Lichva obvykle spočívá v půjčení peněz na přemrštěný úrok, ale může jít i o vztahy neúvěrové. Stačí, aby v tísni, rozrušení, nezkušenosti, lehkomyslnosti či rozumové slabosti dlužníka, jichž lichvář úmyslně zneužívá, dlužník přislíbil plnění hrubě nepoměrné k protiplnění lichvářovu. V současné době navíc není stanovena horní mez úroků. Návrh nového občanského zákoníku v paragrafu 1542 odst. 2 počítá s horní mezí ve výši dvojnásobku obvyklých bankovních úroků v době sjednání smlouvy. Bude-li ujednáno více, přesahující část bude neplatná. Úroky budou omezeny i absolutní výší - do doby podání žaloby nemohou činit víc, než kolik činí jistina dluhu. Jde o motivaci pro otálejícího věřitele, aby své právo uplatnil na soudu, protože po podání žaloby úroky budou nabíhat bez omezení.

MOŽNOST ODSTOUPENÍ, NEMOŽNOST JEDNOSTRANNÉHO DOROVNÁNÍ. Pokud soud vysloví názor, že dluh pochází z lichvy, tedy z úmyslného jednání toho, kdo má získat hrubě nepoměrně víc, než kolik sám dává, přičemž zneužil tísně na straně dlužníka, musí prohlásit takové právní jednání za absolutně neplatné podle paragrafu 39 občanského zákoníku. Může jít o neplatnost pro rozpor se zákonem nebo pro rozpor s dobrými mravy. Naopak, pokud o lichvu z jakýchkoliv příčin nepůjde, bude smlouva platná. Dotčená smluvní strana však bude moci alespoň od smlouvy odstoupit, pokud ji uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 obč. zák.), ačkoliv její tíseň nebyla druhou smluvní stranou zneužita.

Možnost odstoupení od smlouvy je výhoda pro dotčenou osobu, aby s odstupem času mohla znovu posoudit, zda si přeje i nadále trpět důsledky nápadně nevýhodného kontraktu. Nelze ji ale využít, pokud tíseň nastane až dodatečně po uzavření smlouvy, dále u tzv. odvážných smluv, u nichž zisk a ztráta závisejí na náhodě (sázka a hra, koupě nepočatého zvířete apod.), a zejména u smluv řídících se režimem obchodního zákoníku (§ 267 odst. 2 obch. zák.).

Pokud bude vada postihovat jen oddělitelnou část smlouvy, zbytek smlouvy zůstane nedotčen. V případě půjčky lichvář riskuje, že přijde jen o nepřiměřené úroky či pokutu, zatímco jistinu má jistou. U kupní smlouvy při hrubém nepoměru ceny vůči hodnotě prodávané věci je neplatností stižena smlouva jako celek. Je škoda, že náš současný právní řád na rozdíl od kdysi platného obecného zákoníku občanského v takové situaci neumožňuje "zachránit" smlouvu jednostranným dorovnáním tak, aby se obě plnění ocitla v rovnováze dodatečně. Návrh nového občanského zákoníku se k tomuto konceptu opět vrací. Bez vady však je smlouva, která je uzavřena buď za nápadně nevýhodných podmínek, ale nikoliv v tísni, nebo naopak sice v tísni, ale za fair podmínek. Právo nesmí vodit lidi za ručičku, každý sám musí odpovídat za svůj osud. Ačkoliv úprava spotřebitelských smluv má tendenci směřovat k opaku.

ZNEUŽITÁ NOUZE. Tíseň je sociální, hospodářský a případně i psychický stav, který na jednajícího doléhá tak vážně, že deformuje svobodu jeho vůle. Nepůjde však o případy bezprávných výhrůžek nebo fyzického donucení jinou osobou, ty jsou protiprávní, i kdyby vynutily fair kontrakt. Je lhostejné, zda druhá smluvní strana o tísni věděla, či zda ji vyvolala. Pokud ji však zneužila k nadměrnému zisku, půjde o lichvu. Věřitel nemusí zkoumat, proč dlužník peníze potřebuje. Pokud neví, že dlužník jedná v tísni, nelze ho považovat za lichváře. Musí ale počítat s tím, že mu přesto hrozí odstoupení od smlouvy. Podobně nebude věřitel lichvářem, pokud dlužníkovi půjčí a není si přitom vědom jeho nezkušenosti, rozumové slabosti, lehkomyslnosti či rozrušení. Přítomnost těchto rysů není věřitel povinen preventivně zkoumat.

