Moderní management inovací

V období globálně rozdělených řetězců tvorby hodnot se průmyslové inovace staly "systemizovanými" a sociálními procesy. Produkty a technologie jsou stále komplexnější a produkt sám se skládá z mnoha speciálních součástí. V důsledku takto koncentrovaných klíčových kompetencí musí experti v zájmu komplexní inovace koordinovat své rozdílné kompetence přes hranice podniků a zemí. Proto se podniky stále více zaměřují na sítě, s úmyslem zakotvit svou inovační činnost do jejich organizačního a institucionálního rámce a vlastní klíčovou kompetenci rozšířit o kompetence kooperačních partnerů. Inovace se tak stávají kolektivními procesy.

INOVACE NA ZÁKLADĚ KOLEKTIVNÍHO UČENÍ

V rámci moderních inovačních procesů musí aktéři kooperovat, aby dosáhli vyššího kolektivního cíle. Zároveň sledují individualistický cíl - dosáhnout mimořádného zisku na úkor svých partnerů. Pro zvládnutí tohoto sociálního dilematu jsou aktéři nuceni podílet se na kolektivních procesech učení. Tím mají dosáhnout schopnosti takového výkonu, který jim umožní společně usilovat o úspěšnou inovaci.

Výsledek kolektivních inovačních procesů je závislý na síle synergické výměny znalostí a na kvalitě kolektivního učebního procesu. Základními vlivy jsou: rozsah stávajících znalostí, síla rutiny, stupeň interakce a také osobní vlivy, které vyplývají z individuální otevřenosti, tj. ochoty podělit se o znalosti a společně se učit.

Inovátoři v rámci sítě jsou konfrontováni se subjektivně pociťovanou komplexností. Ta vyplývá z toho, že se setkávají různí experti s rozdílně specifickými znalostmi, kteří jsou navíc ovlivňováni rozmanitými faktory v pozadí, jako např. podnikem, kulturou nebo řečí. Individuální účastník sítě proto nemůže ohodnotit chování ostatních. Tuto nejistotu způsobuje snížená schopnost rozsáhle chápat a přehlédnout komplexní vztahy. Individuální nejistota je však pro transfer znalostí nanejvýš kontraproduktivní. K jejímu zmírnění se musí rovněž snížit subjektivně pociťovaná komplexnost. Toho však lze dosáhnout jen koordinací, které je zase třeba společně se učit. Teprve v rámci těchto učebních procesů se vytváří připravenost k rozsáhlé výměně znalostí.

UČENÍ SE INTERAKCÍ

Jak se ovlivňuje ochota ke kolektivnímu učení?

Rozšíření základny pro důvěru a osvojení si povinnosti a vzájemnosti vychází z přímé interakce mezi účastníky sítě. V literatuře je tento druh učení znám jako učení se interakcí.

Pravidelná osobní interakce umožňuje zvyšovat v účastnících sítě schopnost odhadovat chování svých partnerů. Na základě pozitivních zkušeností mohou rozvíjet důvěru a osobní odpovědnost. Na bázi pravidelných interakcí se etablují společné instituce, které popisují obecný rámec pro jednání - informují účastníky o tom, jak mají jednat a reagovat tím, že integrují vzájemná očekávání chování a sankční mechanismy. Redukují tím subjektivní nejistotu na míru, kdy člověk je schopen budovat nezbytnou důvěru potřebnou ke sdílení znalostí a stává se inovativním.

Praxe potvrzuje, že týmy, komunity nebo sítě fungují na bázi společného porozumění, což se v průběhu spolupráce upevní ve sdílenou kulturu znalostí. Takové procesy však potřebují dlouhou dobu růstu, než dojde k úspěšné "koordinaci beze slov".

IMPLICITNÍ ZNALOSTI^*)

Má-li se přistoupit k novým učebním procesům, musí se zjistit a reflektovat stav dosavadních znalostí. Pevně etablované rutiny však brání lidem, aby mysleli alternativním způsobem. Jejich myšlení a chování je totiž silně ovlivňováno "tunelem rutiny" (viz obr. 1), jehož meze jsou dány rutinami jednotlivců. Proto každý uvažuje a jedná pouze v rámci tohoto "tunelu".

Tyto rutiny se musí uvolnit, modifikovat či dokonce odnaučit. To pro jednotlivce znamená, že musí změnit stávající definice, metody a praktiky, které mu doposud nabízely individualitu a bezpečí. Přitom je rozhodující, že tento požadavek znamená ztrátu individuální bezpečnosti. Jednotlivec je připraven vzdát se této bezpečnosti jen je-li začleněn do důvěryhodného prostředí.

Podle Knowledge Cycling Model autorů Nonaka a Takeuchiho se individuální implicitní znalosti považují za input do kolektivního učebního procesu a kolektivních znalostí. Output tohoto koloběhu spočívá v propojeném individuálním vědění, rozšířeném o synergii.

