Znamenají nižší daně vyšší růst?

Většina států postupně snižuje sazby daní z příjmů firem, důvodem je vysoká mezistátní konkurence při lákání nadnárodních firem. Jen za posledních 14 let klesly daně v Evropě v průměru o jednu třetinu. Přesto zůstává celkový výběr daní do rozpočtu v poměru k hrubému domácímu produktu stejný. Navíc se zdá, že mohutný pokles daňové základny nevedl k ekonomickému boomu ve všech zemích, které daně snižovaly. Vyplývá to z výsledků studie PriceWaterhouseCoopers (PWC) pro Světovou banku, studie KPMG a OECD a řady pracovních materiálů Evropské komise, které se zabývají daňovou kvótou.

SÍLA V JEDNODUCHOSTI. Snížení daní z příjmů nemá podle dosavadních zkušeností zemí negativní vliv na rozpočet. Jak ukazují výsledky OECD, objem vybraných daní v poměru k hrubému domácímu produktu se za sledovaných čtyřicet let (1965-2005) ve sledovaných zemích výrazně nezměnil bez ohledu na to, že valná většina zemí v průběhu této doby významně snižovala daně z příjmů (především daně z příjmů korporací).

Kupodivu k výraznému snížení, ale ani zvýšení daňových příjmů nevedlo drastické snížení korporátní daně k úrovním deset až dvacet procent. Přitom řada politiků při prosazování výrazného poklesu korporátní daně argumentuje tím, že stát nakonec získá na daních víc, protože se k daňové povinnosti přihlásí i subjekty, které doposud daně neplatily.

Jak totiž uvádí studie PWC, korporátní daň je jen jednou z mnoha, která podniky, respektive daňové subjekty v dané zemi, zatěžuje a její změna bez dalších reforem nemusí přinášet potřebný výsledek. Podstatně vyšší jsou v řadě zemí náklady práce a tzv. dodatečné daně. Například v Estonsku, které má pro velké firmy nulovou daň, nakonec korporace zaplatí na další daňové zátěži zhruba 50 % z příjmů. Daňové ráje se tak z tohoto hlediska nevyplatí ve chvíli, kdy se zde firma nechce pouze zdaňovat, ale rovněž podnikat.

Nejhorší situace v dodatečném výběru daní panuje v zemích Sierra Leone (nulová korporátní daň, dodatečné daně se blíží 300% podílu ze zisku před zdaněním). Podobné podmínky nabízí i Burundi či Gambie, obdobná situace je však i v některých evropských zemích, kde se vysokou mírou dodatečného zdanění může pochlubit třeba Bělorusko či Itálie a Belgie.

SLOŽITÉ DANĚ. Daňové subjekty však vedle míry zdanění korporací a dodatečného zdanění zatěžuje i systém výběru daní. Obecně platí, že čím chudší země, tím složitější daňový systém a větší množství různých daní. Zatímco v nejjednodušších systémech (například v Evropě v Irsku či ve Švýcarsku) stačí pro vyplnění daňového přiznání několik hodin či desítek hodin, nejsložitější systémy (v Evropě je to Ukrajina a Bělorusko) zatíží daňový subjekt vyplněním daňového přiznání tisícem až dvěma tisíci hodinami. Složité daňové systémy s sebou kromě časové náročnosti nesou i další negativní jevy - čím více daní, tím více se daňový subjekt musí setkávat s více úředníky, což znamená zvýšené riziko korupce. Navíc složité daňové systémy s sebou nesou i snahu daňových subjektů o podnikání v zóně šedé ekonomiky, kde se daně neplatí vůbec. V některých zemích (v Evropě je to například Ukrajina a Bělorusko) tak do této šedé sféry sklouzává až padesát procent veškeré podnikatelské činnosti.

Výsledkem je, že vysoké zdanění korporací (celkové) nezaručuje státům vyšší příjmy z daní. I zde platí, že čím chudší země (a složitější daňový systém s vysokou mírou zdanění), tím nižší výběr daní v poměru k HDP. Jako příklad úspěšné reformy uvádí studie PWC Rusko, které snížilo v roce 2001 zdanění korporací ze 34 % na 24 % a zjednodušilo daňové schéma. Výsledkem je 14% růst daňových příjmů v následujících třech letech po provedení reformy. Důvodem pro přírůstek daní do rozpočtu bylo právě zjednodušení celého systému daní. Obdobné příklady lze podle studie PWC najít i v dalších zemích - například v Albánii po snížení daní a zjednodušení systému vzrostly příjmy do rozpočtu o 21 %, v Moldávii o 28 % a v Lotyšsku o 37 %. Rumunsko na zavedení systému rovné daně získalo navíc z daňových příjmů do rozpočtu osm procent.

