Dvourychlostní společnost

Projekt společnosti vzdělání v poválečné západní Evropě a Spojených státech byl nesen představou prosperujících středních vrstev. Další zpřístupnění vzdělanosti mělo posílit vzestupnou sociální mobilitu. Ale i kdyby se společnost dále nehomogenizovala, nýbrž naopak rozestupovala na úspěšné a neúspěšné, tedy na jakýsi A-tým a B-tým, mělo být vzdělání, zejména to vysokoškolské, spolehlivou zárukou, že jeho držitel neklesne do B-týmu.
V zemích jako je Francie, kde počet vysokoškoláků vzrostl nejvýrazněji, se však stále častěji hovoří o novém trendu. Prohlubující se rozdíly mezi úspěšnými a neúspěšnými nemusejí vést podél hranice vzdělanosti, ale mohou procházet i napříč vzdělanými vrstvami. Můžeme v této souvislosti hovořit o dvourychlostní vzdělanostní společnosti.

JAK BY MOHLA taková společnost vypadat? Absolventi škol by se v ní stále více rozestupovali do dvou skupin. Na jedné straně by to byla poměrně úzká vrstva řídících pracovníků a špičkových specialistů, kteří by tvořili součást příjmové elity. Na straně druhé pak velké skupiny absolventů škol s běžnými diplomy, kteří by měli stále větší potíže udržet se ve středních vrstvách.
Tyto trendy by mohly být dále posíleny restrukturalizací vzdělanostních systémů. V takové zemi by vznikal omezený počet špičkových vysokých škol, do nichž by byli soustředěni přední odborníci a které by byly nadstandardně vybaveny. Vzdělávaly by výhradně v oborech, jež slibují atraktivní a perspektivní zaměstnání. Zbytek škol by poskytoval spíše jen jakýsi vzdělanostní secondhand, a to poměrně lacino a pro velké masy zájemců. Studium na nich by bylo stále více omezováno jen na bakalářský stupeň, získané diplomy by toho absolventům příliš negarantovaly.
Studenti obou typů škol by byli vybízeni k maximální flexibilitě, ta by však pro oba týmy znamenala něco jiného. Členům A-týmu by přinášela znásobení už tak dobrých šancí a zvyšovala by jejich odstup oproti ostatním. Pro členy B-týmu by znamenala, že mají brát i takovou práci, ke které nepotřebují vzdělání, jehož se jim dostalo. Stávali by se z nich relativně vzdělaní sezónní dělníci, žijící v podmínkách, které již dnes znají takzvaní prekérní intelektuálové nejen ve Francii.

SNAHY ROZDĚLIT VZDĚLÁNÍ na školy se špičkovou výkonností a na jakýsi vzdělanostní secondhand by byly zdůvodňovány nutností udržet konkurenceschopnost země v situaci, kdy se nedostává prostředků pro veřejný sektor obecně a pro školství zvláště. Zatímco špičkové školy by garantovaly konkurenceschopnost, úkolem škol druhé kategorie by bylo podělit co nejvíce zájemců příslušným věděním co nejlaciněji. Jedním z důsledků tohoto trendu by mohl být nárůst podílu "chudých vysokoškoláků" mezi "pracujícími chudými".
Podobné vize mohou být přehnané. Empiricky se však můžeme pokusit určit, které skupiny by se snad mohly stát základem či jádrem obou vzdělanostních týmů.
Lze přitom použít jednak kritérií objektivních, která se vztahují na sociální situaci vysokoškoláků různých oborů, jednak kritérií subjektivních, která referují o tom, jak sami vysokoškoláci svou situaci vnímají. V prvém případě bychom mohli použít například ukazatele typu výše příjmu, rizika nezaměstnanosti a stupně autonomie v práci. Subjektivní vnímání vlastního postavení lze vyjádřit například pomocí kritérií spokojenosti v práci, pocitem jistoty pracovního místa a míněním o perspektivnosti vlastního oboru.
Jak je patrno z grafu 2, počet absolventů různých oborů roste u nás velmi nerovnoměrně. Jedna ze základních otázek konstrukce vzdělanostního A-týmu a B-týmu by tedy pochopitelně zněla: pokud lze skutečně očekávat, že vysokoškoláci se budou výrazněji rozestupovat podle míry své úspěšnosti, bude hranice mezi nimi probíhat podle vystudovaných oborů, anebo bude vedena napříč těmito obory? Lze si představit také kombinaci obou vysvětlení.

SAMOTNÉ VYČÍSLENÍ toho, kolik vysokoškoláků je u nás na cestě do A-týmu a kolik jich směřuje do B-týmu, by nebylo nijak samoúčelné. Dodalo by cenné informace k věcné diskusi o povaze společnosti vzdělání.
Obecná shoda v tom, že je lepší být mladý, zdravý a vzdělaný než být starý, nemocný a bez vzdělání, by nám totiž neměla bránit v jemnějších úvahách o tom, jakou investici pro koho vlastně vzdělání představuje.
Profil vzdělanostního A-týmu a vzdělanostního B-týmu nás rovněž může mnohem lépe orientovat v úvahách, nakolik je hranice mezi více a méně úspěšnými vytvářena kvalitou různých vysokých škol, nakolik je dána povahou samotných studovaných oborů, v jaké míře souvisí s osobními předpoklady studentů různých oborů a jak závisí na momentálních výkyvech nabídky na trhu práce.
Samotným studentům by pak mohlo naznačení obrysů obou vzdělanostních týmů pomoci lépe se zorientovat v existující nabídce oborů a učinit si také přesnější představu o tom, do čeho jdou a co je očekává, pokud se nezbaví určitých iluzí, jež tak často doprovázejí rozhodování o volbě povolání.
Společnost vzdělání by totiž měla být především společností schopnou sebereflexe. A iluze nebývají pro takovou sebereflexi tím nejlepším východiskem.

JAN KELLER
Ostravská univerzita
LUBOR TVRDÝ
Vysoká škola báňská-Technická univerzita Ostrava





Článek byl zpracován v rámci výzkumného projektu Změny na trhu práce a perspektivy vzdělanosti, který je podporován Grantovou agenturou ČR. Další informace na http://knowledge.vsb.cz.