Fondy se tlačí na nemovitostní trhy

Nemovitosti jsou hitem - úrokové sazby ve většině zemí světa se drží nízko a nemovitosti jsou jedním z vhodných investičních nástrojů, jak čelit rostoucí inflaci a nízkým úrokům. Stát a veřejný sektor jsou všude na světě vlastníky a správci nemovitostí, což s sebou vždy přináší významné náklady, ne vždy však vlastnictví budov a pozemků přináší také výnosy.
Je stát či veřejný sektor schopen rozhodovat efektivně o nemovitostech? Je lepší přesunout rozhodování na soukromé subjekty a jsou jejich služby vždy přínosem? Jak správně vybrat obchodního partnera? I to byla témata dvoudenní konference Euromoney, která se minulý týden konala v Praze.

Podle toho, jaké jsou zkušenosti v představovaných případech, nemovitosti nemusejí být vždy výhrou - zejména pokud je jejich vlastníkem a současně správcem stát. Náklady na správu majetku se podle světových zkušeností v případě municipalit vyšplhají ročně až na 7-10 % ceny nemovitostí, zatímco soukromí vlastníci je drží na 3-5 % ceny nemovitostí ročně (záleží na stavu a stáří nemovitosti, uváděné hodnoty jsou průměrné). Situace se rovněž liší podle jednotlivých zemí.

Podle Oliviera Nyse, šéfa správy města Lyon, chtějí města nemovitosti vlastnit - aniž by se příliš zamýšlela nad jejich použitím a výnosností. Jindy municipality potřebují peníze, takže se často uchylují k prodeji budov a pozemků. Ani to jim ale moc nejde. Často jde o zdlouhavou proceduru a někdy hromadným prodejem více nemovitostí dokonce srazí zbytečně cenu. Z vlastních zkušeností považuje za nejlepší cestu vypsat výběrové řízení na správu městských nemovitostí a přesunout odpovědnost na soukromé subjekty. Základem je ovšem dobře vypsané výběrové řízení, které trvá rok až rok a půl, a dobře uzavřený smluvní vztah.

Přesun správy na soukromé subjekty propagovali na konferenci všichni. Pravdou ovšem je, že řada řečníků byla z firemního prostředí - není divu, že obhajovali myšlenku, že stát není ideálním vlastníkem ani správcem, a že by měl tyto věci přenechat odborníkům. Případové studie, z nichž jedna se věnovala Francii, druhá severským zemím a třetí Itálii, ukázaly, jak rozdílné mohou být přístupy ke správě majetku i k jeho vlastnictví. Rozdílní jsou i zájemci o koupi nemovitostí - ukazuje se, že ne všichni jsou nadšeni z velkých hráčů na nemovitostních trzích. Za problematické považují zejména působení fondů, které skupují takřka vše a zejména v Evropě se snaží posílit svůj podíl na trhu nemovitostí. Zatím totiž na starém kontinentu patří 70 % nemovitostí veřejnému sektoru a soukromým vlastníkům, zbytek fondům. V USA je poměr přesně opačný a Evropa se k tomu chce evidentně přiblížit.

Julie Hrstková