Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení má od července příštího roku nahradit dosavadní zákon o konkurzu a vyrovnání. Naplňuje se tak dlouho očekávaná reforma českého insolvenčního práva. Předmětem hlavních výtek na adresu stávající normy je přílišná délka konkurzních řízení, tendence úpadkového práva k likvidaci podniku úpadce a minimální uspokojení věřitelů úpadce. Mezerovitost úpravy a nedostatek sankcí také vytváří v rámci úpadkových řízení podhoubí pro množství nekalých praktik. Osoby ohrožené úpadkem jsou si vědomy, že přiznání úpadku povede k úplnému znehodnocení jejich dosavadního majetku. Proto nemají žádný podnět svůj úpadek včas přiznat. To dále snižuje šanci na záchranu jejich podniku a přiměřené uspokojení věřitelů.

OBECNÉ PRINCIPY. Insolvenční zákon se snaží zavést do úpadkového práva zcela nové zásady a uvedeným výtkám čelit. Jeho cílem je nejen úpadkové řízení urychlit a zvýšit míru uspokojení věřitelů úpadce, ale také, pokud možno, poskytnout úpadci možnost postavit se zpátky na vlastní nohy a pokračovat v podnikání. Insolvenční zákon navíc zavádí odchylná pravidla pro úpadek nepodnikatelů, popř. drobných živnostníků. Zákon o konkurzu a vyrovnání byl v zásadě velmi stručný, proto se při jeho praktické aplikaci objevovala řada mezer. Jejich zaplňování bylo v praxi jednotlivých konkurzních soudů značně nejednotné. Mnohdy neexistovala obecně platná vodítka, o která by se dalo opřít. Také tomuto problému čelí nový insolvenční zákon. Výslovně jsou proklamovány základní zásady, které je nutno dodržovat nejen v průběhu celého insolvenčního řízení, ale, co se týká především úpadců, nepochybně také před jeho zahájením. Mezi tyto základní zásady patří následující:

rychlé a hospodárné řízení a co nejvyšší uspokojení věřitelů;

žádný z účastníků insolvenčního řízení nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn;

rovné možnosti všech věřitelů stejného nebo obdobného postavení;

ochrana práv nabytých věřiteli v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení;

zákaz jednání směřujícího k uspokojení pohledávek věřitelů mimo insolvenční řízení bez svolení zákona.

NOVÁ STRUKTURA INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ. Dosavadní úprava zná dvě formy řešení úpadku, které vedle sebe existují v zásadě samostatně, a to řízení konkurzní a řízení vyrovnací. Naproti tomu insolvenční zákon předpokládá v zásadě jediné řízení. Teprve v jeho průběhu má být rozhodnuto, jakou procesní formou bude daný úpadek řešen. Mezi tyto formy řešení úpadku pak patří zejména řízení konkurzní, které má vést k likvidaci podniku úpadce rozprodáním jeho majetku, nebo řízení reorganizační, jehož cílem je sanace podniku úpadce. K tomuto sjednocení insolvenčního řízení dochází po vzoru ostatních moderních evropských úprav insolvenčního řízení (např. německý a slovenský zákon). Příčinou je jednak možnost urychlení rozhodnutí o úpadku dlužníka, aniž by již musela být známa forma způsobu řešení tohoto úpadku, dále také možnost pružnější reakce na okamžitý ekonomický stav úpadce.

Nově upravena jsou také pravidla řešení úpadku nepodnikajících fyzických osob nebo drobných podnikatelů (spotřebitelský úpadek a nepatrný konkurz). Zvlášť významnou novinkou pro nepodnikající osoby je zavedení tzv. oddlužení (k tomu viz níže).

KDY LZE ZAHÁJIT ŘÍZENÍ. Insolvenční zákon se snaží upřesnit dosavadní definici dlužníkova úpadku. Tím do určité míry omezuje nejistotu při úvahách dlužníků, zda jim vznikla povinnost podat návrh na zahájení insolvenčního řízení. Tak jako doposud rozlišuje insolvenční zákon dvě formy úpadku, a sice platební neschopnost dlužníka a jeho předlužení. Platební neschopnost nastává tehdy, pokud má dlužník více věřitelů, není schopen plnit své splatné peněžité závazky a uplynulo více než 30 dnů od lhůty jejich splatnosti. Zákon zavádí přesnou lhůtu, jejíž uplynutí je kritériem posouzení, je-li dlužník platebně neschopný (doposud se na základě praxe soudů dovozovalo, že tato lhůta činí v zásadě tři měsíce - šlo ale o všeobecnou zásadu, z níž mohly existovat odchylky na obě strany). Zákon dále upřesňuje, kdy se má za to, že dlužník není schopen plnit své splatné peněžité závazky. Jedním z takto stanovených příkladů je stav, kdy dlužník neplní své závazky po lhůtě splatnosti více než tři měsíce. Nelze přehlédnout, že tohoto ustanovení lze zneužít proti osobám, které oprávněně popírají existenci některých svých splatných pohledávek, aniž by bylo pravomocně rozhodnuto, že tyto osoby nejsou v právu.

