Životní pojistky: dobrá investice, nebo klamavá reklama?

Pavel Pospíšil si myslí, že ho podvedla Česká pojišťovna. V roce 2000 ve svých reklamách uváděla, že dokáže zhodnotit kapitálové životní pojištění o 11,9 % ročně. Pan Pospíšil se dal zlákat vidinou lákavého zisku a uzavřel životní pojištění na pět let s jednorázovým vkladem 80 tisíc korun. Sjednaná pojistná částka byla pro případ smrti a dožití 100 tisíc korun a on se těšil, že ve skutečnosti dostane o mnoho víc díky příslibu nadprůměrného zhodnocení. Jenže za první rok mu pojišťovna připsala výnos 31 korun a v dalších čtyřech letech už vůbec nic. Pana Pospíšila to rozzlobilo a šel si stěžovat.

NAMÍSTO BOHATSTVÍ ALMUŽNA? Nejprve se pan Pospíšil snažil zjistit v České pojišťovně, jestli se nespletli. Ujistili ho však, že s pojistnou smlouvou je všechno v pořádku. Domáhal se tedy vysvětlení, proč slibovali výnosy téměř 12 %, a pak vyplatili jen 31 korun. Dozvěděl se, že reklama uváděla zhodnocení dosažené v předcházejících letech, tedy před rokem 2000. Na počátku tisíciletí se však situace na finančních a kapitálových trzích změnila, a České pojišťovně se nedařilo generovat tak velké výnosy z rezerv. Proto už nemohla tolik připisovat.
Nespokojený klient se však nedal odbýt. Myslí si, že Česká pojišťovna záměrně zveřejňovala klamavou reklamu. Její analytici měli vědět, že výnosy mohou klesat. Obrátil se na Radu pro reklamu, která má bdít nad tím, aby spotřebitelé nebyli klamáni. Jenže rada dotyčnou inzerci České pojišťovny ani nezkoumala. Oznámila, že zákon o regulaci reklamy stanovuje tříletou lhůtu, po kterou je možné si stěžovat. Ta už uplynula, a proto není co řešit.

JAK REKLAMOVAT REKLAMU. Pan Pospíšil však oponuje tím, že zjistil skutečný stav výnosů ze své pojistné smlouvy až po pěti letech, kdy smlouva skončila, a nemohl tedy reklamovat reklamu dříve. Se svojí stížností se obrátil na Sdružení obrany spotřebitelů ČR (SOS). Na popud této organizace byla celá věc znovu prodiskutována s Českou pojišťovnou, a ta nakonec vydala k celé kauze oficiální vyjádření: "Naše pozice byla a stále je taková, že Česká pojišťovna postupovala plně v souladu s regulací platnou v té době. Nejsme si vědomi žádného porušení zákona ani jiných pravidel regulujících pojišťovnictví a reklamu. Pokud je nám známo, zmíněná záležitost byla posuzována i státním dozorem (ČNB), který v ní neshledal žádné pochybení na naší straně."

PROMLČECÍ LHŮTU MŮŽE VYŘEŠIT EU. SOS se však stejně jako panu Pospíšilovi nelíbí, že promlčecí lhůta je tak krátká i pro reklamu na životní pojištění, které se zpravidla uzavírá na dlouhou dobu. Proto sdružení vypracovalo návrh na změnu zákona o regulaci reklamy, v němž požaduje prodloužit perkluzní dobu na deset let.
Podle reakce Ministerstva průmyslu a obchodu, které má na starosti o ochranu spotřebitelů, má takový návrh jen malou šanci. Ministerstvo říká ústy svého tiskového mluvčího Tomáše Bartovského, že délka promlčecích lhůt je stanovena v občanském, obchodním a přestupkovém právu, a všechny tyto normy by se musely měnit.
Není vyloučeno, že nakonec zasáhne Brusel. Chtěla by se o to zasadit Zuzana Roithová, místopředsedkyně výboru Evropského parlamentu pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele. Ani jí se nezdá správná krátká promlčecí lhůta reklam a podporuje její prodloužení. Zároveň vyzývá asociace finančních a pojišťovacích institucí, aby odsoudily klamavou reklamu a dobrovolně zavedly standardy, kterými by předešly nekalým obchodním praktikám.

