V posledních týdnech veřejnost vzrušila informace o tom, že Nejvyšší soud zrušil rozsudky, které přiřkly katedrálu sv. Víta katolické církvi. Prohlásil, že katedrála této církvi nepatří. Alespoň tak většina médií rozsudek Nejvyššího soudu interpretovala. Co však doopravdy stojí v rozsudku psáno?

JE VŠECHEN LID PRÁVNICKOU OSOBOU? Nejvyšší soud dne 31. 1. 2007 svým rozsudkem ve věci 28 Cdo 3318/2006 zrušil rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, které po předlouhém procesu (žaloba byla podána již v roce 1992!) určily, že vlastnické právo ke katedrále svatého Víta, Vojtěcha a Václava, kostela Všech svatých a dalších budov a pozemků na Pražském hradě má katolická církev. Přesněji řečeno její Metropolitní kapitula u sv. Víta a Kolegiátní kapitula Všech svatých na Hradě Pražském.
 Podstata rozsudků obvodního i městského soudu spočívala v (ne)aplikaci stařičkého nařízení vlády č. 55/1954 Sb. Tento právní předpis totiž prohlašoval Pražský hrad - sídlo prezidenta republiky a významnou historickou památku - za vlastnictví všeho lidu. Oba soudy předpis posoudily jako neurčitý ať co do územního vymezení Pražského hradu, tak i co do osoby, které svědčí vlastnictví. "Všechen lid" totiž není právnickou osobou, a tudíž není způsobilý nabývat vlastnické právo. Šlo - podle úsudku obou soudů - jen o politickou proklamaci bez právních následků, a vlastnictví proto zůstalo církvi, ačkoliv došlo k vkladu vlastnictví v pozemkových knihách ve prospěch státu.
 Právním významem daného vládního nařízení se však již dříve zabýval Ústavní soud na základě iniciativy skupiny 44 prokatolických poslanců. Ta si slibovala, že zrušení tohoto nařízení by obnovilo církevní vlastnictví ke katedrále a dalších dříve církevních nemovitostí na Pražském hradě. Argumenty byly podobné jako ty, které užily oba zmíněné soudy. Ústavní soud však prohlásil, že nebude přezkoumávat starou legislativu z hlediska její věcné i formulační přesnosti a správnosti. Soudu nepřísluší normotvůrce poučovat, jak by měl svou vůli přesně vyjádřit, protože to už by bylo překročení soudní pravomoci plynoucí z ústavní dělby státní moci.

SPECIÁLNÍ MÁ PŘEDNOST PŘED OBECNÝM. Církev, přesněji řečeno její složky, v roce 1992 podala určovací žalobu, že vlastníkem předmětných nemovitostí je ona. Tento druh žaloby je přitom založen na ochraně vlastnického práva podle občanského zákoníku. Mezi právníky panovaly dlouho spory o to, zda majetkové křivdy z doby komunistické totality lze napravovat jen v rámci restitučních předpisů nebo zda je možné využít i ochrany občanského zákoníku.
 Nesporné byly případy odnětí vlastnictví, které proběhly plně podle komunistického práva. Ty byly řešitelné jen v rámci restitučních předpisů. Spory o možnost využití určovacích žalob však panovaly tam, kde historický vlastník své vlastnictví formálně nepozbyl, např. pro formální vadu znárodňovacího procesu, nebo proto, že žádný postátňovaní proces neproběhl a z majetku byl vlastník jen fyzicky vyhnán.
 Nakonec bylo řešení více než jednoduché. Platí totiž jedna právně-logická poučka, že předpis speciální má vždy přednost před předpisem obecným. Proto restituční pravidla - pravidla speciální - nelze obcházet tím, že by se historický vlastník domáhal určovací žalobou založenou na občanském zákoníku - pravidlech obecných, aby soud určil, že své vlastnictví nikdy nepozbyl. Restituční zákonodárce totiž nijak nerozlišoval, zda v době totality došlo k formálnímu vyvlastnění anebo zda došlo jen k faktickému odnětí věci, následkem čehož vlastník natrvalo přestal mít věc ve své fyzické moci.

