Věřitelé si na peníze počkají



Přestože není pochyb o tom, že české konkurzní právo potřebuje s ohledem na délku a průběh současných konkurzních řízení zásadní legislativní změnu, objevují se v novém insolvenčním zákoně ustanovení, u kterých je již dnes zřejmé, že budou v praxi vyvolávat interpretační problémy a aplikační spory. Náš text zároveň upozorňuje na vybraná ustanovení nového zákona, která lze považovat z hlediska praxe za významná.

ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ. Na rozdíl od stávající právní úpravy, která váže právní účinky úpadku až na okamžik prohlášení konkurzu na majetek úpadce, je z hlediska nového insolvenčního zákona relevantní již zahájení řízení, tedy okamžik, kdy příslušnému soudu dojde insolvenční návrh (v dosavadní terminologii návrh na prohlášení konkurzu). Soud doručení insolvenčního návrhu okamžitě zveřejní v nově zřízeném insolvenčním rejstříku. Od okamžiku zveřejnění oznámení o zahájení insolvenčního řízení pak lze veškeré nároky vůči úpadci uplatnit pouze v rámci insolvenčního řízení. Je omezeno právo úpadce disponovat se svým majetkem a nelze provádět výkon rozhodnutí na majetek úpadce.

OCHRANA DOBRÉ VÍRY STRAN. Zákon o konkurzu a vyrovnání prohlašuje za neplatné veškeré zajištění zřízené ve lhůtě dvou měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkurzu a za neúčinné v zákoně vyjmenované právní úkony, pokud byly učiněny ve lhůtě šesti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkurzu. Podle nového insolvenčního zákona ale nejsou práva věřitelů nabytá před zahájením insolvenčního řízení v dobré víře nijak dotčena. Na místo automatického zneplatnění či pozbytí účinnosti právních úkonů je insolvenčnímu správci dána možnost domáhat se u soudu neúčinnosti právních úkonů, které zkrátily možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodnily některého věřitele na úkor jiných věřitelů. Takové právo přísluší insolvenčnímu správci po dobu jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.

ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU. Rozhodnutí o prohlášení konkurzu bude nahrazeno dvěma rozhodnutími, která nemusejí být soudem přijata ve stejný okamžik. Prvním je rozhodnutí o úpadku, které soud musí vydat nejpozději do 15 dnů od podání insolvenčního návrhu. V případě, že soud dospěje k závěru, že dlužník je v úpadku, nebo že úpadek takové osobě hrozí, konstatuje ve svém rozhodnutí úpadek dlužníka, jmenuje insolvenčního správce, vyzve věřitele, aby přihlásili své pohledávky za úpadcem ve lhůtě, která nesmí být kratší než 30 dnů a delší než dva měsíce ode dne rozhodnutí o úpadku, svolá schůzi věřitelů a nařídí přezkumné jednání k přezkoumání přihlášených pohledávek věřitelů.

Druhým rozhodnutím vydaným soudem na základě insolvenčního návrhu je rozhodnutí, kterým se určí způsob řešení úpadku. Podle insolvenčního zákona lze úpadek dlužníka řešit prohlášením konkurzu, reorganizací nebo oddlužením.

O způsobu řešení úpadku soud rozhodne spolu s rozhodnutím o úpadku, pokud je dlužníkem osoba, u které zákon nepřipouští ani reorganizaci, ani oddlužení. V opačném případě musí soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku nejpozději do tří měsíců od vydání rozhodnutí o úpadku. Takové rozhodnutí nesmí nicméně předcházet schůzi věřitelů, která byla svolána v rozhodnutí o úpadku. Pokud tato schůze věřitelů rozhodne o způsobu řešení úpadku dlužníka, je soud tímto rozhodnutím vázán a rozhodne o řešení úpadku v souladu s usnesením schůze věřitelů.

ZAPOČTENÍ PROTI KONKURZNÍ PODSTATĚ. Výraznou změnou je možnost věřitelů provádět zápočet svých pohledávek proti pohledávkám dlužníka, a to i po zahájení insolvenčního řízení, respektive po prohlášení úpadku dlužníka. Možnost provádět zápočet končí až okamžikem, kdy soud rozhodne o způsobu řešení úpadku. Zahájení insolvenčního řízení ani prohlášení úpadku tedy na rozdíl od stávajícího prohlášení konkurzu neznamená absolutní zákaz zápočtu.