Definice předlužení je oproti definici v zákoně o konkurzu a vyrovnání širší. Předlužen bude ten, kdo má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Na rozdíl od současného stavu se hodnota majetku dlužníka neporovnává s výší splatných závazků dlužníka, ale s výší všech závazků dlužníka. Jde o poměrně radikální změnu. Úpadkem tak může být ohroženo mnoho podnikatelů, kteří své aktivity financují převážně cizím kapitálem, přestože běžně hradí své splatné závazky. Velmi významnou roli proto v této souvislosti sehraje praxe zjišťování hodnoty aktiv dlužníka, s nimiž bude výše závazků srovnávána. Při zjišťování hodnoty aktiv se má přihlížet k možným budoucím výnosům z dalšího provozování podniku dlužníka. Je však nutné uvědomit si, že neexistuje objektivně správný způsob oceňování podniků a existence dlužníků tak mnohdy bude závislá na subjektivním názoru přizvaných znalců. Tento subjektivní názor znalce bude mít při posuzování, zda je dlužník předlužen, mnohem větší význam než doposud, kdy se hodnota majetku dlužníka porovnává pouze s hodnotou jeho splatných závazků.

Po vzoru zahraničních úprav se insolvenční zákon snaží dosáhnout toho, aby osoby ohrožené úpadkem vstupovaly do insolvenčního řízení co nejdříve. Tím se má minimalizovat odliv majetku dlužníka před zahájením insolvenčního řízení. Insolvenční zákon proto zavádí novou skutkovou podstatu umožňující zahájení insolvenčního řízení. O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Za takových okolností je dlužník (ale nikoliv také věřitelé) oprávněn podat návrh na zahájení insolvenčního řízení. Úspěšnost této novinky bude závislá zejména na tom, nakolik se osvědčí úprava reorganizace podniku dlužníka v rámci insolvenčního řízení. Pokud praxe ukáže, že způsob řešení (hrozícího) úpadku dlužníka formou reorganizace dlužníkovi efektivně umožňuje ozdravit svůj podnik, je nutno možnost zahájení insolvenčního řízení již při pouhé hrozbě úpadku přivítat. Nejprve ale bude nutné odbourat zakořeněnou nejistotu ohledně efektivity reorganizačního řízení způsobenou tragickými zkušenostmi s řízením vyrovnacím. Za současného režimu se dlužníci snaží všemi dostupnými cestami vyhnout úpadkovému řízení i přesto, že formálně jim zákon umožňuje zachovat si v rámci vyrovnání vládu nad svým podnikem. Praxe ukázala, že pro dlužníky s větším počtem věřitelů je úspěšné splnění podmínek vyrovnání v podstatě nemožné. Doufejme, že nová úprava reorganizace nedostatky vyrovnání úspěšně překonala.

Nelze se vyhnout také určitým pochybnostem o funkčnosti definice hrozícího úpadku. Ta je postavena na krajně vágních pojmech "důvodný předpoklad" a "podstatná část peněžitých závazků". Zrovna tato definice by přitom měla být velmi přesná a určitá. Navrhovatel musí mít jistotu, zda již skutečně předpoklady zahájení insolvenčního řízení naplňuje. Uvědomme si, jaké může mít následky neúspěšný návrh dlužníka na zahájení insolvenčního řízení na další provoz jeho podniku, pokud se o podání návrhu dovědí jeho obchodní partneři.

