Jiří Rusnok: Důchodovou reformu prosadí jen velmi odvážný politik

Varujete stále před odkládáním důchodové reformy. Jaké nebezpečí z prodlení České republice hrozí?

Největší problém vidím v morálním hazardu. Většina občanů si myslí, že se o ně postará ve stáří stát, že budou mít slušnou penzi, zvlášť když se ekonomice daří a životní úroveň roste. Ale to není pravda. Za pár let nebudeme mít na to, abychom vypláceli penze na takové relativní úrovni, jaká je dnes.

Jednou jste řekl, že minimálně jedna generace na důchodovou reformu doplatí. Která to bude?

Důchodová reforma, ať bude mít jakoukoli podobu, nebude zadarmo. Čím později ji uskutečníme, tím bude dražší. Bylo by férové to lidem vysvětlit, ne se tvářit, že se vlastně nic neděje.

Transformační náklady reformy nikdy nejsou rozloženy spravedlivě mezi všemi generacemi, některé ročníky na to zkrátka doplatí. Na to jsou složité výpočty a část jich udělala i Bezděkova komise (komise odborníků, která pro politické strany prováděla analýzu a kalkulace dopadu jejich modelů důchodové reformy - pozn. redakce).

S odkládáním důchodové reformy se už "ztracená" generace blíží dnešním třicátníkům. Budou muset do systému více vložit, než z něj dostanou. Budou platit dvakrát: Jednou na důchody svým rodičům a prarodičům, kteří si už nestačí našetřit tolik, aby jim to kompenzovalo snižující se státní penze. Podruhé budou platit na své vlastní spoření.

Proč budou náklady na reformu vyšší, čím více se bude oddalovat?

Reforma bude mít tím vyšší transformační náklady, čím horší bude demografická struktura. Každý rok přibývá důchodců, a když se začne reformovat, až jich bude o 200 či 400 tisíc víc, bude zátěž na státní důchodový účet vyšší a bude dražší vykompenzovat množství peněz, které by z něj mohlo být vyjmuto a použito na kapitálové formy spoření.

Je tu varianta, že by se důchodcům sáhlo na jejich penze, ale to považuji za nereálné, protože v každé demokratické společnosti platí, že nabyté nároky nelze zpochybnit. Vláda by mohla využít nástroje valorizace penzí a jejich růst brzdit, ale to je obtížné a zdlouhavé.

Na jak dlouho by tedy měla být rozložena reforma, aby její dopad na jednotlivé generace byl co nejvyváženější?

To nedovedu přesně odhadnout. Obecně však platí, že čím bude společnost starší, tedy bude mít demograficky nepříznivější složení, tím budou náklady vyšší a koncentrovanější do kratšího období.

Ale silné ročníky narozené v 70. letech teď rodí více dětí. Nemůže se tím demografická křivka ještě vylepšit?

To rozhodně ne. Demografická struktura České republiky je velmi rozkolísaná, což není pro důchodový systém optimální, protože se bude muset vyrovnat s mezigeneračními skoky. Babyboomová generace 70. let paradoxně přispívá z dlouhodobého hlediska k narovnávání této rozkolísanosti tím, že má nízkou fertilitu. Na druhou stranu budou chybět děti, které by dnešní třicátníky živily. Ty děti se už nenarodí, to je lichá naděje. Můžeme být rádi, když se budeme velmi pomalu přibližovat ukazateli 1,5 až 1,6 dítěte na ženu.

Nepomohou opatření podporující porodnost? Sází na ně teď například i Rusko, kde se také rodí málo dětí.

Účinnost navrhovaných opatření je sporná. Demografové tvrdí, že sama o sobě nepomohou. Ekonomie také neumí vysvětlit pokles porodnosti a neumí ho ani ovlivnit. Mezi vyspělými zeměmi existují i takové, které mají vysokou porodnost díky tradici anebo imigraci, ale není to ekonomickými nebo politickými opatřeními.

Ale v 70. letech se podařilo státními opatřeními zvýšit porodnost...

Ale jistě v tom hrál roli i přirozený vývoj. Dospívala generace prvního poválečného baby boomu konce 40. a 50. let, a je otázka, zda by k vyšší porodnosti nedošlo i bez tehdejších opatření státu.