Zápočet pohledávek je v insolvenčním zákoně vyloučen pouze pro případ, kdy věřitel získal svoji pohledávku za úpadcem neúčinným právním úkonem, nebo pokud v době nabytí své pohledávky věděl o úpadku dlužníka, či neuhradil ve prospěch konkurzní podstaty splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, ve kterém tato pohledávka převyšuje jeho pohledávku za dlužníkem. Započtení oproti pohledávce úpadce je dále nepřípustné tehdy, nestal-li se věřitel ohledně své započitatelné pohledávky "přihlášeným věřitelem". Smysl této podmínky není zcela jasný. Je podmínkou zápočtu uplatnění pohledávky věřitele v insolvenčním řízení ve formě podání její přihlášky nebo může insolvenční správce v následném přezkumném jednání provedený zápočet zpochybnit z důvodu neexistence pohledávky věřitele? Podle našeho názoru by věřitel, který hodlá započíst svojí pohledávku za úpadcem po zahájení insolvenčního řízení, měl tuto svoji pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení a po podání přihlášky provést úkon směřující k započtení. Pohledávka takového věřitele pak bude insolvenčním správcem bez ohledu na provedený zápočet přezkoumána v rámci přezkumného jednání a provedený započet bude účinný pouze v případě, že insolvenční správce předmětnou pohledávku v rámci přezkumného řízení nepopře.

VĚŘITELÉ A JEJICH POHLEDÁVKY. Mezi nová a významná práva věřitelů patří především právo odvolat bez udání důvodu insolvenčního správce a jmenovat správce nového. Toto rozhodnutí však může učinit pouze schůze věřitelů, která nejblíže následuje po prvním přezkumném jednání ve věci. Nový zákon posiluje dozorčí a schvalovací pravomoci věřitelského výboru v průběhu řešení úpadku. Reakcí na současný stav, kdy je věřitelský výbor zpravidla obsazen osobami určenými největším věřitelem úpadce, je zakotvení požadavku, podle kterého musí být ve věřitelském výboru zastoupeny všechny skupiny věřitelů podle povahy jejich pohledávek. Tento poněkud nejasný požadavek je dále konkretizován v tom smyslu, že ve věřitelském výboru musejí být stejným počtem zástupců zastoupeni jak věřitelé, jejichž pohledávky jsou zajištěny zástavním či jiným obdobným právem, tak věřitelé, jejichž pohledávky nejsou zajištěny vůbec.

Výraznou novinku v oblasti přihlašování pohledávek představují formuláře, které věřitelé budou muset použít k přihlášení svých pohledávek do insolvenčního řízení. Praxe a podoba formulářů teprve ukážou, zda jejich zavedení skutečně konkurzní řízení urychlí, či naopak přinese pouze komplikaci věřitelům uplatňujícím v konkurzním řízení svá práva. Přihlášené pohledávky bude moci popírat pouze insolvenční správce a nikoliv jednotliví věřitelé, jak to umožňuje stávající konkurzní zákon. I za touto změnou zřejmě stojí snaha urychlit konkurzní řízení, které v současné době prodlužuje především řada oprávněně či neoprávněně vyvolaných sporů o pravost či výši pohledávek přihlášených do konkurzu. Otázkou však je, zda takové řešení není příliš radikální, když v tomto směru eliminuje určitou kontrolní roli věřitelů a ponechává rozhodnutí o uznání, resp. popření určité pohledávky výhradně na vůli insolvenčního správce. Navíc, snížení počtu sporů přitom neznamená zkrácení doby jejich trvání, a tedy zkrácení celkové délky insolvenčního řízení.

ZAJIŠTĚNÍ VĚŘITELÉ. Přijetí insolvenčního zákona je dobrou zprávou pro věřitele, jejichž pohledávka za úpadcem je zajištěna zástavním právem, zajišťovacím převodem práva nebo jiným obdobným právním institutem. Zatímco podle dosud platné právní úpravy připadne oddělenému věřiteli (nový zákon používá pojem "zajištěný věřitel") pouze 70 % výtěžku prodeje předmětu zajištění, podle insolvenčního zákona se výtěžek z prodeje předmětu zajištění použije na uspokojení zajištěné pohledávky v plné výši. Když výtěžek převýší zajištěnou pohledávku, použije se přebytek ve prospěch majetkové podstaty, a tedy nezajištěných věřitelů. Přestože je popsaná změna na první pohled logická, nabízí se otázka, zda zajištění věřitelé, kteří budou mít jistotu úplného uspokojení svých pohledávek za dlužníkem v rámci prodeje předmětu zajištění, nebudou mít tendenci upřednostňovat jako způsob řešení úpadku dlužníka prohlášení konkurzu a nevyužívat reorganizaci jako řešení úpadku.