POVINNOST PODAT NÁVRH NA ZAHÁJENÍ INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ. Zákon zpřísňuje povinnost právnických osob a podnikajících fyzických osob podat insolvenční návrh. Ta vznikne bez zbytečného odkladu poté, co se s náležitou péčí mohly dovědět o svém úpadku. Zákon výslovně stanoví vyvratitelnou domněnku o výši škody způsobené věřitelům při porušení této povinnosti. Podle zákona škoda spočívá v rozdílu mezi výší přihlášené pohledávky zjištěnou v insolvenčním řízení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel. Jedná se sice o domněnku vyvratitelnou, a dlužník tak může za určitých okolností prokázat, že tato domněnka není adekvátní. Přesto dochází ke značnému zpřísnění dosavadního stavu. Také tato norma by mohla přispět ke včasnému podávání návrhů na zahájení insolvenčního řízení, a tedy k zvýšení výtěžnosti pohledávek věřitelů dlužníků v úpadku.

ÚČINKY SPOJENÉ SE ZAHÁJENÍM ŘÍZENÍ. Nově je zaveden institut "ochrany před věřiteli", který známe ze zahraničních úprav. Znamená důležitý motiv pro dlužníky včas zahajovat insolvenční řízení o vlastní vůli. Ochrana před věřiteli v pojetí insolvenčního zákona znamená, že věřitelé mohou své nároky týkající se majetkové podstaty uplatnit pouze přihláškou v insolvenčním řízení (nelze podávat zvláštní žalobu či jinak pohledávky vymáhat); zřízení a uplatnění práv spojených se zajištěním pohledávek lze provádět pouze v souladu s insolvenčním zákonem; a lze sice nařídit výkon rozhodnutí či exekuci na majetek dlužníka, resp. majetek náležící do majetkové podstaty, nicméně jej nelze provést. Tyto účinky nastávají doručením insolvenčního návrhu insolvenčnímu soudu a nikoliv, jak tomu v zásadě bylo doposud, až prohlášením konkurzu či povolením vyrovnání.

MORATORIUM. Další významnou novinkou je zavedení tzv. moratoria. Jedná se v zásadě o poskytnutí přechodného období pro dlužníka, v němž má možnost najít způsoby řešení své úpadkové situace a v režimu ochrany před věřiteli svůj úpadek překonat. O vyhlášení moratoria může dlužník podle úpadkového zákona soud požádat v omezené lhůtě po podání insolvenčního návrhu, pokud s tím souhlasí většina jeho věřitelů.

Po dobu trvání moratoria je dlužník chráněn před svými věřiteli jako jinak v důsledku podání insolvenčního návrhu. Nelze však vydat rozhodnutí o úpadku. Dlužník je po tuto dobu oprávněn dále provozovat svůj podnik a přednostně hradit své závazky vzniklé bezprostředně v souvislosti s trváním moratoria. Výslovně je stanoveno, že příslušní věřitelé nejsou oprávněni po dobu trvání moratoria ukončit dlouhodobé smlouvy na dodávky energií, surovin a dalšího zboží a služeb, pokud je dlužník schopen plnit své běžné závazky vyplývající z těchto smluv (byť mu vůči jeho věřitelům vznikly podstatné závazky v minulosti, které není schopen uhradit). Moratorium může trvat maximálně tři měsíce.

ROZHODNUTÍ O ÚPADKU A DALŠÍM PRŮBĚHU INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ. Je-li úpadek dlužníka prokázán, rozhodne soud o úpadku a ustanoví insolvenčního správce. Nejpozději do následujících dvou měsíců pak soud svolá schůzi insolvenčních věřitelů. V zásadě v návaznosti na tuto schůzi pak soud rozhodne, zda jsou dány podmínky pro prohlášení konkurzu, pro povolení oddlužení nebo pro reorganizaci dlužníka.

V případě, že soud rozhodne o prohlášení konkurzu, probíhá nadále konkurzní řízení podle zásad, na nichž v podstatě stojí také dosavadní právní úprava. Insolvenční zákon v mnohém jednotlivé instituty konkurzu mění či doplňuje. Nicméně hlavním principem zůstává snaha o co nejrychlejší zpeněžení majetku dlužníka a rozdělení výtěžku mezi věřitele.

Jak již uvedeno, obsahuje zákon zvláštní ustanovení o tzv. nepatrném konkurzu. Tato úprava se uplatní pro fyzické osoby-nepodnikatele, eventuálně ostatní dlužníky, jejichž obrat nepřesahuje dva miliony Kč a dlužník nemá víc než 50 věřitelů. Nepatrné konkurzy budou ovládány flexibilnější úpravou a soudu je dána možnost jednotlivé instituty insolvenčního zákona přizpůsobovat projednávané věci tak, aby mohlo dojít k co nejrychlejšímu ukončení těchto řízení.