Implicitní znalosti jsou zakořeněny v rutinách a proto jsou stěží přenosné. Jejich nositelé si často nejsou svých znalostí vědomi a nejsou s to kódovat je. Určitý impuls jim může pomoci, aby si své znalosti utřídili. Takovým impulsem mohou být verbální diskuse, ilustrace nebo společně prožité situace. Přitom je nezbytná přímá interakce mezi informaci vysílajícím a přijímajícím subjektem.

FAKTORY ÚSPĚCHU KOLEKTIVNÍHO UČENÍ

Podmínky umožňující kolektivní učení mohou ovlivnit strukturální aspekty, ale také management. Hned od počátku potřebují účastníci sítě nebo členové týmu fundamentální porozumění, aby byli s to vytvářet společné instituce. K tomu je výhodné dohodnout se na "společné řeči", čímž se nemyslí jen národní jazyky. Především definice memoranda porozumění může sloužit jako prvotní směrnice pro kooperaci, dokud nejsou vybudovány instituce a nakonec společná kultura.

Dále je důležité respektovat, že volba klíčových kompetencí předurčuje oblast potenciálních synergií. Ovlivňuje též kvalitu sdílení žádoucích znalostí, které jsou základnou pro kolektivní učení. Aby se vymezilo optimální portfolio klíčových kompetencí s ohledem na co nejvyšší synergický efekt, musí se provést podrobná analýza silných a slabých stránek účastníků sítě. Často se takové konstelace přenechávají náhodě.

Zásadní faktor úspěchu kolektivního učebního procesu a plodné spolupráce je vysoká míra přímé interakce. Stálá osobní interakce posiluje pocit společné budoucnosti a zaručuje důslednou povinnost i reciprocitu. Jen přímý kontakt aktérů umožňuje etablovat společné instituce pro koordinaci, které poskytnou účastníkům pocit důvěry a bezpečí. Pouze osoby, které si mohou být jisty úmysly a chováním přijímajících, s nimi budou své znalosti sdílet. Z toho je zřejmý význam společných institucí pro kolektivní učební proces.

Nejen výsledky mnoha případových studií dokládají, že pro rozvoj kolektivního učení je důležitá blízkost. Praxe stále znovu ukazuje, že i přes moderní informační a komunikační technologie je osobní kontakt v mnoha situacích nenahraditelný. Fyzická blízkost aktivuje přímou interakci a komunikaci a podporuje tak vybudování "institucionální blízkosti" mezi partnery sítě.

Další podmínkou pro efektivní sdílení znalostí je otevřený tok informací. Sdílení informací v rámci sítě by mělo být podle možnosti osvobozeno od hierarchických struktur. Skrývání nebo selekce informací je jasným znakem nedostatečné schopnosti kolektivně jednat.

Vzhledem k dynamickému charakteru inovačního procesu musí síť nebo týmy zůstat flexibilní. Měly by být otevřené novým partnerům, garantovat diverzitu a objektivitu a zabránit procesu stárnutí. Aktéři by si měli být vědomi významu externích vazeb, protože sítím se stále více dává přednost při inovaci.

Tradiční modely managementu inovací, které byly vyvinuty jen pro jednotlivé podniky, nezohledňují nadpodnikové a multikulturní aspekty a nevěnují pozornost sociálním a lidským faktorům. Proto se musí nově definovat.

SHRNUTÍ A ZÁVĚR

Management inovací v síťově propojené ekonomice se musí stále více soustřeďovat na sociální styčné body inovačních procesů. Pozornost by se měla věnovat zmírnění individuální nejistoty, neboť tam se skrývá klíč k tomu, aby se nositel znalostí neuzavřel. Přitom má důležitou roli nejen tolerance.

Největší výzva pro management inovací vyplývá ze skutečnosti, že relevantní měkké faktory lze pouze povzbudit, nikoliv nadiktovat či vnutit.

Jedna z hlavních snah "moderního" managementu inovací spočívá v aktivizaci kolektivní schopnosti učit se. Faktory pro úspěch inovačních výkonů se změnily. Dnešní management inovací se stále více propojuje s managementem sítí.

Schopnost kolektivně se učit je významným faktorem konkurenceschopnosti. Podle odborníků je kolektivní učení dokonce klíčem k vytváření konkurenčních výhod. Rozhodující hybnou silou inovací bezesporu zůstávají finanční zdroje. Synergické doplnění klíčových kompetencí a rozmanité znalosti v pozadí se však stále více stávají významnou pákou inovativních výkonů.

Behnken, E.: Innovation durch kollektive Lernfähigkeit. Zeitschrift für Wirtschaftlichen Fabrikbetrieb, č. 10/2005, s. 577 - 579; zkráceno


*) Znalosti přímo nevyjádřené, ale v něčem zahrnuté.