Sdílíme-li veřejné mínění, zapadneme mezi spolupracovníky, sousedy, přátele, známé. Nejsme vnímáni jako cizí, odlišní a nepříjemní. Není třeba zaujímat vlastní mínění, přesvědčovat nás a přít se s námi. Čas od času se ukáže, že veřejné mínění klamalo. Je možné se podivit a rozhořčit, ale raději brzy přijmout nové veřejné mínění. Za odlišný názor se u nás platilo a dosud platí ztrátou vztahů, prestiže, postavení až po zaměstnání. Je docela možné, že v počtu vyhazovů za názor máme v civilizovaném světě čelné místo.

KDO BYL PRVNÍ?

Asi nemá význam klást si otázku, kdo první rozpoznal rozdíl mezi realitou a jejím veřejně přijatelným a přijímaným obrazem. Bible je takových rozporů plná; už úvodní obraz Adama a Evy je založen na pochybách o tom, že věci se mají jinak, než tvůrce hlásal. Řecké tragédie bývají založeny na tom, že špatné začátky s železnou nutností pokračují ke špatným koncům. Nejdůležitější veřejnou činností bývala filozofie, lnutí k pravdě. Sokrates, od nějž se často počítá nová filozofie, nastolil způsob hledání pravdy ve sporu, odmítl uchýlit se do bezpečí a zvolil sebevraždu jako vyšší než názorovou podřízenost. N. Machiavelli proslul svou knihou "Vladař", v níž syrově, naturalisticky a bez příkras radí, jak udržet moc a potřít odpůrce.

Celé dějiny jsou utkány z protikladu toho, jak se věci mají, a toho, jak se to zájmové a nátlakové skupiny snaží vylíčit.

Klasickým příkladem je Andersenova pohádka o císařových nových šatech. Rádci krále přesvědčili, že nevezme-li si žádné, oni přesvědčí veřejnost, že král má nové báječné šaty, ale není každému dáno je uvidět. A tak se panovník producíroval nahý a jeho poddaní sice neviděli nic, ale nešetřili chválou. Až přišel do cesty bezelstný malý chlapec, podíval se na krále bez oděvu a zvolal: král nemá šaty, král je nahý!

Mocní lidé vždy mívali problém, jak ji použít. Někteří stáli na straně dějin a působili v jejich prospěch. Jiní mysleli víc na sebe a měli zájem na posunutí obrazu reality. Někteří si drželi šašky, aby jim pomohli nahlédnout do reality, jiní používali tajné služby, aby potlačovaly skutečný obraz světa.

20. století naplno přijalo industrii a svět člověka se změnil. Na všech úsecích poznání musel akceptovat nové pojmy, aby v rámci jazykové komunikace mohl rozšiřovat nové poznání.

Rozpor mezi pravdou a ideologií se vyostřuje. Ve dvacátých až třicátých letech minulého století se odehrála americká rozprava, že této skutečnosti nemá smyslu se vyhýbat. Naopak, je třeba ji využít k řízení společnosti. Řízení podniků si z toho vzalo svá poučení.

VYNÁLEZCE VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ

Za "vynálezce" veřejného mínění je považován světoznámý americký žurnalista Walter Lippmann. V rozpětí dvou světových válek uváděl své geopolitické názory, výklady, předpovědi. Znal se s rozhodujícími státníky, politiky, vědci. Tlumočníkem Lippmannových názorů byly noviny "New Republic" (Nová republika). Vydal několik knih, které se týkají veřejného míněni. Roku 1922 vyšlo jeho "Public Opinion" (Veřejné mínění), k tomu "The Phantom Public" (Fantom veřejnost) a také "Liberty and the News" (Svoboda a noviny). K tomu mnoho úvodníků, článků a komentářů na stejné téma.

