Skromný, ale nejlepší

Má dvě vysoké školy, a přesto si připadá nevzdělaný. Umí výborně anglicky a španělsky, ale o práci u mezinárodní firmy se bojí ucházet. Patří k nejlepším ve svém oboru, ale stále má pocit, že někdo konečně přijde na to, že nic neumí. Poznáváte se? Možná máte problémy se sebehodnocením. Zrovna tak ale můžete mít pocit, že střední škola a dva roky praxe vám bohatě stačí k tomu, abyste řídili ministerstvo či velkou nadnárodní firmu.

Zdravé sebevědomí/sebehodnocení je důležité k tomu, abyste odhadli svoje reálné šance na úspěch. Pak také dokážete přijmout případné prohry.

Co to vlastně zdravé sebehodnocení je? Především je to situace, kdy vnímáte své chyby i přednosti. Rozumíte tomu, že existují vedle sebe a vzájemně se nevylučují. Zároveň obě položky správně účinkují. To znamená, že přednosti vám dodávají energii a sebedůvěru a chyby vás motivují ke zlepšení.

FENOMÉN SEBEHODNOCENÍ

Na přednáškách a školeních dávám účastníkům opakovaně otázku. Co vám jako manažerovi podřízení neodpustí? Odpověď je jednoduchá: hloupost a nerozhodnost. Proč právě tyto vlastnosti? Protože klíčovými činnostmi manažera je řešit a rozhodovat. K tomu potřebuje intelekt a rozhodnost. Je jasné, že rozhodnost úzce souvisí ze zdravým sebehodnocením. Ale i "chytrost" manažera je výrazně ovlivňována sebehodnocením. Protože jedině manažer s přiměřenou mírou sebekritiky je schopen se ze svých chyb poučit.

Nezdravé neboli nemocné sebehodnocení člověka nutí vnímat jen jednu kategorii, buď jen přednosti, anebo jen chyby. Navíc i reakce na jeho plusy i minusy je jiná. Přednosti ho "povyšují" nad jiné a nabourávají jeho schopnost vycházet s ostatními. To se může projevit například narcistickým chováním, egocentrismem či nezralostí.

Na druhou stranu: když si člověk všímá spíše svých chyb, tak ho buď paralyzují, nebo nutí získávat jistotu někde jinde než v sobě. Zřejmě trpí úzkostí, možná je závislý na druhých, omezuje ho perfekcionismus či přehnaná odpovědnost. Nejvážnější podobou psychických problémů souvisejících s nezdravým sebehodnocením jsou takzvané poruchy osobnosti. Jejich léčba je dlouhodobá, stejně tak jako jejich vznik.

ŠTĚSTÍ PŘEJE SEBEVĚDOMÝM

Popis vnímání sebe sama je jedním z pilířů psychoterapeutického směru, který v šedesátých letech minulého století rozvinul jeden z nejvýznamnějších amerických psychologů Carl Rogers. Svým přístupem ovlivnil celou generaci psychologů. Říká: "Podle toho, co si o sobě myslím a jak se hodnotím, vnímám svět."

Důkazy platnosti jeho tvrzení lze pozorovat všude. Pro zjednodušení si lze představit tři skupiny lidí:

Zdravě sebejistí lidé jsou úspěšnější, svět je pro ně vstřícný. Svým přirozeným a přiměřeným vystupováním vyvolávají důvěru ostatních, získávají různé příležitosti. Díky své sebejistotě mají i dostatek odvahy příležitosti využívat.

Lidé s negativním sebehodnocením naopak nevyužívají příležitosti, které dostávají, a svět je "odstrkuje". Jsou nejistí, a tak například nereagují na otázku šéfa, kdo se ujme určitého projektu. Ten si to vyloží jako nezájem či lenost a začne upřednostňovat jiné kolegy.

Lidé s nepřiměřeně vysokým sebevědomím zase častěji mají pocit zneuznání a nedocenění své výjimečnosti. Sebevědomý mladý makléř, který svou neschopností a špatným odhadem "prošustruje" několik miliard, reaguje na vyhazov pohrdavým úsměvem. Je mu jasné, že úzkostný management společnosti, kde byl zaměstnán, nepochopil genialitu jeho tahu.

Stejně jako ve většině psychologických témat, i zde je klíčem dětství. Sebehodnocení je utvářeno především hodnocením ze strany rodičů. Jistě chápete, že ten, kdo od malinka poslouchal, že má nadání na jazyky, dlouhé nohy po tatínkovi a talent na matematiku po mamince, na tom bude lépe než ten, kdo byl upozorňován na svůj hudební hluch a krátké nohy. Dětství se nedá vrátit ani změnit, a tak nezbývá než trpělivý seberozvoj nebo psychoterapie.

