Jsou počítače, které školy získávají v rámci programu Internet do škol, předražené? Je jich dost? Jsou přípojky dostatečně rychlé? Podobné otázky provázejí projekt od jeho počátku. I když jsou tyto diskuse zajímavé, osobně si myslím, že bychom se měli soustředit na něco úplně jiného. Ať už je totiž pravda jakákoliv, na stavu projektu to nic nezmění. Závazné smlouvy jsou podepsány a připojování škol je v plném proudu. Možná bychom se spíše měli zeptat, zda budou ony údajně předražené počítače opravdu využívány tak, jak bylo plánováno.

Internet do škol není dílčím projektem, ale součástí uceleného projektu Státní informační politiky ve vzdělávání. Výsledkem by proto neměla být učebna s deseti počítači připojenými k internetu, ale třeba hodina matematiky, během níž učitel spolu s žáky místo rýsování na papír modeluje třírozměrné objekty v simulačním programu.

Prvním krokem k popsanému výukovému příkladu jsou samozřejmě učitelé, kteří dokážou s počítači a výukovými programy bez problémů pracovat. To měla zajistit první část programu Státní informační politiky ve vzdělávání označovaná jako Projekt I. Vyškolený učitel kromě toho, že musí mít potřebné programy k dispozici, by měl také znát metodiku, jak je správně používat. Projekt II proto měl kromě nabídky vzdělávacího softwaru také vytvořit školský portál, na němž by žáci, učitelé a rodiče našli další podporu pro výuku. A konečně třetí částí projektu je známý Indoš: Vyškolený učitel vybavený výukovými programy a potřebnou metodikou totiž potřebuje také moderní počítačovou učebnu připojenou k internetu.

Stát žádné počítače nekupuje. Projekt Internet do škol je koncipován tak, že stát od jednoho generálního dodavatele pronajme počítač připojený k internetu. Tuto službu od generálního dodavatele nakoupí na třicet šest měsíců. Celkem stát za jeden připojený počítač zaplatí 156 tisíc korun. Bez ohledu na to, zda je částka adekvátní či nikoliv, je to rozhodně dost peněz, které by měly být řádně využity. Nezapomínejme také, že počítače se nedostanou do všech škol. Putují jen na ty, které dosud byly výpočetní technikou vybaveny minimálně nebo dokonce počítače vůbec neměly. Bylo by logické, kdyby ministerstvo školství jako organizátor a garant projektu vyvinulo maximální úsilí, aby na počítače ve školách čekali už připravení učitelé s potřebnými programy a metodikami. Opak je pravdou. I když je připojování škol v plném proudu a připojeny jsou více než dvě třetiny z celkového plánovaného počtu, školení učitelů teprve začíná. Připravené školení navíc kantory naučí jen základním dovednostem, soustřeďuje se na ovládání operačního systému, textového editoru a práci s internetem. A to je podle mého názoru žalostně málo. Schopnost formátovat text ve wordu totiž ještě nezaručuje schopnost využít počítač jako plnohodnotnou učební pomůcku. To by ale vyžadovalo, aby se plnohodnotnou učební pomůckou staly také vzdělávací programy.

Ministerstvo školství posuzuje, jestli obsah klasických papírových učebnic odpovídá předepsaným osnovám daného předmětu. Jestliže učebnice vyhovuje, získá od ministerstva doporučení. Pro výukové programy ale žádný podobný schvalovací proces neexistuje. Učitelé ani rodiče žáků proto nepoznají, zda je program kvalitní a zda bude vhodnou učební pomůckou. Stejně důležitou podmínkou pro zavedení informačních technologií do výuky je úprava osnov. S počítači se totiž v současných osnovách doslova nepočítá. Přitom moderní simulační programy umožňují, aby si děti při výuce hrály a prováděly zajímavé experimenty. Elektronické encyklopedie a internet představují ohromný zdroj informací, který by se děti měly naučit poznávat a prohledávat, aby byly schopny s informacemi pracovat, ověřovat je, třídit a kombinovat je se svými znalostmi. Nedojde-li ke změně učebních osnov, zůstanou počítače drahou moderní pomůckou používanou starým způsobem. Pokud bude učitel promítat žákům stejné obrázky a texty z prezentačního programu, které jim dříve psal a maloval na tabuli, potom byla investice do počítače zbytečná.

