Ekologická daňová reforma: Jsme v bodě nula

Aby to nebolelo?

Ekologické daně z paliv a energií nemají být pouhým zdražením, ale daňovou reformou. Vybrané peníze se mají lidem vrátit, zároveň to má stimulovat k úsporám a ekologičtějším technologiím. Zatím poslední návrh ekologické daňové reformy projednalo Ministerstvo životního prostředí loni na podzim. V tom je právě problém, protože od té doby se ani o krok nepostoupilo a do konce příštího roku jsme přitom povinni příslušnou evropskou směrnici z roku 2003 implementovat.

Na MŽP pokračují úředníci ve vytyčování ambiciózních cílů, konkrétní podobu jejich reformy však zatím nikdo nezná. Ministerstvo financí si hraje s vyčíslováním různých verzí daňových sazeb, také je však nechce zveřejňovat: dokud nebude známo politické zadání, tak jsou to v podstatě stejně hausnumera. Kritici reformy si brousí pera v článcích a jazyky na seminářích s tím, že nejde ani o reformu, ani o ekologii, ale o prosté zvýšení daní, které zaplatí spotřebitelé.

Směrnice EU stanovuje také minimální sazby ekologických daní, na druhé straně však ponechává značnou volnost členským zemím, jak si s tím poradí. Ty si s tím často poradily tak, že zavedly řadu výjimek, dokonce i refundaci již odvedené daně. Mnoha oblastí se daňová povinnost už předem netýká (metalurgie), přibylo k nim dálkově dodávané teplo.

Protože Česko tlačí čas, shodla se většina účastníků úterního semináře v Praze, věnovaného diskusi o konceptu této reformy, že by zřejmě bylo nejschůdnější implementovat jednoduše evropskou směrnici, zavést minimální požadované sazby, minimalizovat náklady na výběr a správu těchto daní a reformu jako takovou v tuto chvíli neřešit. Ekologům se to nelíbí: místo užitečné reformy prý zbytečně hrajeme roli žáčka, který bez vlastní iniciativy splní domácí úkol zadaný učitelem, v tomto případě evropskými orgány.

Milena Geussová