Budete platit alimenty manželovi?

Alimenty manželovi

Manželé mají vůči sobě vzájemnou vyživovací povinnost. Lze se obrátit se žádostí k soudu, pokud ji jeden z páru neplní?

Muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. O uspokojování potřeb rodiny jsou povinni oba manželé pečovat podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a děti. Manželé mají vůči sobě vzájemnou vyživovací povinnost.

Neplní-li jeden z manželů tuto povinnost (dobrovolně), určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah alimentační povinnosti stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná.

Příklad: Pokud spolu manželé žijí a manželka zajišťuje běžný chod domácnosti, měl by mít každý z manželů po sečtení příjmů obou a po odpočtu výdajů stejnou částku pro svou potřebu. Např. manželův příjem činí 20 000 Kč, manželčin 12 000 Kč, náklady na domácnost apod. představují částku 9000 Kč. Pokud veškeré tyto výdaje (na bydlení, na stravování a jiné) hradí ze svého příjmu manželka, měl by manžel platit výživné ve výši 8500 Kč, aby každý z manželů měl měsíčně k dispozici 11 500 Kč.

Je nutné, aby žalobce, který se obrací na soud, uvedl konkrétní částku, kterou jako výživné požaduje?

Účastníky soudního řízení jsou žalobce (navrhovatel) a žalovaný (odpůrce); žaloba na určení výživného se podává k okresnímu (v Praze obvodnímu a v Brně městskému) soudu podle místa bydliště žalovaného manžela nebo manželky. Žalobce musí v žalobě soudu konkrétně popsat všechny okolnosti a tvrzení a uvést konkrétní částku, kterou jako výživné na partnerovi požaduje, neboť soud v tomto případě nemůže překročit jeho návrh.

Limituje zákon o rodině vyživovací povinnost mezi rozvedenými manželi?

Ne. Zákon o rodině časově neohraničuje trvání vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely. Vyživovací povinnost manželů vzniká sňatkem a zaniká smrtí nebo právní mocí výroku o rozvodu manželství. Někdy může přetrvat i po rozvodu. Pak už ale jde o vyživovací povinnost rozvedených manželů. Rozvedený manžel (nejen žena, ale i muž), pokud není schopen se živit sám, je oprávněn požadovat po bývalém partnerovi, aby mu přispíval podle svých schopností, možností a majetkových poměrů na přiměřenou výživu. Toho může využít např. matka celodenně pečující o děti, anebo starší žena, která se za trvání manželství věnovala výhradně péči o rodinu a domácnost, a ztratila proto eventuálně možnost pracovního uplatnění; dlouhodobě nemocný nebo invalidní muž atp. Musí vždy jít o objektivní neschopnost se živit sám; neuspěje proto ten, kdo se úmyslně vyhýbá obživě prací apod.

Výživné pro oprávněného (rozvedeného) manžela může být nižší než výživné za trvání manželství. Jde toliko o příspěvek na výživu, jenž má postačovat k zajištění existenčních, nikoliv nadstandardních potřeb. Oprávněný manžel si po rozvodu už nemůže nárokovat zajištění stejné hmotné a kulturní úrovně s (bývalým) manželem povinným.

Příklad: Manželův příjem činí 20 000 Kč měsíčně čistého, rozvedená manželka je na rodičovské dovolené a pobírá rodičovský příspěvek ve výši 3696 Kč. Příspěvek na výživu rozvedeného manžela by mohl činit například 2000 Kč. Pokud by ovšem žena žalovala po skončení rodičovské dovolené, když nastoupila do zaměstnání, a její příjem by činil 12 000 Kč měsíčně, soud by nejspíš její žalobu o určení příspěvku na výživu rozvedeného manžela zamítl, neboť její příjem by shledal přiměřeným pro její výživu.

Zvláštní druh vyživovací povinnosti je zákonem o rodině stanoven pro bývalého manžela, který se na rozvratu manželství porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému současně byla rozvodem způsobena závažná újma. Pokud soud skutečně shledá stanovené podmínky splněnými, může tomuto "nevinnému" bývalému manželovi přiznat výživné, nejdéle ovšem na dobu tří let od rozvodu. Takto může být přiznáno výživné až do stejné výše, jako kdyby účastníci rozvodového řízení byli stále manžely. K jeho přiznání není nezbytně třeba splnění podmínky, aby oprávněný manžel pozbyl schopnost se sám živit. K řízení o rozvodu a určení výživného je příslušný okresní nebo obvodní soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště v ČR. Po uplynutí tří let může bývalý manžel (oprávněný) uplatnit nárok na výživné v nižším rozsahu, pokud trvá stav jeho odkázanosti z důvodu, že není schopen se živit sám. Žaloba se pak podává k okresnímu soudu podle místa bydliště žalovaného - povinného. Vždy však platí, že nelze přiznat výživné, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy.

Pro oba druhy výživného (pro rozvedeného manžela) platí, že zaniknou, jestliže oprávněný manžel uzavře nové manželství nebo povinný manžel zemře, přičemž alimentační povinnost nepřechází na dědice. Není také vyloučeno, aby výživné bylo namísto pravidelně se opakujících měsíčních splátek určeno jako částka jediná (jednorázová) na základě písemné smlouvy uzavřené mezi oběma rozvedenými manžely. To přichází v úvahu nejspíše v nejlépe situovaných vrstvách společnosti. Vyplacením peněz (jakéhosi "manželského nebo rozvodového odstupného") nároky oprávněného manžela definitivně zaniknou.

Na alimentační závazky po rozvodu eventuálně mohou pragmatičtí snoubenci myslet již předem a dohodnout v manželské majetkové smlouvě pro tento případ rentu. Její výplatu lze sjednat také v písemné smlouvě upravující porozvodové poměry účastníků. Taková dohoda navíc urychlí a ulehčí rozvodové řízení.

Richard W. Fetter se zabývá vedle pracovního práva též právem občanským a rodinným.

Připomíná: Při určení vyživovací povinnosti mezi manžely se vychází z toho, že jejich hmotná a kulturní úroveň má být stejná.