MOTIVACE POMÁHÁ NEJISTÝM

Nejsem nic, jen zrnko prachu. Takové filozofické úvahy nad životem jistě mohou být pravdivé, ale běda, když vystihují vaše skutečné sebehodnocení. Negativní sebehodnocení vás pak provází jako věčný stín. Pochybování o sobě vede nejčastěji k vyhýbání se neznámým situacím či setkáním s novými lidmi. Myšlenky na to, jak jsem nešikovný, hloupý a ošklivý, dělají z každého nového kontaktu malý horor.

Krutým žertem psychiky je pak efekt "sebepotvrzení". Jste například přesvědčeni, že jste nemožní, když mluvíte s nějakou autoritou - šéfem, profesorem či policistou. A jako naschvál vám naskáčou rudé skvrny na obličeji, protože se stydíte. Tím si jen potvrdíte, jak jste nemožní.

Štěstím v neštěstí ale je, že pokud trpíte negativním sebehodnocením, jste motivováni tuto situaci změnit. A když se vám podaří porozumět, že problém není v tom, jací jste, ale jak se hodnotíte, jdete správným směrem. I když je cesta k zdravému sebehodnocení a sebepřijetí dlouhá, máte dobré vyhlídky.

Pro zvýšení svého sebevědomí a jistoty můžete udělat následující kroky:

Užívejte si! Najděte aktivity, ve kterých se cítíte dobře. Může to být pěstování kaktusů, posilování nebo třeba vaření. Je to jedno. Ve chvílích, kdy děláte věci, které vám jdou dobře, zvykáte psychiku na dobrý pocit. Navíc vás taková aktivita natolik pohltí, že se nehodnotíte. Tím posilujete svoji přirozenou sebejistotu.

Uvědomte si, že orientace na neúspěch vám jde výborně, chyby u sebe nacházíte snadno. Jak ale vidíte, nepomáhá to. Proto změňte taktiku. Chvalte se! Ptejte se sami sebe, co se vám dnes povedlo. Pochvalte se za to. Uvědomte si, že právě teď máte úspěch.

Při problémech s negativním sebehodnocením je účinná psychoterapie. Podporující psychoterapeut vám pomůže vidět se novým, reálným, tedy i pozitivnějším pohledem.

NEREÁLNÝ SEBEOBRAZ

Opačným pólem nepřiměřeného sebehodnocení je přehnané sebevědomí a nereálný sebeobraz. Vzpomínám si na jednoho známého, který byl prototypem takového borce. Jednou šel na přijímací rozhovor do americké firmy. Část rozhovoru byla v anglickém jazyce. Svůj stručný životopis ukončil větou: "Doufám, že vás neobtěžovala moje oxfordská angličtina." Přísedící, rodilý Angličan, reagoval: "Není se za co omlouvat. Nic jsem nepozoroval, dokonce jsem vám ani moc nerozuměl."

Problém s nadhodnocováním začíná ve chvílích střetu s realitou. Podle hloubky, v jaké je uložen základ vašeho nereálného pohledu na sebe sama, se při střetu s vnějším světem objevují různé reakce. Někdy jde jen o jakýsi životní pohlavek, který vás učí pokoře. Odborně ho můžeme nazvat korektivní zkušenost. Získáte pak lepší perspektivu pohledu na sebe. Onen borec třeba začne o své angličtině pochybovat a začne se učit.

Je-li ale porucha sebehodnocení hluboko v osobnosti, bývá reakce odmítavá. V případě, že se ukáže nějaký váš nedostatek, vždy máte po ruce vysvětlení, kdo za to může: "Je to nevzdělaný primitiv, který v životě neslyšel mluvit absolventa Oxfordu," asi tak bude náš borec komentovat svůj neúspěch. S takovým přístupem se mu může stát, že se dostane do izolace. On ovšem ví, že se to géniům stává.

Základní komplikací při překonávání sebepřeceňování je motivace. Je totiž minimální, respektive žádná. O svém problému dotyčný pravděpodobně vůbec neví. Pokud máte nereálný obraz o sobě, upřímně vám držím palce, aby vám rozum umožnil připustit si to. Jedině tak můžete udělat první krok k optimálnímu stavu psychiky, tedy ke zdravému sebehodnocení.

ZÁVĚR

Přemýšlejte o svých neúspěších a snažte se najít jejich skutečný důvod. Nehledejte důvody u jiných, ale ptejte se, čím vy sami jste k neúspěchu přispěli. Pokud tyto důvody najdete, nezoufejte, ale obraťte je ve výzvu. Řekněte si: dostuduji, naučím se jazyk, získám zkušenosti a podobně. Kdesi ve vývoji psychiky došlo ne vaší vinou k zablokování možnosti dozrát a přijmout se takoví, jací jste. Pokuste se to třeba i pomocí psychoterapie změnit.

Tomáš Vašák
psycholog, lektor a profesionální kouč v oblasti osobnostního rozvoje, komunikace a vedení lidí, odborný garant firmy T&CC.