Moderní továrna Linet, která během 15 let pronikla mezi pětici největších výrobců nemocničních lůžek na světě a je nejdynamičtější evropskou firmou v tomto oboru, stojí na místě, kde by ji nikdo nečekal - ve vesničce Želevčice u Slaného.Důvodů je několik. První - majitel Zbyněk Frolík je Pražák a chtěl jezdit do práce opačným směrem než ostatní. Druhý - na venkově jsou zvyklí dělat kdykoliv, když počasí dovolí, třeba v neděli. To znamená, že ochotněji střídají nápory práce i volnější období. Třetí - v Praze by taková budova zanikla, ale když se postaví elegantní podnik na vesnici, oslní nejen svou úrovní, ale i kontrastem vůči okolí. To je reklama zadarmo. Čtvrtý - poodstoupíte od současné architektury a uhrane vás vzorně obnovený špejchar, nejzachovalejší část barokního statku. Bývala to ruina a obnovu památkáři nařídili už za komunistů. Obec využila první příležitosti a hodila to na hlavu restituentce. Stará paní nevěděla, co s tím, a tak byly prostory skoro zadarmo.
PRVNÍ VÝROBA začala v kravíně. "Stropní vzpěry jsem koupil ze šrotu za korunu," chlubí se šéf Linetu, jak málo tenkrát stačilo.
Frolík je trochu bílou vránou, začal podnikat už před rokem 1989. Dělal to, co se smělo - pěstoval květiny ve skleníku. Na rozdíl od mnoha dalších malých podnikatelů, kteří v době socialismu využívali nedostatků uzavřeného trhu, však uspěl i v nových poměrech. To už mohl využít své původní profese technika. Začal s nemocničními lůžky, protože to bylo jednoduché, pár ohnutých trubek s matrací. Pracovníci přicházeli v podstatě rovnou z polí.
Brzy se ukázalo, že nemocniční lůžka už nejsou jen ohnuté trubky. Dnes jsou některá tak plná elektroniky a pohonů, že cenou dohoní automobil. Takové lůžko se promění během několika sekund ve vyšetřovací stůl, lze na něm pacienta rentgenovat, zvážit, a taky se rychle sklopí do požadované polohy a usnadňuje veškerou manipulaci.
Trik spočívá ve dvou hydraulických teleskopech, odkoukaných od sklápěčky, kterou tu měli zemědělci denně před očima. Najednou tu byla cesta k revoluční proměně všech užitných vlastností výrobku - postel na vysouvacích muřích nohách je bezpečnější, ovladatelnější, vhodná pro automatizaci, snáze se udržuje v čistotě a nabízí nevídané pohodlí pro nemocné i personál.
ZE SKROMNÝCH ZAČÁTKŮ vyrostl Linet v jednu z nejvýznamnějších firem ve svém oboru. Tržby za minulý obchodní rok poprvé přesáhly miliardu korun a letos by měly vzrůst o dalších 15 %. Čistý zisk dosáhl rekordních 172 milionů korun, do vývoje a rozvoje Linet vložil téměř 100 milionů korun.
Podnik dodává lůžka do 70 zemí. Uspěl například v Saudské Arábii, Číně a Jihoafrické republice. Vstoupil do španělské firmy Desan Flex a ve Francii zřídil dceřinou obchodní společnost. Připravuje založení dceřiné společnosti v Itálii a Skandinávii. V nejbližších měsících se naplno rozběhne Linet China. Letos už roční produkce stoupne na 33 tisíc lůžek a vzniká tu i další doplňkové vybavení (hlavně noční stolky a matrace). Asi 85 % tržeb připadá na vývoz.
Loni uvedl Linet na trh lůžko Image, které obsahuje další převratnou funkci - Mobi-Lift systém. Pomocí vysouvacích madel a mobilizačního tlačítka je pacient schopen vstát z lůžka bez cizí asistence.
