Praxe - základ života

Vychovávají technické vysoké školy absolventy, které tuzemský průmysl potřebuje? Ovládají studenti cizí jazyky, mají důkladnou znalost oboru, do kterého nastupují? Nad tím, jak by měl vypadat ideální "produkt", diskutovali rektoři s představiteli průmyslu na konferenci Optimální profil absolventa technické vysoké školy, kterou při příležitosti brněnského Invexu pořádalo Fórum průmyslu a vysokých škol ČR.

NA NEDOSTATEK kvalitních absolventů si průmyslníci stěžují dlouhodobě. Podle prezidenta Svazu průmyslu a dopravy Jaroslava Míla je jednou z příčin současného stavu počátek 90. let, kdy technické školství nebylo veřejností vnímáno prestižně.

Zájem o technické školy v poslední době roste, na výrazném zvýšení počtu jejich absolventů se to však zatím příliš neprojevilo. Počet osob s vysokoškolským vzděláním technického a přírodovědního směru činí v Česku podle statistiky Eurostatu jen 7,4 na tisíc obyvatel, zatímco v Irsku či ve Francii je toto číslo třikrát vyšší (viz graf).

Komplikace přináší současný zákon o vysokých školách, který dává rektorům pouze omezenou pravomoc. Ti pak jen těžko prosazují svou vizi, kam školu vést. Když se k tomu přidá nevhodná skladba studijních oborů či neschopnost reagovat na budoucí poptávku, je na problémy s konkurenceschopností zaděláno.

Malý počet absolventů technických škol se následně negativně projevuje v řadě odvětví tuzemského hospodářství. Vezměme například chemický průmysl, v němž bylo v roce 2005 zaměstnáno kolem 100 tisíc lidí. Proti roku 2000 to znamená pokles o 20 %. Co je však horší: "Vysloužilé" pracovníky, kteří odcházejí do důchodu, nemá kdo nahrazovat. "Průměrný věk zaměstnanců v chemickém průmyslu je 43 let a každoročně toto číslo poskočí o 0,8 roku nahoru," říká prezident Svazu chemického průmyslu České republiky Pavel Švarc a jmenuje celou řadu profesí, na které bývá problém sehnat kvalitní mladé kandidáty. Od projektantů, technologů, vedoucích provozů až k technickým a výrobním kontrolorům.

Zatraktivnění technických oborů by mělo být podle Míla úkolem politických elit: "Pouze práce, tvorba hodnot - ne jejich přerozdělování - je to, na čem musí být postaveno naše hospodářství."

TEORIE NENÍ PRAXE. "Vysokou školu neopouštějí hotoví generální ředitelé. Trvá to dvacet let, než se absolvent dostane na pozici, kdy je schopen kvalifikovaně řídit větší počet lidí," upozorňuje Míl. Současní absolventi sice teorii znají, chybí jim však projektový přístup, týmové návyky i zkušenost s řešením problémů.

Mnohdy jsou nedostatečně jazykově vybavení a velmi často jsou orientováni na "čistou práci", osmihodinovou pracovní dobu bez nočních směn a pracovních víkendů. "A co je hlavní, mají málo informací z praxe a málo informací pro praxi," domnívá se Švarc a dodává: "Setkal jsem se názorem pedagogů, že pokud by technická vysoká škola přiblížila výuku praxi, ztratila by svůj kredit vědeckého pracoviště. Výsledkem je pak i nedostatek prakticky orientovaných předmětů na vysokých školách."

Chybějící kontakty vyučujících s praxí si uvědomují i někteří z druhé strany. Jan Rychlík, prorektor pro informatiku Západočeské univerzity, přiznává: "Mnozí vysokoškolští učitelé mají obavy z poškození vědecké prestiže."

"Není problém definovat všeobecné požadavky na absolventa, řadě obecných požadavků se však nelze naučit, třeba kreativitě. Vysoké školství se musí zaměřit na to, co změnit lze - naučit studenta systémově myslet, vyvolat v něm touhu po dalším vzdělání," myslí si Stanislav Adamec, prezident Českomoravské elektrotechnické asociace. Všechny požadavky by se snad daly shrnout do jakési mantry, kterou "kapitáni průmyslu" opakují: Zlepšit komunikační a prezentační dovednosti.

Jen málo technických škol navíc vychovává skutečné odvětvové manažery: Těm totiž nestačí pouze důkladná znalost oboru, ale musí mít navíc i právní povědomí, ekonomické znalosti nebo schopnost vést kolektiv. Jaké tedy jsou klíčové kompetence, na jejichž rozvoj by se měly školy více zaměřit: Ústní a písemný projev - včetně cizojazyčného, schopnost rozhodovat se a řešit problémy, adaptabilita a flexibilita či schopnost vést a pracovat týmově. A absolvent nesmí ztratit touhu pokračovat ve vzdělávání.

MNOHÉ NÁPADY na zlepšení vztahu mezi průmyslem a vysokými školami však narážejí na různá omezení. Často se například hovoří o tom, že diplomové práce studentů by měly vycházet z praxe. Zájem studentů by byl, ale podniky se tomu často brání. Zákon totiž ukládá diplomové práce zveřejňovat, a tak se firmy bojí, aby výsledky "neukradla" konkurence.

Problémem je také myšlenka zařazení povinné praxe mezi bakalářský a inženýrský (magisterský) stupeň studia. "Praxi musí zajistit průmysl, ne škola. Ale který podnik je schopen zorganizovat alespoň měsíční praxi pro takových 1200 studentů elektrotechnických oborů?" ptá se rektor ČVUT Václav Havlíček.

Rektoři vysokých škol si shodně stěžují, že často suplují práci středních škol. Nastupující studenti mají totiž chabé znalosti jazyků či přírodovědných oborů. To, co by už dávno měli umět, tak někteří dohánějí až na vysoké škole.