JAK LICHVU POZNÁTE? PODLE NEPŘIMĚŘENOSTI PLNĚNÍ. Nápadně nevýhodné podmínky samy o sobě neznamenají žádnou vadu. Pokud věc byla prodána za podstatně nižší než obvyklou cenu, není důvodem neplatnosti smlouvy či důvodem k odstoupení od smlouvy. Jedná-li prodávající po zralé úvaze a jeho vůle není ovlivněna tísní nebo jinou závadou a sjednání podstatně nižší ceny vychází z obecně přijatelného motivu (nesmí to být skrytý úplatek apod.), nelze smlouvě nic vytýkat. Nápadná nevýhodnost smluvních podmínekse posuzuje podle toho, co bylo slíbeno. Proto dodatečný posun hodnoty jednoho nebo obou plnění nemůže vést k úvaze o nápadné nevýhodnosti smlouvy.

Není také nic špatného na tom, poskytnout mnohem méně, než kolik činí hodnota protiplnění. Když ale lichvář tímto způsobem kořistí z dlužníkovy tísně, aby dospěl k nadměrnému zisku, půjde o trestný čin lichvy. Zisk přitom musí být významně vyšší, než by jinak byl dosažen za obvyklých podmínek. Nestačí proto, aby pachatel jednal nekorektně a např. uváděl zkreslenou výši úroků či skutečnou výši úroků zamlčel tím, že de facto předá dlužníkovi méně, než na kolik zní jinak bezúročná smlouva o půjčce (přičemž rozdíl jsou vlastně úroky). Bylo by spíše možné za těchto okolností uvažovat o podvodu.

O lichvu jde i tehdy, když na dlužníka dopadne pokuta za to, že nedodržel svůj smluvní závazek. Tato sankce ale bude hrubě nepřiměřená míře porušení smlouvy. Nelze připustit výmluvy typu "nikdo dlužníka nenutil sjednat pokutu a do prodlení se dostal sám". Lichvář totiž často pro případ nesplnění kontraktu s dlužníkem uzavírá kupní smlouvu na jeho nemovitost. Počítá s tím, že dlužník závazek nesplní, čímž mu vznikne nárok na vysokou smluvní pokutu. Své pohledávky pak započte na kupní cenu dlužníkovy nemovitosti a získá dům za několik milionů, byť fyzicky dlužníkovi předal jen pár desítek tisíc.

Stanovit konkrétní hraniční výši hrubého (ne)poměru plnění, u něhož začíná lichva, nelze. Snaze ani nepomáhá rozkolísaná soudní praxe. Ačkoliv záleží na konkrétních okolnostech případu, přesto lze nalézt několik obecných vodítek. Soud musí posoudit, zda byl daný právní úkon doprovázen ještě vedlejšími ujednáními nebo dokonce dalšími závislými smlouvami. Potom lze zvažovat, zda byl jejich obsah vyvážený v globálním pohledu (souhrnu všech smluv). Například pro výrok o nepřiměřenosti smluvní sankce bude důležité posoudit, zda bylo splnění dluhu zajištěno ještě dalším zajišťovacím instrumentem a nakolik byl tento instrument spolehlivý (např. razantní pokuta ve spojení se zástavním právem lpícím na nemovitosti, jejíž hodnota podstatně převyšuje dluh včetně pokuty). Důležitým vodítkem bude poznatek, zda právo na posuzovanou pokutu vylučuje právo na náhradu škody z téže příčiny, či zda naopak je smluven souběh obou nároků.

PŘEMRŠTĚNÉ ÚROKY. Jsou však případy, při nichž o lichvu půjde vždy bez ohledu na okolnosti kontraktu. Například úrok 200 % ročně je lichvářský bez ohledu na ekonomické riziko lichváře. Tím spíše, pokud lichvář navíc zajišťuje dluh kupními smlouvami na nemovitosti dlužníků, jejichž hodnota několikrát převyšuje výši dluhu včetně pokuty. Nejvyšší soud konstatoval, že úrok podstatně (násobně) přesahující obvyklou roční úrokovou míru je sjednán v rozporu s dobrými mravy, a tudíž je neplatný. V konkrétní kauze půjčky na tři roky úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila 9 až 15,5 % ročně. Sjednaný úrok však činil 5 % měsíčně, tedy nejméně čtyřnásobek obvyklé míry. Při nemožnosti předčasného splacení dluhu úrok vede ke zhodnocení půjčených prostředků o 180 %. To soud označil za lichvu, neboť věřitel si byl vědom tísnivé situace dlužníka. Ani roční úrok 66 % v jiném případě nebyl soudem akceptován a vedl k odsouzení lichváře. Podobně půjčky s úrokem pohybujícím se od 70 % do 200 % ročně současně s kupními smlouvami týkající se nemovitostí dlužníků (rodinných domů a bytů, resp. členských práv a povinností v bytovém družstvu) za účelem zajištění závazku jsou v hrubém nepoměru.