JIRÁSKOVY OČI. Navštívili jsme závod v doprovodu profesora Jaroslava A. Jiráska, někdejšího šéfa legendárního Institutu řízení, který byl kdysi jediným centrem odborné přípravy pro vrcholový management. Vyslechl si Frolíka při zakládání nového projektu, kterým je Akademie produktivity a inovací (API) s ambiciózním mezinárodním programem, a poslal mu seznam připomínek. Teď si na nás Frolík vyhradil celé dopoledne a nabídl diskusi. Chceme vědět, jak generální ředitel myslel tenkrát a jak dnes. Jiráskovy otázky nám pomohly zamířit k podstatným věcem. Pokusme se zachytit klíčové myšlenky.
POUČENÍ ZE SKLÁDAČKY. Na stěně ředitelské pracovny visí hračka. Frolík k ní vzhlíží s úctou, byla testem jeho vytrvalosti. Rozměrná skládačka, puzzle s pohlednicí New Yorku (ještě s dvojčaty), má pět tisíc prvků a skládal ji se synem dobré tři měsíce. Zpočátku nadšeně, potěšen dárkem, později zoufalý, když po večerech lezl po čtyřech nad kousky obrazu. Copak o to, trpělivost potřeboval, vyjednával tenkrát s Němci a trénink pomáhal překlenout úpornost pozic. Jenže co je moc, to je moc.
Budovy poskládal rychle. Ale pak přišla rozlehlá fádní hladina řeky a vymydlené nebe téměř ve stejném odstínu. Tady už nebylo čeho se chytit. Stráví další roky s kousky vykousnutého kartonu, které mu po každém nadějném rozběhu zbudou v ruce?
Kde ruce nestačí, je na řadě hlava. Opravdu je každý kousek jiný? Že by si to výrobce neulehčil? Nový úhel pohledu pomohl zjistit, že jednotlivé kousky jsou vykousnuty symetricky, takže velký obraz je složen z menších obdélníků, ve kterých se tvary dílků opakují. Když najdu polohu dílku v jednom obdélníku, mohu klidně položit stejný tvar na stejné místo i v tom dalším. Z toho vzešla první zkušenost:
Jakmile člověk najde systém v něčem, co se zpočátku jevilo jako chaos, práce se zrychlí desetkrát.
Dlouhý souboj s dílky, kterým se k sobě nechtělo, přinesl další manažerskou inspiraci:
Dovednosti ve firmě mají hodnotu, teprve když do sebe perfektně zapadají. Dokud se je nepodaří propojit a vyplnit prázdná místa, nepřinesou užitek.
Pozoroval pohlednici města, ve kterém nikdy nebyl, a myslel na dvojčata, která se tyčila jako symbol úspěchu, zhmotnění vize. Uvažoval o tom:
Potřebujeme vizi, protože kde je vize, tam se snáze vymyslí i strategie.
Pohled na dvojčata, která už tam nejsou, však obsahoval i memento:
Zničit vás může to, co jste vůbec nečekali.
JE TO V PYTLI. "Nebudeme se považovat za úspěšné, dokud nebudeme mít teoretickou schopnost vyplatit mzdy na úrovni Evropské unie a ještě mít 10 % zisku, jak má mít slušný podnik," pokračuje Frolík. "Špičkový podnik by musel vydělávat 15 až 18 %. Z tohoto hlediska máme ještě kus cesty před sebou. Kdybychom dnes museli lidem platit 75 tisíc korun měsíčně hrubého, byli bychom na dvou procentech zisku."
Proč si klade tento cíl?
"Jinak bych se nemohl se zahraničím srovnávat. Musím vědět, jak velká je příležitost, kterou nám nabízí levná pracovní síla a nižší náklady na materiály, energii, dopravu. Tady vzniká polštář, který nám umožňuje dosáhnout vyššího růstového tempa, abychom dohnali Západ."
Teď Frolíkovi leží v hlavě příklad firmy Mundi Packaging, nadnárodního koncernu pro výrobu papíru a obalů se 7 miliardami dolarů obratu. Narazil na něj na inovačním sympoziu v bavorském Coburgu.
Jen divize sáčků Mundi má 44 závodů po celém světě. Vyrobí ročně 3,3 miliardy pytlů na cement, psí krmení a spoustu dalších produktů a dosahuje obratu 618 milionů eur. Na symposiu měli přednášku o tom, jak se dají inovovat i tak jednoduché věci, jako jsou pytlíky, aby roční obrat vzrostl o třetinu na 800 milionů eur. Z několika set možných inovačních nápadů vyčlenili částečné inovace, které lze prosadit na trhu ještě do konce roku, pak další, které lze realizovat v příštím roce, a nakonec dlouhodobé záměry.