REORGANIZACE. Snad nejpodstatnější změnou zaváděnou insolvenčním zákonem má být zavedení tzv. reorganizace. Podle definice obsažené v insolvenčním zákoně se reorganizací rozumí postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku podle schváleného reorganizačního plánu zajištěné opatřeními pro ozdravění hospodaření tohoto podniku a pod průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů. Reorganizace se uplatní jen v případě dlužníků, kteří jsou podnikateli. V zásadě také platí, že reorganizaci nelze uskutečnit, pokud obrat dlužníka v předchozím účetním období nepřesáhl 100 milionů Kč nebo zaměstnává-li dlužník méně než 100 zaměstnanců. Tuto zásadu lze prolomit, pokud s reorganizací souhlasí většina zajištěných i nezajištěných věřitelů dlužníka. V průběhu reorganizace zůstávají dlužníkovi zachována dispoziční oprávnění s jeho majetkem. Dohled nad činností dlužníka vykonává insolvenční správce. Podstatné úkony při nakládání se svým majetkem smí dlužník provádět pouze se souhlasem věřitelského výboru. Na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru mohou být dispoziční oprávnění dlužníka rozhodnutím soudu dále omezena.

Klíčovou roli v reorganizaci hraje tzv. reorganizační plán. Ten vymezuje právní postavení dotčených osob v důsledku povolené reorganizace a stanoví opatření sledující ozdravení provozu dlužníkova podniku. Reorganizace se v zásadě od schváleného reorganizačního plánu nesmí odchýlit. Přirozeně v průběhu reorganizace může za stanovených podmínek docházet ke změnám reorganizačního plánu. Přednost při sestavování reorganizačního plánu má dlužník, ale insolvenční soud může rozhodnout také o tom, že reorganizační plán mohou předložit jiné osoby.

Za účelem hlasování o reorganizačním plánu se věřitelé rozdělují do skupin s obdobným právním postavením. Zvláštní skupinu tvoří zejména zajištění věřitelé a také společníci dlužníka. Reorganizační plán musí být zvlášť každou ze skupin schválen. Výjimku tvoří pouze ty skupiny věřitelů, jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny. Reorganizační plán lze uskutečnit i tehdy, pokud tyto skupiny věřitelů s reorganizačním plánem nesouhlasí.

Schválí-li věřitelé reorganizační plán a jsou-li dány další podmínky stanovené zákonem, zejména je-li zaručeno, že každý věřitel získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel v případném konkurzu (ledaže daný věřitel vysloví souhlas s nižším plněním), insolvenční soud reorganizační plán schválí. Výjimečně může být reorganizační plán schválen také proti nesouhlasu většiny věřitelů, má-li soud za to, že podnik dlužníka lze ozdravit.

Po schválení reorganizačního plánu je dlužník povinen nakládat se svým majetkem pouze v souladu s reorganizačním plánem. Kontrolu nad plněním reorganizačního plánu provádí nadále insolvenční správce a věřitelský výbor. Na základě reorganizačního plánu zanikají dosavadní práva třetích osob vůči dlužníkovi a jeho majetku a vznikají pouze ta práva, která jsou předvídána reorganizačním plánem.

Pokud dlužník v průběhu plnění reorganizačního plánu neplní své podstatné povinnosti, nebo dojde k porušení jiných zásadnějších povinností v souvislosti s reorganizačním řízením, rozhodne insolvenční soud o přeměně reorganizace v konkurz. V takovém případě nastávají účinky spojené s prohlášením konkurzu. Důsledkem toho by mělo být oživení pohledávek a ostatních práv, která osoby dotčené reorganizačním plánem měly schválením reorganizačního plánu. Tento účinek však v zákoně výslovně stanoven není.

ODDLUŽENÍ. Další významná novinka, tzv. oddlužení, přichází v úvahu u nepodnikatelských subjektů, u osob fyzických i právnických. Lze říci, že oddlužení se podobá reorganizaci přizpůsobené povaze nepodnikatelských subjektů. Je možné ve dvou formách, a to oddlužení jednorázovým zpeněžením majetkové podstaty a oddlužení plněním splátkového kalendáře.V případě oddlužení jednorázovým zpeněžením majetkové podstaty dojde k jednorázovému uspokojení věřitelů z majetku patřícího do majetkové podstaty oddlužení. Majetek, který dlužník nabyl po schválení oddlužení, zůstává oddlužením nedotčen. V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře hraje klíčovou roli splátkový kalendář, dle kterého se dlužník zavazuje splácet ze svého příjmu věřitelům určenou částku po dobu pěti let. Závazky dlužníka neuspokojené výše uvedeným způsobem automaticky zanikají.

