offshore společností. Těchto tzv. daňových rájů dnes navíc existuje veliký počet a jejich konkrétní výběr je vždy určován specifickými potřebami konkrétního pod-nikatele. S vědomím určité generalizace je však možné prohlásit, že většina subjektů působících v České republice, kteří se snaží optimalizovat své daňové zatížení formou mezinárodního daňového plánování, vyžaduje od cílové daňové destinace zejména: příznivou geografickou polohu, rozvinutou infrastrukturu a stabilní právní prostředí, příznivější daňový režim, než je tomu v České republice, a existenci vhodně konstruované smlouvy o zamezení dvojího zdanění.

Na základě shora uvedených kritérií a částečně i na základě empirických poznatků je možné tvrdit, že mnoho renomovaných zahraničních společností, jakož i ryze českých subjektů užívá jako odrazový můstek pro investiční činnost v České republice společnosti zaregistrované v Nizozemsku. Jelikož Nizozemsko obecně nesráží daň z úroků placených ve prospěch nerezidentů, nizozemské holdingové společnosti navíc mohou výhodně získávat finanční prostředky i u offshore fondů sídlících v zemích, které neuzavřely žádné smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Tyto prostředky mohou pak být dále poskytnuty na financování projektů v České republice, přičemž na úroky z těchto půjček placené jejich českými příjemci se díky smlouvě o zamezení dvojího zdanění zpravidla nevztahuje žádná srážková daň. Tímto způsobem je tedy zajištěno jednak efektivní financování projektů, ale je také minimalizována daňová zátěž v souvislosti s transferem dividend a kapitálových zisků zpět holdingové společnosti. Svou váhu má i skutečnost, že Nizozemsko je silný a stabilní stát, u něhož hrozí menší nebezpečí změny ekonomických, politických či legislativních poměrů.

Dalším státem, jejž výhodná smlouva o zamezení dvojího zdanění uzavřená s Českou republikou a nízká úroveň zdanění předurčuje k využití při mezinárodním daňovém plánování subjektů působících v Česku, je Kypr. Tato jurisdikce má navíc s námi uzavřenou dohodu o právní pomoci, čímž odpadají administrativní překážky spojené se superlegalizací, popř. apostilací veřejných listin. V tomto ohledu je pro ilustraci vhodné zmínit, že kyperské společnosti využívá při své činnosti například také finanční skupina PPF.

Řada finančních institucí registruje své investiční fondy také v Lucembursku, jež nabízí daňový režim velmi podobný nizozemskému. Mezi výhody poskytované všemi třemi shora uvedenými státy patří bezesporu také jejich členství v Evropské unii. Pro účely daňového plánování jsou však využívány často také výhody nabízené i poněkud exotičtějšími destinacemi. Československá obchodní banka založila například investiční fond na Guernsey, z médií jsou známé tzv. kajmanské fondy bývalé IPB apod. Mnoho dalších malých holdingových společností je registrováno především na Jersey, Britských Panenských ostrovech a na Bahamách.

TAŽENÍ PROTI RÁJŮM. Daňové ráje jsou z mnoha příčin trnem v oku vyspělých států. Kromě eminentního zájmu na eliminaci daňových úniků dosahovaných využíváním preferenčních daňových režimů je prioritou boje proti daňovým rájům také úsilí o omezení využívání těchto center organizovaným zločinem k praní špinavých peněz a financování mezinárodního terorismu a snaha států o zvýšení kontroly a moci nad vlastními daňovými poplatníky. V mnoha případech však tento boj naráží na nejednotnost postojů jednotlivých států k těmto otázkám a na téměř nedotknutelnou suverenitu daňových rájů, jež maximálně využívají svého práva svobodně si určovat svou fiskální politiku. Mnohé mají navíc k jednotlivým vyspělým státům "zvláštní vztahy", a to jak čistě historické (např. bývalé kolonie), tak i politické (např. britská dominia), což jim zaručuje určitý stupeň ochrany ze strany těchto států.

V boji proti daňovým rájům se podařilo dosáhnout některých hmatatelných výsledků, a to zejména díky iniciativám FATF (Financial Action Task Force) a OECD (Organisation for Economic Cooperation and Development). Hlavním cílem mezivládního orgánu FATF je omezení možností praní špinavých peněz. Její dokument nazvaný 40 doporučení shrnuje základní opatření, jež by měly všechny země světa uplatňovat a prosazovat. Nejvýraznějším a nejmedializovanějším výsledkem činnosti FATF je však bezesporu pravidelné sestavování seznamu "nespolupracujících" zemí a území, známého pod názvem FATF blacklist. Přestože tento seznam bývá často kritizován pro subjektivitu hodnocení jednotlivých jurisdikcí, negativní publicita spojená s členstvím v tomto seznamu vedla v mnoha zemích k přijetí změn v jejich právních řádech směřujících k větší transparentnosti kapitálových toků a k omezení jejich využití k ilegálním aktivitám. Z původního "blacklistu" obsahujícího patnáct zemí včetně např. Lichtenštejnska nebo Izraele tak na tomto seznamu k dnešnímu dni figurují pouhé dvě jurisdikce, a to Myanmar a Nigérie.