Nejvýznamnější nápady, které se chystali zavést ještě do konce roku, byly dva. První - pytle s cementem, psím krmivem a dalšími sypkými materiály budou obsahovat průhledný proužek s měřítkem, takže lidé přesně vědí, jakou dávku odsypali. Jednoduché a užitečné, už se to patentuje. Druhý nápad je ještě lstivější. Pytlík s psím krmivem má na jednom místě okýnko s čichací membránou, takže panička může vzít Haryka s sebou a on si sám vybere.
Maličkosti, a přitom profesionalita, která má hodnotu přírůstku tržeb o 200 milionů eur. Z čeho? Vlastně z ničeho.
K teorii pytlíku ("miliony z ničeho") se o něco později vracíme nad novým modelem nočního stolku na kolečkách, ke kterému přibyla jednoduchá brzdička. Kdyby tam nebyla, stolek ujede pod rukou, a pacient, který se o něj chtěl opřít, upadne. Brzdička ovšem musí být na dosah pacienta vleže. Stolek, který lze jednoduše přesunout a stabilizovat, se rázem mění v multifunkční zařízení. Výklopnou desku lze vysunout nad postel - vodorovně na jídlo, sklopená je na čtení. (Tohle že je pro domovy důchodců? To chci domů!)
A teď ty počty.
Pacient na lůžku s tradičním stolkem potřebuje pomoc sestry i pro ty nejjednodušší úkony. Často se ostýchá a službu oželí, nebo sestru zavolá a ta ztratí pět minut času.
"To se děje 200krát na stolek a nemocnici, což je souhrnná ztráta 1000 minut ročně. Za deset let životnosti stolku je to 10 tisíc minut, což je 5 tisíc eur. Takže, cena je dejme tomu 500 eur, ale pro nemocnici je to 5000 eur úspora. Vyplatí se vyhodit úplně nový stolek a koupit tohle," shrnuje Frolík.
DEBATA O BAŤOVI. Frolík vidí na příkladě pytlíků doklad toho, jak se dají vydělávat peníze na základě dovedností, nikoliv znalostí. Má za to, že k tomu není třeba zázemí vysokých škol, o kterém se teď tolik mluví.
"Znalost ještě není dovednost, protože je rozdíl, jestli to dokážu realizovat. K tomu se můžu dopracovat opakováním, tréninkem. Ani to nestačí, musím to také aktivně chtít uplatnit. Musím být hnán emocí, která se naplní uznáním v případě úspěchu. Úspěch je zpětná vazba, která nám říká, proč to vlastně děláme. Úspěch lidi nutí, aby znalost přetavili do dovednosti a dovednost do uplatnění."
Proto hledá, jak zakomponovat emoce do podnikového systému:
"Jak u lidí vzbudit chuť mít úspěch, aby svoji pracovní sílu zhodnocovali ve prospěch podniku. Aby podnik vnímali jako příležitost, jak ze sebe udělat lepšího člověka, výkonného, uznávaného, bohatšího."
Úvaha o roli emocí vyvolala živou debatu, ve které si Frolík a profesor Jirásek skáčou do řeči.
FROLÍK: Inspirací je Baťa, který dokázal svou charismatickou osobností vytvořit tak silnou podnikovou kulturu, že zakořenila na desítky let, a přežívala ještě dlouho po jeho odchodu.
Jirásek: Byl to monumentální člověk. Ale nebýval jsem ve Zlíně rád, protože Baťovi zaměstnanci směli nakupovat jen v Baťově obchodě. Podniková policie mohla vstoupit do domu zaměstnance a ověřit si to.
Frolík: To chápu. Každá doba má kladné i záporné stránky.
Jirásek: On se snažil udělat z dělníka jakéhosi spolupodnikatele.