Ve Veřejném mínění začal tím, že je nemožné určit, jaká či která idea je pravdivá. Průměrnému člověku to stejně není dáno, musel by ovládnout filozofii, historii, vědu. Co člověku zbývá, je obírat se míněním vytvářeným elitami. "Svět, s nímž jsme politicky spjati, je mimo náš dosah, schází z očí, schází z mysli. Zvlášť se zkoumá, podává se o něm zpráva a vytváří se představa. Člověk si postupně pro sebe vytváří věrohodný obraz světa mimo svůj dosah. Přitom nezná skutečnost a nejedná v jejím duchu, přijímá stálé kompromisy. "Nejpronikavějšími ze všech vlivů jsou ty, které tvoří a udržují stereotypy. Představujeme si věci dříve, než o nich získáme zkušenost. Na čem záleží, je charakter stereotypu a snadnost, s jakou se k nim necháváme přimět. Reálný prostor, reálný čas, reálné vztahy, reálné váhy jsou ztraceny. Perspektivy a základy činnosti jsou spjaty a ztuhlé do stereotypů."

V tisku či televizi, ve vládě, v řízení podniků je to stejné: "Společným základem je selhání lidí, kteří se pokusili řídit se sami, nemohli překročit svou zkušenost a své předsudky. Mašinérie znalostí jim zůstala cizí, museli jednat bez znalosti obrazu světa, kde vlády, školy, noviny, církve tak málo postupují proti zřejmým selháním demokracie. Proti divokým předsudkům a apatii, s hladem pro kuriózní triviality a proti nudným leč významným záležitostem. To vše je založeno v naší tradici a veškeré vady se dají převést na tuto jedinou - umělý, posunutý až pokřivený obraz skutečnosti."

S tím, co je nutné - rozvoj, se navíc prosazují zájmy, které si přejí, aby věci a děje byly interpretovány určitým způsobem, pospěšným určité skupině. Během 20. století se z ideologizace pojmů stal nový byznys. Vytváření a stálé ovlivňování veřejného mínění se stalo nejvlivnějším politickým nástrojem. Lidé si myslí, co si - podle názoru nátlakových skupin - mají myslet. Vulgární politika se vede podle pravidel reklamy.

PĚTINOVÁ SPOLEČNOST

Rozhodující je bohatá část společnosti. (U nás roste v posledních letech národní výkon asi o 3 %, váha bohaté společnosti o 12 %.) Postupně se formuje jednopětinová a čtyřpětinová společnost, v níž zhruba pětina (u méně rozvinutých společností je to víc, čtvrtina až třetina) dokáže přeměňovat čas na peníze. Má své zástupce, agenty, poradce, sekretářky, dopravu, lékaře, bodygardy a je obklopena všestrannými službami. Ostatní čtyři pětiny prostě existují, jsou slušně zásobovány, mají přijatelné ubytování, auta, levné dovolené, posílají děti do středních škol a kolejí.

Když byl nedávno v Praze velmistr světového marketingu Philip Kotler (viz též článek Marketing podle Kotlera v MŘ č. 7/2006, s. 6 - 8), radil věnovat se u této společenské většiny zdraví a ještě více zábavě: "Nebude prodeje, aby nebyl spojen s nějakou zábavou, soutěží, prémií, cenou." Jeho slova se naplňují.

Pětinová společnost se utváří nejen v osobitých institucích, ale vlastně skoro všude. Vedoucí sestava podniků bývá placena stále lépe, odděluje se od ostatních. Na druhé straně přibývá lidí, kteří vykonávají práci za relativně stále horších poměrů reálné mzdy nebo platů. Ostrá konkurence vede k tomu, že vedení očekává stále větší díl fakticky neplacené práce.

Nejdále pokročil americký "nový svět práce" (the new world of work). Takže země, jež se sama považuje za vedoucí v produktivitě, je také zemí, kde se pracuje déle než v evropských podnicích, ale kde se hledí na to, aby pracovník byl "pracujícím občanem", požíval neztenčená práva a mohl ze mzdy slušně žít.