Boj OECD proti "nekalým daňovým praktikám" bývá ve srovnání s aktivitami FATF často považován za jednostranný arogantní plán vyspělých evropských států vnutit třetím zemím svou vlastní daňovou politiku a odbourat daňovou konkurenci jiných zemí při zachování vlastních preferenčních daňových opatření. Nicméně i tyto aktivity slaví díky ekonomické síle OECD úspěchy. Mnoho států podepsalo tzv. commitment letter, v němž se zavazují k realizaci opatření nutných k odstranění "škodlivých" aspektů domácí fiskální politiky. Síla OECD je ale podlomena odmítavým postojem USA k tomuto projektu.

Přes určité pokusy o omezení zůstává proto mezinárodní daňové plánování atraktivním a účinným nástrojem k dosažení významných daňových úspor i pro naše firmy. Pro vytvoření mezinárodní struktury, jež bude fungovat efektivně, bezproblémově a navíc plně v souladu se zákonem, je však vždy nutno detailně analyzovat nejen právní režimy cílových daňových destinací a jimi nabízené možnosti, ale i veškerá aplikovatelná vnitrostátní omezení a v neposlední řadě také administrativní a technickou náročnost vytvoření takové struktury.

Otakar Hájek

Konečná & Šafář

Naše legislativní bariéry

Jako většina vyspělých států se i Česká republika snaží bránit odlivu příjmů státního rozpočtu jakož i odlivu kapitálu dosahovaného v důsledku mezinárodního daňového plánování. Zákon o správě daní a poplatků stanoví zásadu, podle níž při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Tímto je dán obecný právní základ pro to, aby se finanční úřady při zkoumání jednotlivých transakcí prováděných skrze offshore společnosti zaměřovaly na rozlišení právní formy těchto transakcí od jejich skutečné podstaty a daň následně vyměřily právě s ohledem na zjištěný "skutečný obsah" těchto úkonů.

Zákon o daních z příjmů obsahuje ustanovení, jehož cílem je zamezení transakcím mezi ekonomicky nebo personálně propojenými osobami, jež využívají k daňovým únikům uměle vytvořené ceny, tj. ceny neodpovídající cenám sjednávaným nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích. V takovém případě upraví správce daně základ daně o zjištěný rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou běžnou v obchodních vztazích. Hlavním praktickým problémem v uplatňování tohoto ustanovení je, že správce daně často není schopen toto personální či ekonomické propojení osob zjistit a prokázat, jelikož skutečné vlastníky offshore společností, popř. osoby, které tyto společnosti skutečně řídí, lze dohledat jen s velkými obtížemi nebo vůbec, a to zejména díky maximální ochraně soukromí, kterou jim právní předpisy jurisdikcí uplatňujících preferenční daňové režimy nabízejí.

Zákon o daních z příjmů dále obsahuje například ustanovení omezující ovlivňování daňového základu prostřednictvím placených úroků. Toto omezení spočívá ve stanovení výpočtu maximální výše úroků, které jsou započitatelné do daňového základu poplatníka v případě, že poskytovatel úvěrů se účastní přímo či nepřímo na vedení, kontrole či kapitálu dlužníka. Účinné uplatnění tohoto ustanovení ovšem v praxi samozřejmě také naráží na problém zmíněný v předchozím odstavci.

Důležitá ustanovení omezující využívání preferenčních daňových režimů nalezneme také v devizovém zákoně. Založení společnosti v zemi s daňově preferenčním režimem totiž z hlediska devizového zákona představuje přímou investici, která podléhá oznamovací povinnosti devizovým orgánům.

Zásadní význam pro praktickou aplikaci smluv o zamezení dvojího zdanění českými daňovými orgány má také pokyn Ministerstva financí č. D-286 ke zdaňování příjmů daňových nerezidentů, plynoucích ze zdrojů na území ČR. Podle tohoto pokynu samotná skutečnost, že příjemcem příjmů ze zdrojů na území ČR je osoba, která je daňovým rezidentem konkrétního druhého státu, pro poskytnutí výhod plynoucích z příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění nepostačuje. Tato osoba musí být i skutečným vlastníkem těchto příjmů a dané příjmy musejí být podle daňového práva tohoto druhého státu považovány za příjmy této osoby, případně musejí být naplněny další podmínky stanovené příslušnou smlouvou o zamezení dvojího zdanění anebo vnitrostátním daňovým zákonem. Splnění uvedených podmínek je navíc plátce příjmu, který při výplatě příjmu zahraničnímu subjektu automaticky uplatňuje výhody plynoucí z příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění, povinen v rámci daňového řízení sám prokázat.Uvedená opatření mají v praxi z mnoha důvodů pouze omezený efekt. Jako nejúčinnější řešení problémů daňových úniků skrze offshore společnosti se tedy jeví komplexní vnitrostátní daňová reforma spojená s přechodem těžiště zdanění z přímých daní na daně nepřímé a dále alespoň částečná harmonizace přímých daní na mezinárodní úrovni.

 

Související