Frolík: On dělal lidi. Uvedu příklad, který mi řekl profesor Milan Zelený. Když začínal v Číně, zajímal se o historii Baťova působení a pokusil se najít stopu v Pekingu. Nakonec se dozvěděl o obchodu, který kdysi patřil Baťovi, existuje dodnes a stále tam působí člověk, který tam tenkrát pracoval. Bylo to před deseti lety, a tak se ještě podařilo s tímto starým mužem vyjednat schůzku. A teď si představte, že ten člověk přišel v obleku, který od Bati dostal. Začal vzpomínat, jako by to bylo včera, objasňoval kulturu, kterou tam Baťa přinesl. Přestože šlo o velice tvrdý podnikatelský přístup, obrovská energie Baťova systému, duch podnikatelství, na kterém byl postaven, zanechal v lidech stopu ještě po šedesáti letech. To omračuje.
Jirásek: Když Ford zavedl svůj vědecký způsob řízení, rozšířil to z jednoho podniku na všechny své podniky. Baťa to rozšířil z podniku na město. Vytvořil tovární město. To mi trochu vadilo.
Frolík: Dozvídal jsem se o Baťovi od Františka Čuby a Františka Trnky ze Slušovic. Částečně proto, že otec pracoval v zemědělství, byl dvacet let ředitelem pražského státního statku. A taky proto, že maminka chodila s Trnkou vedle ve vesnici do školy. On je tady odtud.
Mám dva české podnikatele, kteří jsou pro mne klíčovým vzorem, a to je Čuba a Baťa.
Když vezmu tři guru managementu, Jacka Welche, Tomáše Baťu a Františka Čubu, mají společné to, že měli tvrdý přístup k manažerskému řízení. Uplatňovali systém, že každý rok musí nejslabší z kola ven. Welch to dělal dolními deseti procenty. Baťa to udělal přetlakem lidí ze škol práce, pro které se muselo najít vedoucí místo. U Čuby nejslabší manažer sestupoval o stupeň níž a nejsilnější z nižší pozice postupoval.
RACIONALIZAČNÍ LEKCE. Všechny procesy lze racionalizovat. I podnikové raciona- lizační aktivity. Frolík popisuje, jak to probíhalo v Linetu:
Když jsme chtěli na začátku podporovat zlepšovatelské hnutí, okoukali jsme to od automobilky, použili jsme stejné formuláře. Lidi jsme motivovali tím, že za každý podaný zlepšovák dostanou tři stovky, i když z toho nic nebude. Nevedlo to k rozumným výsledkům. Důvodů bylo několik. Zaváděli jsme to plošně, a tak se stalo, že zlepšovák přinesl člověk, který byl v očích ostatních trouba. Přestože to zlepšil nejvíc. Dostal nápad, nebál se ho přinést, dosáhl zlepšení a dostal za to podle stanovených pravidel 70 tisíc. Lidi to pobouřilo, protože ho neměli rádi, a vytloukli mu okna. Víckrát už to neudělal.
Mistři zjistili, že je to zajímavé a začali toho zneužívat. Obcházeli zlepšovatele, tahali z nich rozumy, a pak to přihlásili sami. Zase to lidem vadilo.
A pak tu byla ta odměna za účast. I když jsme nějaký zlepšovák nepoužili, protože nebyl k ničemu, stejně autor tři stovky dostal. Udělali jsme však přitom velkou chybu. Nezavolali jsme si ty lidi a nevysvětlili jsme jim, v čem je ten zlepšovák nesmysl. A že tři stovky jsou za vyplněnou přihlášku, jen za ten papír. A lidi si začali v hospodě říkat - dali nám tři stovky, to nebude jen tak. Určitě to nějak použijí, ale nás chtějí odbýt almužnou. Buď se tedy s námi rozdělí fifty fifty, nebo nic zlepšovat nebudeme. Radši to budeme dělat blbě.
Jenže to jsme netušili, jen se nám před očima celý proces zastavil a my nevěděli proč.
Nechali jsme to pár let být, a pak jsme to zkusili znovu. Na začátku byl reálný problém, který jsem obklopil atmosférou ohrožení. Vysvětlil jsem lidem, že vyráběný model začíná být hůře prodejný, a proto jsem zadal úkol, že musíme s náklady o 30 % dolů.
Na vedení si mysleli, že jsem se zbláznil, protože snížit náklady o 30 % prostě nejde.