Zbrklá dodávka balíčku výukových programů byla zatím jediným hmatatelným výstupem Projektu II. Balíček ministerstvo školství zdarma rozesílalo školám loni v prosinci. Od té doby se nic neděje. Přitom měl být již loni spuštěn prototyp školského portálu. Ještě letos v únoru to vypadalo docela slibně, na vývoji portálu se kromě ministerstva školství podílela také pracovní skupina Ústavu pro informace ve vzdělávání, která připravovala jeho obsahovou část. V lednu byl spuštěn portál www.skolinfo.cz, na němž se mělo diskutovat o budoucí podobě projektu. Pracovní skupina ale v dubnu ukončila svou činnost. Portál www.skolinfo.cz je sice ještě dostupný, ale lze jej označit za mrtvý.

Jsme tedy v situaci, kdy stát denně utratí 150 korun za každý připojený počítač, ale dál se o svou investici nestará. Dokonce ani sám nejde dobrým příkladem. Webové stránky ministerstva, které má realizovat projekt zvyšující informační gramotnost učitelů, naznačují, že informačně negramotní jsou především sami ministerští úředníci. Možná by i jim měl stát zaplatit kurzy ovládání počítače. Pak by jistě pochopili, že formát MS Word není vhodným formátem pro prezentaci informací v síti www. Základní lekce z netikety neboli síťové etikety by také neuškodila. Alespoň by mi z Informačního centra SIPVZ přestaly chodit zbytečně velké maily, jejichž odesílatel zřejmě neví, že zprávu lze odeslat i tak, že neobsahuje dlouhý seznam všech adresátů. Těžko říci, zda se opravdu někdy dočkáme odborných certifikací výukových programů, změny osnov, školského portálu, metodik výuky a odborných školení pro učitele.

Vraťme se k cenám za připojení. Jedním z cílů projektu Internet do škol je vybudování jednotné komunikační infrastruktury pro základní a střední školy. Současně je přitom v jiném vládním projektu budována jednotná komunikační infrastruktura pro celou státní správu. V obou případech je dodavatelem služeb síťové infrastruktury Český Telecom a odběratelem stát.

Projekt jednotné infrastruktury pro celou státní správu (KI ISVS) řídí Úřad pro veřejné informační systémy (ÚVIS), který za stát podepsal rámcovou smlouvu. Tato smlouva platí až do října 2006 a stanoví parametry a ceny služeb, jež bude státní správa od Telecomu odebírat. Protože ÚVIS při jednání o cenách zastupuje celou státní správu, může získat výrazné množstevní slevy a další výhody plynoucí z pozice silného zákazníka. Jednotlivé subjekty státní správy by měly uzavřít tzv. prováděcí smlouvy. Ty stanoví, jaké služby bude za ceny a podmínky dané rámcovou smlouvou konkrétní subjekt odebírat. Aby nedocházelo k duplicitám, bylo rozhodnuto, že smlouvy pro Internet do škol budou upraveny tak, aby i pro školní infrastrukturu platila pravidla daná rámcovou smlouvou. Školy by pak mohly být připojeny delší dobu a pravděpodobně levněji. První dílčí smlouvu k Internetu do škol podepsalo ministerstvo školství s generálním dodavatelem v prosinci 2001. Obsahuje odstavec, který oběma smluvním stranám ukládá za povinnost uzavřít do tří týdnů (tedy v podstatě během ledna 2002) novou smlouvu mezi ministerstvem a Českým Telecomem. Tato nová smlouva by vyčlenila z projektu poplatky za služby IP konektivity a stala by se řádnou prováděcí smlouvou projektu KI ISVS.