SANKCE. Údiv vyvolává znění paragrafů 178 a 179 insolvenčního zákona, které stanoví sankce za neoprávněné přihlášení pohledávek. Pokud se při incidenčním sporu zjistí, že skutečná výše pohledávky věřitele za dlužníkem je nižší než 50 % pohledávky, kterou věřitel přihlásil, nemá věřitel nárok na uspokojení své pohledávky v insolvenčním řízení. Navíc bude povinen uhradit do majetkové podstaty rozdíl mezi skutečnou výší své pohledávky a výší přihlášené pohledávky. Jinými slovy, pokud věřitel přihlásí svoji pohledávku ve výši 100 a následně soud v incidenčním sporu rozhodne, že výše pohledávky je 40, nebude věřitelova pohledávka ve výši 40 uspokojena v rámci řešení úpadku, ale navíc bude věřitel povinen doplatit částku 60 do majetkové podstaty. Za úhradu této částky do majetkové podstaty úpadce potom bude ručit ten, kdo pohledávku za věřitele podepsal, tedy zpravidla statutární orgán věřitele.

Obdobný princip platí i v případě zajištěného věřitele, který tím ovšem přichází i o právo na uspokojení z předmětu zajištění v rámci insolvenčního řízení. Ustanovení paragrafu 179 je navíc formulováno tak, jako by rozhodující nebyla výše přihlášené zajištěné pohledávky, jako je tomu u nezajištěných pohledávek, ale poměr skutečné výše přihlášené pohledávky a hodnoty předmětu zajištění ("věřitel má právo na uspokojení ze zajištění přihlášené pohledávky v rozsahu menším než 50 % hodnoty zajištění uvedené v přihlášce"). Podle našeho názoru je nezbytné vykládat termín 50 % hodnoty zajištění v tom smyslu, že se jedná o hodnotu pohledávky, která je zajišťována, a nikoli hodnotu předmětu zajištění. Věřitel se vyhne popsané sankci, pokud do skončení incidenčního sporu nebude vykonávat žádná práva spojená s přihlášenými pohledávkami, zejména nebude hlasovat na schůzi věřitelů.

Lze souhlasit s tím, že by věřitelé, kteří neoprávněně přihlásí svoji pohledávku do insolvenčního řízení, měli nést důsledky svého jednání, a to zejména v podobě náhrady nákladů, které insolvenčnímu správci vzniknou v souvislosti s úspěšným vedením incidenčního sporu. Přípustná je i přiměřená majetková sankce, která by připadla ve prospěch majetkové podstaty. Na druhou stranu však stávající sankci v podobě doplatku do majetkové podstaty úpadce považujeme za zcela nepřiměřenou. V konkurzu se totiž často uplatňují i pohledávky, jejichž výše je sporná. Podle našeho názoru je nepřípustné, aby věřitelé, jejichž nároky jsou sporné, či závisejí na odborném posouzení, byli nuceni se kvůli obavám před sankcí zdržet výkonu věřitelských práv do doby skončení svého sporu.

ZRYCHLENÍ NEPŘIJDE? Přestože zákon přináší řadu pozitiv, nelze podle našeho názoru očekávat, že počínaje 1. 7. 2007 budou insolvenční řízení v Česku podstatně rychlejší. Nový zákon totiž neeliminuje hlavní důvody průtahů konkurzních řízení, kterými jsou spory o pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek a spory o vyloučení určitého majetku z konkurzní podstaty. Zákon o konkurzu a vyrovnání umožňuje správcům konkurzní podstaty zapsat do konkurzní podstaty všechno, o čem si myslí (či o čem si mohou myslet), že patří úpadci. Na rozdíl od věřitelů, kteří neoprávněně přihlásí do insolvenčního řízení pohledávku, správcům za neoprávněné zahrnutí majetku do konkurzní podstaty sankce nehrozí. Insolvenční zákon kopíruje dosavadní právní úpravu a žádné řešení nepřináší.

Martin Dančišin
Marie Janšová
Glatzová & Co

Související