CO (NE)VÍME O ŘÍZENÍ PODNIKŮ

V oboru řízení podniků máme také zakotven soubor veřejného mínění, který tak či onak odpovídá křehké souvislosti politických stran. Ačkoli se každá zaříkává odporem k populismu, nemohou dělat nic jiného než rozšiřovat veřejné mínění směřující k politické váze a převaze.

Veřejné mínění po roce 1989 bylo u nás obráceno nejprve ke svobodě, k pluralitní demokracii a k lidským právům (i sám president ještě přísahal na socialismus). A za dva roky k otevřenosti ekonomiky, novým měnovým vztahům, soukromému vlastnictví, novým zahraničním spojenectvím. Za souhlasného veřejného mínění byly rozebrány a rozprodány velké podniky i velké "klastry" jako TOS, MEZ, Tesla atd. Třetina průmyslových aktiv se někam vytratila. Ukazuje se, že kdyby tehdy každý dospělý člověk dostal milion korun, stačily by na to příjmy z privatizace, většinou ovšem zatajené. Byl zredukován výzkum a vývoj na šestinu původního stavu, zrušilo se na šedesát resortních ústavů. Opustili jsme bývalé trhy RVHP, které se rozrušily, ale když se znovu vzpamatovávají, jsou na nich naši konkurenti.

Až nepochopitelný je náš laxní vztah k rozvíjející se ekonomice čínské. Během dvou let se ekonomika přeložila od východních trhů k západním, hlavně k německému, ale velká část vztahů je založena na práci ve mzdě. Pokračuje chvála, jak si dobře vedeme v tržní ekonomice, ale český ekonomický výkon už v této generaci nedožene výkon z osmdesátých let.

Nyní se hovoří o novém podnikatelském prostředí. Šlágrem veřejného mínění je malé podnikání. Budeme do něj vkládat další prostředky a politické strany se budou předhánět v podpoře živnostníků. Ale máme jich relativně mnohem víc než v USA a o dost víc než v Evropě. Podle ne úplně jistých čísel asi 70 % ku 60 % a 40 %.

Zájmy velkého kapitálu a malého kapitálu nejsou stejné, zatímco velký kapitál hledá stabilitu, vztah k distribuci, nové technologie, vysokou kvalifikaci dělníků i odborníků, obnovu kapitálu (odpisy), malý kapitál preferuje všeobecnou podporu, hlavně do začátku. Už bylo vyplaceno - v průmyslu a v zemědělství - ohromující množství podpor podnikům, které po několika letech zanikly, protože silné kapitálové skupiny je vytlačily.

Ale všechny naše spolky malých podniků se věnují jedině všeobecné podpoře malých podniků. Ačkoliv ve světě postupuje spojování malých podniků, u nás si toho žádný spolek nevšímá. Co potřebujeme, to nejsou jen malé a střední podniky, ale výkonné, technicky a organizačně vyspělé malé a střední podniky, jenže to je pro naše nátlakové skupiny příliš složité. Ony skládají účty svým voličským skupinám. Běží o milion přímých hlasů, s rodinami ještě o víc.

Srdceryvná je situace v "lidských zdrojích". Nikoho ani nenapadne se zamýšlet, proč vyspělý svět přešel od personalistiky k lidským zdrojům. My jsme si z toho udělali svůj pašalík, máme na to Radu vlády, která už dobrý rok nic nedělá, přehršle poradců, neustálé knihy, stati, konference.

Co se podařilo? Není toho nakonec mnoho. Ve světě to byl signál k přechodu od rozvoje osob k osobnostem úzce spjatý s přechodem od manažmentu k lídrovství. Nic z toho se u nás neujalo. Stejné je to se znalostním řízením, s metodami marketingu a s organizací podniků. Průměrní lidé chodí do průměrných škol nebo objednávají průměrné poradenství a dovídají se průměrné znalosti. Upevňujeme průměrnost v každém směru. Ale je to průměrnost žádaná, záměrně vytvářená, potřebná k politickým hrátkám. I u nás vítězí veřejné mínění nad podloženou pravdou.

- jaj -
Související