K vyšší porodnosti přispívá celý soubor nejrůznější faktorů. Může to být ekonomická prosperita, víra v budoucnost, změna atmosféry vztahu k rodině a mateřství - v tomto směru jsme se posunuli nezdravým směrem. Ale jde také například o dostupnost předškolní péče. Zavřeli jsme školky, protože se rodilo málo dětí, a teď jsou pořadníky na zápis. Dochází ke změně sídelní struktury. Mladí lidé se stěhují z měst na jejich okraj nebo do příměstských lokalit, a tam není v tomto směru optimální infrastruktura. Všechny tyto aspekty budou hrát větší roli než nějaké peněžité dávky.

Ale není na řešení těchto problémů ještě dost času? Nakonec i Bezděkova komise spočítala, že během příštích 20 let současnému důchodovému systému zhroucení nehrozí.

Nechci lidi děsit, ale je dobré jim říci, o co půjde a zabránit koncentraci transformace do krátkého časového úseku. Proto si myslím, že je třeba s reformou začít co nejdříve, i když to ještě není akutně nutné. Je také lépe začít v době ekonomické konjunktury, kdy jsme schopni absorbovat dodatečné náklady. Z toho by měl vycházet dlouhodobý odpovědný přístup politiků.

Politické stany si připravily modely důchodové reformy, daly si je propočítat od Bezděkovy komise, ale potom žádná z nich z důchodové reformy neudělala téma své předvolební kampaně. Jsou tedy nezodpovědné?

Důchodová reforma není atraktivní téma, na kterém se vyhrávají volby. Je to složité téma, které je náročné srozumitelně vysvětlit, aby to občané pochopili a uměli ho přijmout. Vyžaduje to hegemony, tedy politiky, kteří si vezmou reformu za svou a budou mít odvahu prosadit i nepopulární kroky, pak třeba z politiky odejdou.

Udělal byste to vy, kdyby vám to teď někdo nabídl?

To je těžká otázka. Byly doby, kdy jsem takovou chuť měl. Dnes se přiznám, že by to bylo těžké rozhodování. Neumím na to odpovědět.

Ale Slovensko je příkladem, že to tak může být. Ministr práce a sociálních věcí Kánik riskoval, reformu prosadil a pak ve své funkci skončil. Samozřejmě, že jeden ministr reformu neudělá. Musí mít podporu vlády, která si ji stanoví za svůj cíl.

Politické strany teď měly jiné zacílení - chtěly vyhrát volby a budou chtít vyhrát i ty další. Dlouhodobé cíle a prospěch země ustupují před tímto krátkodobým cílem do pozadí. Ale to není jen problém české politické scény. V celé Evropě je stále méně stran a politických osobností, které by byly ochotny se rvát za dlouhodobější cíle.

Je reálné, aby vláda vzešlá z voleb začala pracovat na důchodové reformě?

Já v to věřím. Přece jen veřejná debata už trvá hodně dlouho. Mnohokrát nám sdělily i mezinárodní organizace, že bez těchto změn budeme mít problémy udržet dlouhodobě stabilitu veřejných financí. Jestliže si uvědomíme, že na státní důchody se vyplatí 220 miliard korun, tedy asi čtvrtina státního rozpočtu, a ročně tato částka roste o 8 až 10 procent, pak není možné bez důchodové reformy hovořit o stabilizaci veřejných financí. To by byla jen hra s čísly.

Ale minulý týden jste prohlásil, že ČSSD by sice chtěla splnit kritéria pro přijetí eura, ale se schodkem veřejných financí si příliš starostí nedělala. ODS zase nejde tak dalece o to, abychom přešli na euro už v roce 2010...

Nejde jen o euro. I kdybychom rezignovali na jeho přijetí v dohledné době, stejně si nemůžeme dovolit výraznější deficity veřejných financí, protože musíme dostát určitým parametrům Evropské unie, a to i bez ohledu na maastrichtská kritéria.

Když se na to podíváte s nadhledem, nejde o neřešitelný problém. Pravice chce řešit deficit veřejných rozpočtů a chce trend zadlužování otočit. Socialisté říkají, že chtějí být bezproblémovými členy EU a mají zájem na rychlém přijetí eura. Oba tyto zájmy tedy působí stejným směrem.

Kromě toho všude kolem nás už s důchodovými systémy něco udělali nebo dělají. Nenajdeme v Evropě zemi, kde by 99 procent příjmů důchodců pocházelo ze státního systému.

I v Německu už polovina lidí má nějakou dodatečnou penzi. Nedávno ohlásilo důchodovou reformu Portugalsko. Jeho štědrý průběžně financovaný systém se zhroutil a vláda ho bude muset změnit. Reforma důchodových systémů není tedy nějaký exces východní Evropy, ale nutnost vyvolaná stárnutím evropské populace.