Studie zpracovaná pro Evropskou komisi GaĎtanem Nicod#143#mem dále ukazuje, že na druhou stranu ani vysoká míra zdanění nemusí nutně vést k výrazně negativním dopadům na ekonomiku. Do rozpočtu sice vysoké daně víc peněz nepřinášejí (evropské studie dokonce propočítaly, že Evropská unie přijde ročně na daních zhruba o 2,7 miliardy USD díky optimalizaci daní a přesunu zdanitelného zisku do zemí s příznivější daňovou politikou), na druhou stranu korporace díky možnosti globální optimalizace daní zůstávají v zemích s relativně vysokou daňovou zátěží. Což má zase pozitivní vliv na zaměstnanost a na příjmy ze sociálního a zdravotního pojištění i na příjmy z nepřímých daní.

DANĚ VERSUS RŮST. Nese s sebou snížení korporátních daní automaticky vyšší tempo ekonomiky? Ani zde není odpověď jednoznačná. Obecně by mělo platit, že ve chvíli, kdy země sníží daňovou zátěž, podniky získají více peněz na investice a tak pomohou k vyššímu tempu růstu hrubého domácího produktu. Zkoumané studie však ukazují, že tato závislost není tak jednoznačná.
Za prvé záleží nejen na samotném zdanění korporací, ale i na výši dodatečných daní. Za druhé pak na tom, jak je celý systém nastaven. Pokud je příliš složitý, nezíská na samotné změně zdanění nic - respektive spíš může o nějaké příjmy přijít.

Podle závěrů studie KPMG, věnované zdanění v posledních 14 letech, v dlouhém období může nižší daňová základna přitáhnout více investic a tak podpořit ekonomiku a vytvořit více subjektů platících daně. V krátkém až střednědobém období však často platí, že státy musejí ztráty na korporátních daních eliminovat zvýšením jiného typu daně (jde především o nepřímé daně typu spotřební daně a DPH).
Studie věnované poměru růstu hrubého domácího produktu a daňové základny odhadují, že pokles daně o jedno procento (bez dodatečných reforem) se na růstu HDP v delším období promítne přírůstkem zhruba ve výši 0,2-0,6 %.

JAK DÁL? Po té, co řada zemí kvůli vysoké mezinárodní konkurenci v oblasti lákání zahraniční investorů snížila daně, je čím dál jasnější, že samotná daňová míra zdanění v podstatě nic nevyřeší.
Cesty, jak reformovat daňovou soustavu, vedou jinými směry.
Jednou z nich je vytvořit prostředí srovnatelných daní. O tento přístup usiluje Evropská komise. Ta původně navrhovala jednotnou korporátní daň nebo srovnání daňové základny. Jednotná daň se hned ukázala jako neprůchodná. Nyní proto EK pod vedením eurokomisaře Laszlo Kovacze připravuje projekt srovnání daňové základny. Konečná verze návrhu by měla být k dispozici v roce 2008. Výsledkem jednotné daňové základny napříč Evropskou unií by bylo výrazné zjednodušení pro korporace, pro které by se pak jednoduchým vodítkem, kam investovat, stala úroveň zdanění v jednotlivých zemích. Návrh by měl i dodatečné dopady - země s vysokou mírou zdanění by zřejmě přistoupily ke snížení daní. Návrh jednotné daňové základny však není evropskými zeměmi příliš vítaný a jeho reálné uvedení do praxe je zatím s otazníkem.
O něco méně radikální (alespoň na první pohled) doporučení vydala ve své studii společnost PWC.
První, na co by se země v průběhu daňové reformy měly zaměřit, je zvýšení transparentnosti daňového systému. Tj. snížit celkový počet různých daní i počet daňových tříd. Stejně tak je nezbytné snížit administrativní náročnost při výběru daní - tak dojde rovněž k omezení možnosti korupce (při elektronickém podávání daňového přiznání je poměrně těžké nabídnout někomu úplatek), i ke snížení finanční zátěže celého systému (například v Dánsku jedna koruna vynaložená na výběr daní přinese na daních 113 korun, v Maďarsku je tento poměr jen jedna ku 77 a v Mexiku dokonce jen jedna ku 33).
PWC dále doporučuje, aby vlády přesunuly svou pozornost na výběr nepřímých daní a navrhuje optimální zdanění. Daň z příjmu právnických osob by podle PWC měla dosahovat v průměru pouze 36 % souhrnné daňové sazby, 11 % z počtu provedených plateb a 25 % času potřebného k administraci daní.

Julie Hrstková

Daňové příjmy v procentech HDP