JAK ZBOHATNOUT NA POJIŠTĚNÍ. Případ klienta České pojišťovny není zajímavý jen tím, že odhaluje malé šance spotřebitelů bránit se proti klamavé či zavádějící reklamě na životní pojištění. Ukazuje také změnu postoje části spotřebitelů k pojištění. Není už chápáno jako zajištění pro případ škod na životě, zdraví a majetku, ale jako příležitost ke zbohatnutí. Zasloužily se o to především pojišťovny. Životní pojištění s kapitálovou složkou je pro ně velmi dobrý obchod. Jde zpravidla o dlouhodobé smlouvy, u nichž je poměrně snadno zkalkulovatelné riziko. Přitom pojistné je vyšší než u rizikových životních pojistek, které kryjí stejné riziko, ale pojišťovny na nich tolik nevydělají. Aby tedy nalákaly klienty na dražší kapitálové životní pojistky, začaly více propagovat jejich "vedlejší efekt" - tedy výnosy. Není divu, že u některých klientů pak dochází k rozčarování, když na pojistce nezbohatnou.
Stejně tomu bylo i u Pavla Pospíšila. Neprotestoval proti tomu, že by Česká pojišťovna nesplnila svůj primární úkol a nezajistila jeho rodinu pro případ, že by zemřel. Měl výhrady proti tomu, že na životní pojistce nevydělal.

NEPŘÍJEMNÝ BUMERANG. Reklama pojišťoven se tak může pomalu otočit v neprospěch životního pojištění. Naznačuje to ostatně i pokles předepsaného pojistného na životní pojištění v roce 2005. Pojišťovny to připisují především na vrub poklesu zájmu o životní pojistky s jednorázově placeným pojistným, tedy takových, jakou měl i Pavel Pospíšil. Byly velmi oblíbené na konci 90. let. Tehdy totiž pojišťovny začínaly masově nabízet kapitálová životní pojištění a připisovaly velmi dobré roční zhodnocení. Dokonce se k němu smluvně zavazovaly tím, že stanovovaly ve smlouvách vysokou technickou úrokovou míru (povinné procento ročního zhodnocení). Byly případy, kdy činila až 16 %.
Tuto velmi odvážnou obchodní politiku na krátký čas umožňovaly vysoké úrokové sazby na finančním trhu. Stačilo, když pojišťovny rezervy životního pojištění uložily do bankovních depozit a inkasovaly roční výnosy, o kterých si dnes můžeme nechat jen zdát. Mohly být tedy ke svým klientům štědré. V tabulce uvádíme procenta celkového zhodnocení připisované klientům na kapitálové životní pojistky.

VÝNOSY UŽ NENADCHNOU. Našlo se mnoho takových, kteří uzavřeli pojistnou smlouvu na pět let. Vůbec neměli zájem o krytí rizika smrti, protože pojistné částky byly směšně nízké, třeba jen v řádu několika tisíc korun. Šlo o čistou spekulaci, jak na pojistce co nejvíce vydělat.
Jenže s tím, jak úroky na finančním trhu klesaly, pojišťovny už nemohly být tak velkorysé. Ministerstvo financí začalo regulovat výši technické úrokové míry, aby zabránilo tomu, že některé pojišťovny nebudou schopny dostát svým závazkům. V roce 2002 ji omezilo na 4 %, o rok později na 3 %. Od roku 2004 je maximální technická úroková míra 2,4 %.
Pojišťovny sice přidávají ještě nějaké to procento navíc, ale celkově atraktivita kapitálových životních pojistek klesá. Proto pojišťovny začaly masově nabízet investiční životní pojištění. U toho je sice možné dosáhnout vyšších výnosů, ale nikdo je klientům negarantuje v podobě technické úrokové míry. Veškeré investiční riziko si nesou sami.

KONEC STORY. Osud pojistky Pavla Pospíšila však nebyl tak tragický, jak by se na počátku našeho příběhu mohlo zdát. Získal sice jen 31 korun za pět let, ale šlo o podíl na výnosech, který byl nad technickou úrokovou míru. Pojišťovna mu tedy vyplatila každý rok výnos "jen" 7,5 %, což byla technická úroková míra. V letech 2000 až 2005 šlo tedy o nadprůměrné zhodnocení u tak konzervativního produktu, jako je pojištění.
Je však třeba připomenout, že Česká pojišťovna nezhodnocovala svému klientovi celých vložených 80 tisíc korun. Odečetla si náklady spojené s pojištěním, a ty činily více než 10 tisíc korun. Jestli šlo Pavlu Pospíšilovi jen o to, aby dobře zhodnotil své úspory, nevybral si ten nejlepší produkt.


Světlana Rysková

Vývoj výnosů kapitálového životního pojištění u vybraných pojišťoven