Dobře, vybereme tedy z každé dílny jednoho člověka, půjdeme po všech profesích, abychom tam měli mistry, technology, uklízečku, ženskou z montáže, konstruktéry. Promyslete si, co by se dalo ušetřit a dělat jinak, jaký materiál či postup změnit. Sejdeme se za čtrnáct dní, každého vyvolám. Na stole bude ležet deset tisíc korun, které si odnese nejlepší nápad.
Vyhlídka vyvolávání zabrala, nikdo si netroufl přijít bez toho, že by si něco nepřipravil. Stačí se přece kolem sebe poohlédnout, a každý hned vidí dvacet věcí.
První chlap se zvedl a řekl, co by se dalo udělat. To ne, povídá druhý, to by šlo udělat i jinak. Nakonec byla jen o tom prvním nápadu diskuse 35 minut. Než se všichni dostali na řadu, diskutovalo se čtyři hodiny. Chlapi se přebíjeli jak furianti. Jiskra zapálila svíčku, a protože všichni věci rozuměli, nápady se vršily se synergickým efektem.
Nad debatou o jednom kolečku bylo vidět, jak debata pomáhá překonávat provozní slepotu. Začalo se u svařence. Pak se ukázalo, že by to mohl být odlitek z hliníku. Za chvíli bylo jasné, že by to mohlo být i z plastu. Nebo dokonce jen nějaký jednoduchý čep. A nakonec zazněla ta otázka - proč to tam vlastně máme? Když to potáhneme vedle, žádné kolečko ani čep nepotřebujeme! Takže jsme hodinu vedli diskusi o ničem, o archaické, zbytečné součástce, která by nás bez této debaty nejspíš trápila dál.
K večeru jsem viděl, že máme spoustu nápadů. Ptám se, komu mám dát těch deset tisíc? Nastal problém. Dát to tomu, kdo zapálil tu svíčku? Nebo tomu, kdo si všiml, že součástka tam nemusí být? Nikdy jsme se nedohodli. Vždycky museli těch deset tisíc propít v hospodě.
Jaký byl efekt? Proběhly tři schůzky a pokaždé se podařilo snížit náklady o víc než 25 %. Všechny kroky se prosazovaly téměř bezproblémově - lidé si to sami vymysleli, a tak věděli, proč to dělají. A protože skupina byla vybrána ze všech úseků, vznikl spontánně tým, který to byl ochotný udělat rychle.
Kdybychom zůstali u původního systému zlepšováků, toho s formuláři a prémií za účast, třeba bychom ho rozdýchali a nápady by chodily taky. Postupně by se zlepšovala jedna věc, za půl roku druhá, a tak dále. Jenže teď jsme to měli najednou. Kolektivní postup zkoncentroval do tří schůzek vývoj za tři roky. A neuvěřitelně levně.
Úspory na typické posteli nakonec neklesly o třetinu, jak jsme původně chtěli nemožné, ale na třetinu.
PRUŽNÁ VÝROBA. Klíčem je finalizace, potřebují prodat. Když je tedy hodně práce při dokončování, posílí se montáž nejprve o lidi z hrubé výroby, živnostníky, zámečníky, svářeče. V druhém kole přijímají personální leasing z Moravy a ze Slovenska a dávají dva nové k jednomu domácímu pracovníkovi, který je trenér. Naučí až dva lidi týdně. Nejlepší montážní postupy jsou natočeny na video, které se na pracovišti pouští pořád dokola, aby to mohl každý zvládnout.
Nasadí čtyřsměnný provoz, pracují o sobotách, nedělích, ve dne, v noci, a začnou víc vytěžovat dodavatele. Montáž se rozšíří z jedné na čtyři linky, až je schopna vyprodukovat 450 postelí denně. Přestaví se rychle, stroje jsou na vzduchových polštářích.
Aby se usnadnilo balení, zdviž je ponořena v jámě, do které klesne s první postelí, takže ta druhá se na ni přesouvá znovu v úrovni podlahy.
Tím dokážou za tři až čtyři týdny zvýšit výrobu až o sto procent a za další tři týdny o dalších sto procent. Je-li standardní výkon v létě 60-70 milionů korun měsíčně, těmito opatřeními se dá zvýšit až na 180 milionů.
