Volný pohyb osob za prací bez obecných omezení umožňuje zejména článek 39 Smlouvy o založení Evropského společenství a dále též článek 28 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále též EHP), které deklarují princip volného pohybu osob a volného pohybu pracovních sil. Tento volný pohyb není umožněn pouze v rámci členských států EU, ale i v ostatní státech v rámci EHP. Do něj patří i Island, Lichtenštejnsko a Norsko, od roku 1999 také Švýcarsko.
Češi v Unii. Volný pohyb pracovníků z přistupujících osmi zemí střední a východní Evropy však nebyl a není zcela absolutní. Stávající členské země EU měly možnost využít tzv. přechodného období, ve kterém mohly zachovat či upravit příslušné lokální restrikce pohybu pracovní síly na jejich území. Za tyto restrikce je považována zejména povinnost získat pracovní povolení před vstupem na pracovní trh dané země, popřípadě i pobytové vízum. Přechodné období nebylo původními členskými státy uplatněno na přistupující Maltu a Kypr.
Uplatnění přechodných období u stávajících členských států EU od 1. května 2004 bylo a je následující:
Švédsko a Irsko - nevyužily přechodné období vůbec;
Velká Británie - nevyužila přechodné období, ale zavedla povinnou registraci pracovníků.
Ostatní země patnáctky využily možnosti uplatnění přechodného období a zachovaly stávající systém pracovních povolení, ovšem s určitými modifikacemi:
Dánsko - zachovalo pracovní povolení s podmínkou, že se jedná o práci na celý úvazek a pracovní poměr podléhá kolektivní dohodě; před započetím práce je nutno mít vydané vízum;
Nizozemsko - zachovalo pracovní povolení, avšak v některých oborech není nutno zjišťovat nabídku lokálního pracovního trhu před vydáním pracovního povolení cizinci; seznam oborů je revidován na čtvrtletní bázi;
Francie - zachovala pracovní povolení, některé obory jako výzkum a vývoj jsou však od pracovního povolení osvobozeny;
Belgie, Finsko, Řecko, Lucembursko a Španělsko - zachovaly stávající systém pracovních povolení;
Itálie a Portugalsko - zachovaly pracovní povolení a zavedly kvóty na příliv pracovníků z osmi nově přistoupivších zemí;
Německo a Rakousko - mají pracovní povolení, obě země využily právo uplatnit přechodné období i v rámci volného pohybu služeb.
Nově přistupující země mohly využít reciprocity vůči těm zemím, které uplatnily přechodné období. Z osmi zemí, které přistoupily k EU v květnu 2004, to učinilo pouze Polsko, Slovinsko a Maďarsko.
Podle přístupové dohody z roku 2003 mohou přechodné období využít stávající členské státy po dobu nejvýše sedmi let. Dohoda přechodné období rozděluje na tři období: 2 + 3 + 2 roky. V těchto lhůtách musí členské státy ohlásit Evropské komisi, zda toto období prodlouží či nikoliv. Do 30. dubna 2006 tak musí všechny země původní evropské patnáctky, které toto přechodné období uplatnily, informovat Komisi o svém přístupu v následujícím tříletém období. Pokud by k oznámení Komise nedošlo, má se podle obecných ustanovení komunitárního práva za to, že přechodné období nebude v další periodě využito. Poslední dvouletou periodu by měly mít šanci využít pouze ty státy, u kterých by hrozilo závažné ohrožení trhů práce. Jinak přístupová dohoda počítá s úplným uvolněním trhů práce za normálních podmínek k 1. květnu 2009, tj. po uplynutí druhé periody.
Evropská komise v únoru 2006 vyzvala původní evropskou patnáctku (mimo Velké Británie, Irska a Švédska) k oznámení jejího postoje k možnému prodloužení přechodného období o další periodu. Komise státy povzbudila, aby daly občanům nových členských států příležitost a zrušily dosud nutná pracovní povolení.
Země jako Portugalsko a Španělsko už potvrdily svůj úmysl své pracovní trhy nově přistoupivším zemím otevřít od 1. května 2006. Ve Finsku se schyluje k podobnému kroku, ale finská vláda zatím jedná o tomto kroku s odbory. Určitá možnost na zrušení přechodného období existuje i v Nizozemsku. Otevření trhu zde podporuje vláda, odbory i zaměstnavatelé, otázkou je však podpora obyvatel. Nově se vyjádřila i Francie, která by měla otevřít trh práce pro zdravotníky a profese ve stavebnictví a pohostinství. Naopak Německo a Rakousko jasně deklarovaly prodloužení období o další tři roky. Ostatní země se k únoru 2006 ještě nerozhodly.
Cizinci v Čechách. Změna pravidel ve volném pohybu osob zasáhla samozřejmě i Českou republiku a její imigrační pravidla pro vstup cizinců na naše území. Pro imigrační účely, tzn. povinnosti získat pracovní povolení a povolení k pobytu, rozlišujeme od 1. května 2004 dvě skupiny cizinců:
občané EU (respektive států EHP),
občané třetích států.
Na občany jednotlivých členských států Evropské unie, respektive států EHP, se v rámci Evropské unie vztahuje právo volného pohybu osob. Z tohoto důvodu není pobyt těchto občanů ani na našem území podmíněn vydáním jakéhokoliv povolení k pobytu. Občané EU mohou pobývat na území České republiky pouze na základě platného cestovního dokladu či dokladu totožnosti. Pokud bude občan jiného členského státu či státu EHP na území České republiky pobývat po dobu delší než 3 měsíce, má možnost (avšak ne povinnost) požádat o vydání tzv. povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu Evropských společenství. Praktickým důvodem získání tohoto povolení je například umožnění rodinnému příslušníkovi, který je občanem třetího státu, také požádat o vydání tohoto povolení k pobytu bez nutnosti vydání krátkodobého či dlouhodobého pobytového víza. Dalším příkladem může být nákup nemovitosti, kdy je toto povolení podmínkou pro nákup nemovitosti cizozemcem.
Pobyt občanů tzv. třetích států na území České republiky, tj. občanů ze zemí mimo země EHP, podléhá standardní vízové povinnosti. V případě pobytu cizince z důvodů zaměstnání jsou tito cizinci povinni požádat úřad práce dle místa výkonu zaměstnání o povolení k zaměstnání (na základě vydaného povolení získávat zaměstnance ze zahraničí) a následně požádat zastupitelský úřad České republiky o udělení příslušného povolení k pobytu.