Žádná smlouva však dosud nebyla uzavřena. Když jsem se Jakuba Rainische, externího poradce ministerstva školství pro projekt Internet do škol, zeptala proč, odpověděl: "Zjistilo se, že by tím vznikly právní problémy plynoucí z existence dvojí smlouvy. Nebylo by jasné, podle které smlouvy vymáhat sankce." Ministerstvo prý údajně vyvíjí maximální úsilí, jak celou situaci uspokojivě vyřešit, aby mohla být smlouva podepsána. Na otázku, kdy bude situace vyřešena, však Jakub Rainisch nedokázal odpovědět. "Ukázalo se, že je to právně větší problém, než se na začátku zdálo," tvrdí nyní poradce.

Problém je, že není možné přesně zjistit, kolik stát vlastně podle současných smluv za připojení škol k internetu platí. Nelze tak porovnat, zda by platby podle rámcové smlouvy opravdu byly výhodnější. I když obě smlouvy obsahují katalogy služeb, které stát od dodavatele kupuje, jednotlivé položky obou katalogů se liší a místy překrývají. V rámcové smlouvě je jasně a přehledně vyčísleno, kolik každá jednotlivá služba stojí. Ve smlouvách k Indoši jsou uvedeny pouze celkové součty za skupiny služeb. Protože tyto skupiny kombinují služby různého charakteru (například software a služby školského intranetu), je jakýkoliv pokus o odhad cen za připojení věštěním z křišťálové koule. I kdyby však byly školy opravdu připojeny za stejnou cenu, rozhodně by mohly být připojeny déle. A pokud ceny stejné nejsou, platí ministerstvo školství víc za něco, co možná není řádně využíváno.

Lenka M. A. Třísková, Softwarové noviny

KOMENTÁŘ

Byznys se státem je terno

Z pohledu dodavatelů vybavení a infrastruktury pro projekt Internet do škol je celkem pochopitelná snaha maximalizovat zisk. Může nás to štvát, ale zlobit bychom se měli především na státní úředníky. Proč? Protože cena, za kterou stát získává počítače, je děsivá. Jednorázový aktivační poplatek za každou pracovní stanici činí 48 tisíc Kč plus 3005 Kč za každý započatý měsíc pronájmu. V tom je zahrnut poplatek za údržbu, software, za připojení k internetu a dalším sítím. Sečteno a podtrženo: Jedna stanice přijde za 36 měsíců na 156 000 Kč. Když se podíváme na současné ceny hardwaru, zjistíme, že kvůli klesajícím cenám se dá pořídit stroj s ještě lepší konfigurací za cenu okolo 20 000 Kč. Je pravda, že některé školy už své vybavení dostaly, mnoho jich ale stále ještě čeká. Za výše uvedenou cenu by si dnes koupily o mnoho více.

Zadávání veřejných zakázek je velmi často terčem kritiky médií, ale Indoš je do nebe volající. Dodávat pro stát není jen byznys, je to jistota s nízkým rizikem. Tomu by měl odpovídat i zisk. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Například v USA si dokázaly státní instituce vytvořit jedno základní pravidlo. "Nikdo, kdo se uchází o státní zakázku v oblasti IT, nemůže následně stejnou službu nebo produkt prodat komukoli jinému za nižší cenu, než za jakou prodá státu. Jednoduše se k tomu zaváže při podpisu smlouvy se státem. Pokud pravidlo poruší, má o problémy postaráno," tvrdí Otto Vitouš ze společnost Unicorn, která má pobočku v USA. V Česku zatím platí pravidlo zcela odlišné: Stát není prestižní zákazník, ale dojná kráva. A podle toho to taky vypadá.

Jiří Grund

Související

Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!

Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.

Odkaz pro sdílení:
https://ekonom.cz/c1-20713915-indos-je-jenom-casti-nedotazeneho-projektu