Jedinými subjekty, které neúnavně propagovaly nutnost důchodové reformy, byly penzijní fondy. V poslední době však nejsou slyšet. Znamená to, že se vzdaly lobbování?

Skutečně jsme svou propagaci důchodové reformy omezili. S blížícími se volbami je většinou tendence všechno zjednodušovat a prezentovat ve zkratkách, a to není pro výklad důchodové reformy dobré. Byli jsme také označováni za lobbisty, kteří jen čekají, jaké zisky jim z reformy poplynou. Ale ty my máme i bez reformy. Tak jsme si řekli, že pokud stát nechce, abychom přispěli k edukaci obyvatelstva, tak to necháme na politicích, ať to vysvětlují sami.

Samozřejmě počítáme s tím, že se budeme teď po volbách dále zúčastňovat všech diskusí o změnách důchodového systému.

Ještě jako ministr financí jste řekl, že by stačilo provést parametrické změny státního systému a podpořit vhodnou formou soukromé spoření na důchod. Nebyla by taková sametová reforma přijatelnější než nějaké radikální nepopulární změny?

Dovedu si klidně takovou mírnější cestu důchodové reformy představit. Umožňuje to už poměrně masové zapojení obyvatelstva do komerčních forem připojištění, což by se dalo podpořit cestou pozitivní i negativní stimulace.

Pozitivní stimulaci si penzijní fondy představují jako větší státní podporu penzijního připojištění, ale jak by měla vypadat negativní stimulace?

Stát by měl jasně lidem říci, aby brali vážně fakt, že státní penze budou nízké, a je proto třeba si spořit.

Ale to neznamená, že bych zavrhoval radikálnější důchodovou reformu, která by spočívala ve transferu významnější části prostředků ze státního pilíře do soukromých forem spoření, ať už na dobrovolné nebo povinné bázi.

Jak byste chtěl prosadit povinné spoření? To bude hodně nepopulární. I bez toho už lidé platí vysoké sociální pojištění a daně.

Chtěl bych v této souvislosti upozornit na nejnovější návrh Blairovy vlády. Británie má snad nejbohatší zkušenosti s různými reformami penzijních systémů. Dnes její vláda došla k závěru, že příliš velké procento lidí, kterým je dán dobrovolný výběr, skončí jen s minimálním důchodem od státu a spoléhají na to, že budou nějak vegetovat v sociální síti. Blair dnes říká, že všichni musejí mít povinně nějakou další formu důchodového spoření. Nabízí variantu, kdy třemi procenty přispěje zaměstnavatel, dvěma procenty zaměstnanec a jedno procento přidá stát. Toto povinné další pojištění nemusí mít jen ten, kdo prokáže, že má podnikovou penzi nebo si někde jinde soukromě spoří na důchod.

Pro nás by možná stálo za úvahu přeskočit fázi váhání mezi povinným a dobrovolným spořením a vzít si poučení z třicetileté či pětatřicetileté britské zkušenosti. Oni začali s minimálním důchodem, pak prosazovali důchod, který byl méně solidární a více závislý na mzdě. Pak Thatcherová řekla, že kdo chce, může ze státního systému vystoupit a mít jen podnikovou nebo soukromou penzi, a teď zjišťují, že nic z toho se neosvědčilo.

Češi jsou dostatečně inteligentní národ, aby pochopili, o co jde, a zařídili se podle toho, pokud se jim všechno vysvětlí a dají srozumitelná a jasná pravidla.


Jiří Rusnok (45) je český ekonom a politik. Absolvoval národohospodářskou fakultu VŠE v Praze, pak nastoupil do Státní plánovací komise jako referent v odboru dlouhodobých výhledů, později pracoval na Federálním ministerstvu pro strategické plánování jako vedoucí oddělení sociální strategie. V letech 1992-1998 byl poradcem a vedoucím sociálně-ekonomického oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů. V srpnu 1998 byl jmenován do funkce náměstka ministra práce a sociálních věcí. V lednu 1998 vstoupil do ČSSD. Ministrem financí byl od 13. dubna 2001, kdy ve funkci nahradil Pavla Mertlíka. Do března 2003 ve Špidlově vládě byl ministrem průmyslu a obchodu. Od roku 2003 se stal poradcem výkonné rady ING pro Českou a Slovenskou republiku a od roku 2005 je prezidentem Asociace penzijních fondů ČR.