Mezitím se dolaďuje nový systém řízení výrobních zdrojů (během naší návštěvy pár pracovních skupin postávalo, protože si počítače nerozuměly) a začalo se uvažovat o robotizaci z vlastních zdrojů. Učit se to chtějí na vývoji portálového robotu pro obrobnu, který by tam nakonec převzal veškerou manipulaci s materiálem. Až to zvládnou, Linet spustí nový obor, produkci jednoúčelových strojů s prvky robotizace.
ZASÍŤOVANÉ API. Část poznatků při vývoji robotů by se mohla uplatnit i v API, celým názvem Akademie produktivity a inovací. Vznikla ve spolupráci s API Slovakia. Částečně má řešit problém mladých absolventů technických fakult, kteří nemají žádné praktické zkušenosti, a proto tu dostanou vedle výkladu o moderních metodách řízení inovací, ke kterému budou zvát významné zahraniční lektory, také příležitost k práci na konkrétních projektech. Mohou si ho přivézt z vysílající organizace.
"V okamžiku, kdy student toto studium opouští, má zároveň v rukou dokončený projekt, který zaplatí minimálně to, co to studium stálo," vysvětluje Frolík ekonomický princip záměru. "Pokud u nás student dostane nějaké stipendium, odpracuje si to na jiných projektech, které mu tu nabídneme."
Spolupráce na projektech bude mít ještě další efekt. Dobré myšlenky z jednotlivých podniků, které sem pošlou své inženýry na studia, se začnou šířit. A začnou se sbližovat i ty podniky, nacházet možnosti spolupráce tam, kde by je to třeba dříve nenapadlo. Tak vznikají zárodky sítí spolupracujících výrobců, které mají strategický inovační potenciál.
CO NÁM DAL STŘET KULTUR. Největší konkurenti jsou Američané. Působí i v Evropě, ale tady se s nimi soupeří dobře. Za deset let tu nadělali 642 milionů dolarů ztráty. Jen loni to bylo 34 milionů eur. A Linetu se daří obsazovat jejich ztracené podíly na trhu, přestože Američané před lety koupili tři největší fabriky v Evropě. Dnes jim zbyla poslední, ale i ta jede jen na půl plynu. Proč?
Protože to řídí ze Spojených států a posílají sem americké manažery, kteří uplatňují americký styl řízení. V Evropě, která smýšlí úplně jinak než oni, má sice vyšší produktivitu než Spojené státy, ale věnuje práci méně hodin a zná hodnotu volného času, tam přece nemohou své podniky nikomu svěřit.
Americká strana v tomto střetu kultur prohrává, evropští distributoři nikdy neakceptovali americký přístup.
"Nejvíc jsme vydělali na tom, že Američané po takovémto neúspěchu své lidi vyhodili," konstatuje Frolík. "Podle nás vyhodili lidi, kteří tomu rozuměli, proto jsme se je snažili získat. U Američanů se naučili marketing a obchod, schopnost prodávat, a s tím nám mohli hodně pomoci.
Podobně jsme využili další obvyklé opatření v amerických dceřinkách. Když jim to nešlo, zahájili snižování nákladů tím, že vyhodili nejlépe placené obchodníky. Jenže tito obchodníci měli 70 procent mzdy v pohyblivé složce na základě obchodního výsledku. Když pak místo jednoho starého obchodníka s kontakty nabrali dva mladé dynamické, obchod byl pryč.
My jsme po tom starém sáhli, a on to vzal. Dostal míň, ale mohl se u nás profesně obhájit.
Tito lidé byli kamarádi se zákazníky, jezdili s nimi na dovolenou, chodili s nimi na ryby. Oni byli katalyzátorem, který způsoboval, že v evropských nemocnicích se kupovaly americké postele. Teď jsme tento distribuční kanál získali my. Najednou jsme měli blízko k lidem, kteří rozhodují, protože tito obchodníci si s nimi tykali. Kvalitou produktu jsme byli srovnatelní už dřív, ale teď jsme získali i někoho, kdo to dokáže říci tam, kde je to třeba," raduje se evropský gigant z vesničky Želevčice u Slaného.
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Aktuální číslo časopisu Ekonom



