Právní zpracování zákona č. 77/2002 Sb. o akciové společnosti České dráhy a státní organizaci Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) pokládají jeho odpůrci za tak špatné, že jim dává do ruky účinné zbraně. Skupina pravicových poslanců a senátorů proto podala návrh Ústavnímu soudu ČR na zrušení deseti nejspornějších ustanovení.

Lobbistická norma. Zákon svěřuje úzké skupině vyvolených subjektů ničím nezastupitelný drážní majetek - za všechno stojí jmenovat nádražní budovy a pozemky v obvodu dráhy -, ale povinnosti jim neukládá. V pojetí schváleného zákona se České dráhy stanou zcela jedinečnou společností, která nejenže si uchrání, ale dokonce rozšíří výsadní postavení na české železniční síti na úkor ostatních dopravců. Už z tohoto hlediska je zákon v rozporu s platným komunitárním právem orientovaným na postupný vznik evropského železničního trhu a prosazujícím rovný a nediskriminační vztah mezi železničními dopravci. Porušuje zásadu, že nemá být nikdo diskriminován. Dominantní akciová společnost České dráhy dostala celou řadu výsadních práv vůči svým konkurentům, a to i potencionálním (zejména osvobození od licence a úředního povolení k podnikání, a tím i od povinnosti žádat o přidělení potřebné kapacity tratě).

Odpovídající povinnosti nemá. Dokud byla státní organizací, byly její veřejnoprávní funkce vynutitelné v případě potřeby příkazem z Ministerstva dopravy či vlády. Jako obchodní společnost však mají ČD rovné postavení s jinými dopravci (např. s JHMD, a. s., nebo Viamontem, a. s.). Lze-li pak z přílohy zákona dovodit, že do vlastnictví ČD, a. s., přejdou i nádražní budovy s pozemky a přístupové cesty k nim, ač mají být na základě dosavadních zvyklostí i podle definic uznávaných EU součástí obecně přístupné infrastruktury, je to porušením práv ostatních dopravců. S veškerým majetkem, nabytým ze zákona, může navíc a. s. ČD neomezeně nakládat. Po zkušenostech uplynulého desetiletí se schopností (lépe řečeno neschopností) státu ochránit své akcionářské zájmy (viz IPB) je zřejmé, jak může být takový model efektivní.

Do rejstříku bez notáře. Zákonodárce natolik zdůrazňuje specifické postavení nově zřizované akciové společnosti ČD, že dospívá k závěru, že tato společnost soukromého práva nemůže vzniknout standardním způsobem podle obchodního zákoníku. Zákon proto zejména v ustanoveních §§ 4 až 7 zásadně nepřímo novelizuje obchodní zákoník, např. tím, že rezignuje na formu notářského zápisu u zakladatelské listiny, na znalecké ocenění vkládaného majetku či tím, že zavádí pouze deklaratorní povahu zápisu do obchodního rejstříku. Zřizuje se tak obchodní společnost, která není podrobena administrativní či soudní kontrole při svém založení, a u níž je zákonem vytvářen fiktivní základní kapitál, jak co do své hodnoty, tak co do svého určení.

Vymezení majetku státu, který přechází na obě nástupnické organizace, je nejednoznačné, a proto není jisté, na kterou z obou organizací který majetek přechází. Výčet majetku, který podle přílohy zákona tvoří železniční dopravní cestu, obsahuje i položky, které nemohou být předmětem právních vztahů, neboť nejsou věcmi v právním smyslu. Jde zejména o pozemky "v obvodu dráhy", které v den přechodu majetku státu do vlastnictví akciové společnosti nebudou odděleny, tudíž není zřejmé, kdo se stane či zůstane jejich vlastníkem. Totéž se týká průchodů, nástupišť, přístřešků, které většinou tvoří součást jiných budov a nemohou být samostatnými věcmi.

Naprosto bezprecedentním je pak ustanovení § 42 odst. 2, podle kterého se zrušení zákona č. 9/1993 Sb., o Českých dráhách, v platném znění, činí závislým na pouhém sdělení ministerstva publikovaném ve Sbírce zákonů.

Zákon sice zřizuje Správu železniční dopravní cesty jako zvláštní státní organizaci, její hospodaření však ponechává v naprostém právním vakuu. Neobsahuje totiž vůbec žádné podmínky či pravidla, za jakých by SŽDC mohla nakládat s obrovským státním majetkem, který na ni ze zákona přechází. Její hospodaření je navíc vyňato z působnosti zákona č. 219/ /2000 Sb., upravující obecná pravidla pro dispozice se státním majetkem či jeho užívání a správu. Spojíme-li tento nedostatek s nepřítomností oprávnění SŽDC kontrolovat efektivnost vynakládaných státních prostředků na výstavbu a údržbu tratí, vyplývají z takového právního vakua nemalá právní a morální rizika.

Zákon volí z hlediska právní jistoty velmi riskantní konstrukci, když znalecké ocenění vkladu do akciové společnosti ČD nahrazuje pouhým určením účetní hodnoty tohoto rozsáhlého majetku. Nejasným a z hlediska účelovosti zcela nelogickým rozdělením majetku mezi nástupnické organizace (nádražní budovy do ČD, a. s., nástupiště a koleje pro SŽDC, pozemky pod nimi opět do ČD, a. s.) vytváří naprostý chaos v budoucích vlastnických vztazích k jednotlivým nemovitostem či jejich částem, které se stanou předmětem této nestandardní transformace. Navíc je jasné, že nelze vzhledem k obrovskému rozsahu aktiv současné organizace ČD transparentním způsobem postupovat podle zákona o účetnictví, má-li být splněn uspěchaný harmonogram předepsaný vládou. Ten počítá se schválením zakladatelské listiny ČD, a. s., obsahující jmenovité určení předmětu nepeněžitého vkladu, již 12. června 2002, tj. tři dny před konáním voleb do Poslanecké sněmovny. Je tedy zřejmé, že do ČD, a. s., bude vkládán pouze fiktivní základní kapitál, nikoli kapitál oceněný standardním způsobem předepsaným jak naším právním řádem, tak komunitárním právem, které je závazné pro členské státy EU.

Právní subjekty, které vedou majetkové spory s ČD, by si měly být vědomy nebezpečí, že nejasné rozdělení majetku mezi ČD, a. s., a SŽDC může významně zkomplikovat další prosazování jejich práv v občanskoprávním řízení.

Sylva Rychtalíková

advokátka, předsedkyně Právní komise US-DEU

Související

Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!

Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.

Odkaz pro sdílení:
https://ekonom.cz/c1-20223615-jak-si-kapri-napousteji-rybnik