Daně představují pro každou ekonomiku "nutné zlo". Již dnes přitom využíváme plné "instrumentárium" daní: daníme spotřebu, příjmy, úspory, majetek.

Sazba daně z příjmu firem ve výši 24 % není u nás nijak lákavá ve srovnání s vyhlídkou na 22 % v Polsku, 18 % v Maďarsku či 12,5 % v Irsku. Zdanění příjmů fyzických osob nevybočuje z evropského standardu. Sazba sociálního "pojištění" (v astronomické výši 47,5 % hrubé mzdy) výrazně prodražuje pracovní sílu. Daň z úspor ve výši 15 % odrazuje od spoření.

Je tedy logické, že daně jsou středem pozornosti politiků. Vládní ČSSD naštěstí opustila nereálné představy vyššího zdanění a prosazuje, či již prosadila přesun části daní z příjmových daní na daně ze spotřeby, které jsou přece jenom o něco méně škodlivé.

Opoziční ODS navrhuje všem stejnou sazbu 15 %. Ekonomicky je to rozumný návrh - čím jsou daně jednodušší, tím se lépe vybírají. ODS však svůj návrh prezentovala jako daňovou revoluci, čehož se asi sama lekla, neboť nyní mlží, jak to vlastně bude se všemi možnými daňovými výhodami.

Při rozhodování o tom, z jakých daní financovat veřejné výdaje, se vláda rozhoduje mezi několika zly. Rozhodující je, jak vysoké výdaje má stát a jak vysoké potřebuje příjmy. Pokud jsou výdaje příliš vysoké, daně se stávají nesnesitelnými a ohrožují prosperitu.

Řada zemí své veřejné výdaje výrazně snížila (například Belgie, Švédsko nebo Finsko) a úroveň veřejných služeb nijak neutrpěla. Kdybychom například následovali Finsko, snížila by vláda své výdaje o nějakých 200 miliard korun. To by byla ta nejlepší daňová reforma pro ČR. Jen to chce najít těch 200 miliard škrtů.

Ondřej Schneider
Institut ekonomických studií FSV UK

Související