Návrh na povolení oddlužení podává spolu s insolvenčním návrhem pouze dlužník. V případě, že insolvenční návrh podá jiná osoba, musí dlužník usilující o oddlužení podat návrh na povolení oddlužení nejpozději do 30 dnů od doby, kdy mu byl insolvenční návrh doručen. Pokud návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem, insolvenční soud oddlužení povolí. O způsobu oddlužení pak rozhodne schůze věřitelů prostou většinou hlasů počítanou podle výše jejich pohledávek. Neprodleně po skončení jednání soud rozhodne, zda oddlužení schválí.

Po dobu trvání splátkového kalendáře zůstávají dlužníkova dispoziční oprávnění k jeho majetku zachována. Dlužník je ale povinen naložit s nimi způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení. V průběhu plnění splátkového kalendáře je mj. povinen vykonávat výdělečnou činnost, v případě nabytí hodnoty získané dědictvím nebo darem tuto hodnotu zpeněžit a výtěžek použít k mimořádným splátkám a nevstupovat do závazků, které by nemohl splnit. Schválené oddlužení může být soudem během jeho trvání za určitých podmínek zrušeno. Dlužník tak automaticky vstoupí do konkurzu. Jedná se zejména o situaci, kdy dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení.

PRAXE UKÁŽE. Náš článek popisuje jen některé z důležitých změn, které se pomocí insolvenčního zákona zavádějí do našeho právního řádu. Většinu z nich lze jistě přivítat. Přesto určité formulace nových právních institutů vzbuzují pochybnost o jejich funkčnosti. Mnohem důležitější než vlastní text zákona však je praxe insolvenčních soudů a ostatních zúčastněných osob, která se vytvoří.

Pavel Říha
advokát, Gleiss Lutz



NEJEN POSÍLENÍ ZAJIŠTĚNÝCH VĚŘITELŮ

Jedním z cílů insolvenčního zákona je významně posílit práva insolvenčních věřitelů. Věřitelé předně mohou rozhodovat o výměně soudem ustanoveného insolvenčního správce, a to na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání. Z důležitých důvodů lze na návrh věřitelského orgánu odvolat insolvenčního správce i v dalším průběhu insolvenčního řízení. Významně jsou posílena také práva zajištěných věřitelů. Na rozdíl od dosavadního stavu budou mít nadále zajištění věřitelé právo na uspokojení své pohledávky ze 100% hodnoty výtěžku zpeněžení jejich zajištění. Insolvenční správce je zároveň vázán pokyny zajištěných věřitelů směřujících k řádné správě zajištění. Budoucí praxe ukáže, zda tato úprava velmi favorizující zajištěné věřitele přispěje ke zvýšení podnikatelské důvěry v českém podnikatelském prostředí. Existuje obava, zda nepovede k přílišnému omezení insolvenčních správců a narušování průběhu insolvenčního řízení. Je nesporné, že ve většině významných insolvenčních řízení mohou v důsledku uvedených práv zajištění insolvenční věřitelé hrát v zásadě rozhodující roli. Jejich motivace přitom často bude odlišná od motivace ostatních osob zúčastněných na insolvenčním řízení.

Insolvenční zákon zavádí velmi podrobná pravidla pro zabránění zneužívání insolvenčního řízení jak ze strany věřitelů (včetně věřitelů zajištěných), tak ze strany dlužníka. Nově insolvenční zákon vymezuje také úkony dlužníka, které budou považovány za neplatné, popř. v průběhu insolvenčního řízení neúčinné.

K urychlení a zkvalitnění insolvenčního řízení má přispět také formalizace některých podání v rámci insolvenčního řízení, např. přihlášek pohledávek věřitelů. Nezbývá než doufat, že tato formalizace insolvenčního řízení proběhne úspěšněji než formalizace řízení před obchodními rejstříky, účinná od 1. července 2005.

Významnou roli může hrát také zavedení tzv. insolvenčního rejstříku, v němž mají být zapisovány a zveřejňovány všechny důležité úkony v souvislosti s insolvenčními řízeními. Insolvenční rejstřík bude některými svými údaji navazovat na již nyní veřejně dostupnou neformální databázi úpadků na internetových stránkách www.justice.cz. Množství údajů obsažených v insolvenčním rejstříku však má údaje obsažené v dosavadní databázi Ministerstva spravedlnosti značně přesahovat.
Související