Lichváři se často brání tím, že dlužník znamenal značné riziko nedobytnosti pohledávky, což bylo kompenzováno razantní pokutou. Potřebu zajištění proti nevěrohodné smluvní straně zdůraznil Nejvyšší soud, jenž posuzoval přiměřenost pokuty ve výši 1 % denně, tedy 365 % ročně. Výraznější pokuta dlužníka měla silněji motivovat k dodržení smlouvy. Sazba 0,5 % denně je podle soudů běžně přípustná v obchodních vztazích, aniž by dlužník musel pro věřitele znamenat zvýšené riziko. Domnívám se, že tyto pokuty by měly být považovány za přemrštěné, pokud např. není ujednán horní strop pokuty, např. 50 %. Mezi úrokem a shodně konstruovanou pokutou v době prodlení totiž není žádný ekonomický rozdíl.

ÚVĚROVÁ SPIRÁLA. Lichva obvykle nekončí půjčkou a jejím splacením. Ba právě naopak, prvním krokem se často teprve roztáčí spirála vytloukání klínu jednoho úvěru klínem dalšího úvěru, který svou jistinou pokrývá (takřka) celou jistinu a úroky předchozího. Pokud dlužník nezvládl první půjčku, nezvládne ani druhou a tím spíše ne ani ty po ní následující.

Lichvář sice na jedné straně postupuje na první pohled nemalé ekonomické riziko nedobytnosti dluhu, na druhou stranu dovede toto riziko minimalizovat buď přijetím mnohem cennější věci do zástavy (viz příklad se zástavou nemovitostí), nebo pohybuje-li se ve známém sociálním prostředí, bude vyvíjet na dlužníka účinný nátlak, mnohdy kriminální. Lichva je nebezpečná zejména tím, že vytváří novou formu nedovolené závislosti, a to ekonomické vazalství. Výsledkem je zvyšování chudoby obětí a ekonomická nemožnost z bludného kruhu vykročit. Pokud oběti své dluhy chtějí vyřešit, nezbývá jim než se dát na cestu nelegálních příjmů, neboť často nepřipadá v úvahu lichváře, vnímaného jako "přítele v nouzi", který jako jediný půjčil, zradit trestním oznámením nebo podáním žaloby.

PAVEL RUBEŠ
spolupracovník Ekonoma


Šajlok, lombard a trojdohoda
Ve starověkých civilizacích bylo půjčování peněz na úrok běžnou činností. V Řecku se brával tucet procent ročně, avšak při půjčkách na námořní plavbu se vyžadoval úrok pětkrát vyšší. Cicero píše o tom, že obvyklý úrok v Římě je 34 % a mimo něj dokonce 48 %. Půjčování na úrok odsuzovalo též křesťanství, neboť se protiví Písmu svatému. Lichvář býval exkomunikován z církve, trestán propadnutím majetku a smrtí a jeho tělo nesmělo být pohřbeno na hřbitově. Zákaz lichvy někteří středověcí králové uplatňovali vůči všemu obyvatelstvu, jiní naopak chránili Židy, jimž svěřili lichevní monopol. Bylo pak povoleno úročení až 86 % ročně. Postupem doby byl zákaz braní úroků překonán ve všech zemích Evropy. Přesto bylo obvyklé, že byla zákonem stanovena maximální úroková sazba, obvykle mezi 6 až 10 procenty ročně.
V severní Itálii koncem středověku narušili židovský monopol křesťanští obchodníci, když začali poskytovat tzv. lombardní úvěry. To jsou úvěry na kratší dobu a na vysoký úrok, přičemž splnění dlužníkových povinností je zajištěno zástavou cenných movitých věcí.
Právníci se i nadále zabývali vyvíjením smluvních typů, které by vyhověly Písmu a zákonu a zároveň i potřebě tržní odměny za půjčku. Výsledkem je pestrá mozaika příkladů. Bankéři k půjčce sjednávali všelijaké "prémie", "poplatky" apod. Osoba A prodala věc za vysokou cenu osobě B a ta tuto věc obratem ruky prodala zpět osobě A za nízkou cenu. Rozdíl byly právě úroky. Podobně byl půjčen cenný papír proti nominální hodnotě, ačkoliv byla vrácena nižší tržní hodnota apod. Další metodou bylo podepsat směnku znějící na více, než kolik bylo půjčeno. Sjednávalo se také tiché společenství k obchodování, které ve skutečnosti nikdy neproběhlo.
Vrcholem všech triků byla trojdohoda, jejíž podstata spočívala v uzavření tří separátních smluv, které se navzájem doplňovaly. První smlouvou dlužník získal od věřitele kýženou půjčku, avšak označovanou jako investici do podnikání. Druhou smlouvou věřitel získal od dlužníka pojistku své investice a jejího zisku (ve sjednané úrokové míře) a třetí smlouvou věřitel dlužníkovi předem postoupil výnos z investice převyšující sjednaný úrok.

Co říkají zákony
Občanský zákoník
§ 39
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
§ 49
Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.
Obchodní zákoník
§ 267 odst. 2)
Ve vztazích upravených tímto zákonem neplatí ustanovení § 49 občanského zákoníku.
Trestní zákon
§ 253 Lichva
(1) Kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 značný prospěch (nejméně 500 000 Kč, pozn. autora).

Související