PRÁVO NA RESTITUCI. Ústavní soud proto v souvislosti se sérií kauz F. O. Kinského prohlásil, že "určovacími" žalobami, které vycházejí z občanského zákoníku - předpisu obecného, nelze obcházet pravidla restitučních předpisů - předpisů speciálních. Z tohoto názoru nyní vyšel i Nejvyšší soud, když hodnotil rozsudky obvodního i městského soudu. Žalobci totiž v roce 1992 podali právě určovací žalobu.
 Církevní právníci tehdy nemohli tušit, jak se v nejbližších patnácti letech vyvinou právní názory na vztah obecných předpisů (občanský zákoník) a restitučních předpisů. Ostatně i advokátovi F. O. Kinského několik "určovaček" vlastnického práva podle občanského zákoníku namísto žalob podle restitučních předpisů prošlo, díky čemuž potomek bývalé šlechty některé nemovitosti získal - sice protiprávně, ale definitivně.
 Časová hranice, jak ji vymezil parlament restitučním zákonodárstvím počínaje od února 1948 a konče na konci roku 1989, vylučuje užití občanského zákoníku (obecné ochrany vlastnictví) proti státem spáchané křivdě. Restituční zákonodárství nemělo za cíl napravit veškeré majetkové křivdy, ale jen křivdy výslovně jmenované, a to jen osobám, které splnily určená kritéria.
 V případě zvyšování regulovaného nájemného z bytů před časem Ústavní soud vyzval ostatní soudy, aby aktivisticky nahradily zákonodárce, protože jinak by docházelo k zásahu do ústavních práv pronajímatelů. Proto mohlo leckoho napadnout, že Ústavní soud dost možná podpoří myšlenku soudní náhražky nedostatku vůle parlamentu dořešit restituci církví. Právo na restituci komunistického bezpráví ale není a snad ani nemůže být ústavně zakotveno. Myšlenku církevní restituce cestou individuálních žalob proto před časem Ústavní soud vetoval. Aktivistický postup soudů by totiž neústavně přesáhl do hájemství moci zákonodárné. Nejvyšší soud tuto tezi rozvinul konstatováním, že "stát ... musí napravovat své protiústavní a protiprávní akty vlastní mocensky neblahé minulosti legislativním prostředkem procesu nápravy - restitucemi".

VLASTNICKÉ PRÁVO PŘEŠLO NA STÁT. Idea dělby moci byla klíčem k rozřešení kauzy katedrály. Nejvyšší soud potvrdil, že vlastnické právo ke katedrále skutečně na stát přešlo, ačkoliv stařičké nařízení vlády hovořilo o tom, že "náleží všemu lidu" a že nevymezuje přesně, co je to Pražský hrad. První pojem se tehdy i dnes chápal jako zástupný termín pro státní vlastnictví. Územní rozsah byl vymezen památkovou ochranou vykonávanou Kanceláří prezidenta republiky. Jinými slovy: Předmětné nemovitosti byly uvedenou právní normou nezpochybnitelně převedeny na stát a soudy nemohou popírat faktický i právní účinek takové právní normy. Nejvyšší soud proto rozsudky obvodního i městského soudu zrušil a vrátil obvodnímu soudu kauzu k dalšímu řízení. Při něm je každý soud povinen řídit se právním názorem Nejvyššího soudu. Není proto dobře možné, aby soudy v dalších rozsudcích rozhodly jinak, než že žaloba se zamítá. Tím se stvrdí, že katedrála patří státu. Žaloba ke štrasburskému soudu nemá smysl, protože k odnětí vlastnictví došlo dříve, než Česko přistoupilo k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

PAVEL RUBEŠ
spolupracovník Ekonoma

Žaloba o určení nebo vydání
Žaloba "o určení" má své místo jen tam, kde ještě nedošlo k protiprávnímu zásahu, např. dokud jen žalovaný zpochybňuje žalobcovo vlastnictví, ale žalobce má věc ve své faktické moci. Jakmile žalobce přijde o faktickou moc nad svou věcí, musí žalovat "o vydání", přesněji řečeno "o vyklizení" nemovité věci, což je žaloba "na plnění". Určovací žaloba navrhuje soudu, aby učinil výrok typu "Určuje se, že osoba A je vlastníkem nemovitosti N". Má preventivní smysl. Žalobu např. může podat vlastník pozemku, který je sousedem nařčen, že jeho plot stojí za hranicí na sousedově pozemku, a to jako svou preventivní obranu proti - z jeho pohledu - nepravdivým tvrzením, které vážně ohrožují či zpochybňují jeho právo. Žalobce vždy musí prokázat tzv. naléhavý právní zájem. Například: prodávající ex post zpochybňuje platnost kupní smlouvy apod. Určovací žaloba nemá smysl tam, kde již původní protiprávní hrozba přerostla v protiprávní zásah.
Naproti tomu žaloba na plnění navrhuje soudu výrok typu "Osoba A je povinna zaplatit XY Kč osobě B" nebo "Osoba A je povinna vyklidit nemovitost N" apod. Žaloba na plnění je na místě, když již došlo k zásahu do žalobcových práv, např. když dlužník dobrovolně neplatí nebo nemovitost užívá protiprávně někdo jiný.

Může stát katedrálu církvi darovat?
Převod majetku státu se řídí zákonem o majetku ČR (zákon č. 219/2000 Sb.). Kancelář prezidenta republiky, která je příslušná k hospodaření s katedrálou, by musela zjistit, že katedrála je pro její činnost trvale nepotřebná. K platnosti smlouvy by bylo nutné schválení Ministerstva financí a Ministerstva kultury, případně by si schválení mohla vyhradit pro sebe vláda. Bezúplatný převod je možný jedině tehdy, pokud by to bylo ve veřejném zájmu anebo kdyby tak stanovil zvláštní právní předpis, jinak se musí převáděná věc prodat za tržní cenu. Kromě převodu podle zákona o majetku ČR je možné, aby k převodu došlo tím, že parlament schválí církevní restituční zákon.
Související