Obchodní smlouvy

Praktická doporučení, jak uzavírat obchodní právní smlouvy

Připravila: Dana Ondrejová, interní doktorandka na katedře obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a advokátní koncipientka

Často se stává, že smluvní strany špatně určí právní režim smlouvy, kterou uzavírají. Použijí na daný smluvní vztah režim zákoníku obchodního, ačkoliv se na smlouvu vztahuje režim občanského zákoníku. Případně nevědí, že ačkoliv je daný smluvní vztah obchodněprávní, budou se v určitých otázkách aplikovat některá ustanovení zákoníku občanského.

Omezit nejistotu spojenou s tím, jestli váš partner nakonec kontrakt určitého obsahu uzavře či nikoliv, pomůže smlouva o uzavření budoucí smlouvy.

Obvyklým a velmi žádoucím prostředkem, který minimalizuje rizika při uzavírání obchodněprávních smluv, je institut zajištění závazků. Škála zajišťovacích prostředků, které lze v obchodněprávních smlouvách využít, je velmi široká.

Velmi jednoduchým pravidlem omezujícím nejistotu při uzavírání smluv je zásada "ČEMU NEROZUMÍM, S TÍM NESOUHLASÍM". Pokud máte jakoukoliv pochybnost o tom, proč je konkrétní ustanovení ve smlouvě obsaženo, nebo co znamená, smlouvu do doby vyjasnění takové otázky není rozhodně dobré podepisovat.

Jasně a srozumitelně určená práva a povinnosti

Nejistotu při uzavírání jakékoli smlouvy nelze odstranit do takové míry, aby měly smluvní strany naprostou jistotu, že práva a povinnosti, k nimž se ve smlouvě zavázaly, budou splněny. Je však možné ji minimalizovat do míry, která je pro smluvní strany žádoucí či přijatelná.

Ačkoli je již z dob římského práva známa zásada "pacta sunt servanda", neboli smlouvy mají být plněny, nelze se na tuto zásadu v reálném životě spoléhat a je vhodné uzavřít takovou obchodněprávní smlouvu, která by jasně a srozumitelně upravovala vzájemná práva a povinnosti smluvních stran. To je zásadní pro případ, že nedojde k dobrovolnému plnění smlouvy a bude přistoupeno k řešení vzájemných sporů.

Kdy smlouva podléhá režimu obchodního zákoníku

Velmi často se stává, že smluvní strany špatně určí právní režim smlouvy, kterou uzavírají. Použijí na daný smluvní vztah režim zákoníku obchodního, ačkoliv se na smlouvu vztahuje režim občanského zákoníku. Případně nevědí, že ačkoliv je daný smluvní vztah obchodněprávní, budou se v určitých otázkách aplikovat některá ustanovení zákoníku občanského.

Obchodním zákoníkem se budete řídit v případě, když:

je smlouva uzavírána mezi podnikateli, při jejím vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti (paragraf 261 odstavec 1 obchodního zákoníku, tzv. relativní obchodní závazkový vztah);

je smlouva uzavírána mezi státem či samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týká zabezpečování veřejných potřeb (paragraf 261 odstavec 2 obchodního zákoníku, rovněž tzv. relativní obchod);

bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu se třetí částí obchodního zákoníku řídí vztahy taxativně vyjmenované v ustanovení paragrafu 261 odstavci 3 (tzv. typové či nominální obchody). Jedná se o následující vztahy:

mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti, jakož i vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka,

mezi zakladateli družstva a mezi členem a družstvem, jakož i mezi členy družstva navzájem, pokud vyplývají z členského vztahu v družstvu, jakož i ze smluv o převodu členských práv a povinností,

z burzovních obchodů a jejich zprostředkování (paragraf 642) a dále z úplatných smluv týkajících se cenných papírů,

ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (paragraf 476), smlouvy o nájmu podniku (paragraf 488b), zástavního práva k obchodnímu podílu (paragraf 117a), smlouvy o úvěru (paragraf 497), smlouvy o kontrolní činnosti (paragraf 591), smlouvy zasílatelské (paragraf 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (paragraf 638), smlouvy o tichém společenství (paragraf 673), smlouvy o otevření akreditivu (paragraf 682), smlouvy o inkasu (paragraf 692), smlouvy o bankovním uložení věci (paragraf 700), smlouvy o běžném účtu (paragraf 708) a smlouvy o vkladovém účtu (paragraf 716),

z bankovní záruky (paragraf 313), z cestovního šeku (paragraf 720) a slibu odškodnění (paragraf 725),

mezi společností nebo družstvem a osobou, která je statutárním orgánem nebo jiným orgánem nebo jeho členem,

mezi zakladateli a správcem vkladu;

smluvní strany se dohodly v souladu s ustanovením paragrafu 262 odstavcem 1 a 2 obchodního zákoníku na režimu obchodního zákoníku (tzv. fakultativní obchody); podle tohoto ustanovení si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v paragrafu 261 obchodního zákoníku, se řídí obchodním zákoníkem.

V souvislosti s výše uvedeným je nutné uvědomit si několik zásadních skutečností: Ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je třeba použít vždy (tzn. že taková ustanovení nelze dohodou stran vyloučit), je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Smlouvy uzavírané mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2 paragrafu 261 obchodního zákoníku, které nejsou upraveny v hlavě II třetí části obchodního zákoníku a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku (typicky smlouva darovací, smlouva o převodu nemovitosti a další), se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. To znamená, že například darovací smlouva uzavíraná mezi dvěma podnikateli se bude řídit ustanoveními občanského zákoníku, ale například promlčení práv vyplývajících z takové smlouvy se bude řídit zákoníkem obchodním.

Směnná smlouva související s podnikáním stran se však řídí obchodním zákoníkem a použijí se na ni přiměřeně ustanovení obchodního zákoníku o kupní smlouvě; při plnění závazku dodat zboží má každá ze stran postavení prodávajícího a při převzetí zboží postavení kupujícího.

Pojistná smlouva se řídí občanským zákoníkem a zvláštními zákony (ustanovení paragrafu 261 odstavec 7 obchodního zákoníku). Jedná se tak o jediný případ tzv. absolutního neobchodu, tedy takového závazkového vztahu, který ač je uzavírán mezi dvěma podnikateli a týká se podnikatelské činnosti, nebude podléhat režimu obchodního zákoníku, a to ani v otázkách souvisejících, tedy například v otázkách promlčení.

Kdy se lze odchýlit

Právní úprava obchodněprávních závazkových vztahů je obsažena v třetí části obchodního zákoníku, konkrétně v paragrafech 261 až 755 obchodního zákoníku. Aby se smlouva řídila ustanoveními třetí části obchodního zákoníku, musí obsahovat podstatné části smlouvy, které jsou uvedeny v základních ustanoveních jednotlivých smluvních typů. Smluvní strany se nemohou odchýlit od ustanovení třetí části obchodního zákoníku nebo jeho jednotlivá ustanovení nemohou vyloučit u taxativně (tj. s uzavřeným výčtem) vyjmenovaných ustanovení v paragrafu 263 odstavci 1 obchodního zákoníku. Strany se nemohou rovněž odchýlit od základních ustanovení v třetí části obchodního zákoníku a od ustanovení, která předepisují povinnou písemnou formu právního úkonu.

V ostatních případech se smluvní strany mohou od zákonných ustanovení odchýlit. Rozhodnou-li se tedy smluvní strany modifikovat některá ustanovení obchodního zákoníku, v první řadě by měly nahlédnout do paragrafu 263 odstavce 1 obchodního zákoníku, který stanoví, zda se od konkrétních ustanovení odchýlit mohou či nikoliv. Výčet kogentních ustanovení obchodního zákoníku se může s jednotlivými novelami obchodního zákoníku měnit, je proto dobré sledovat vždy aktuální stav tohoto výčtu. V režimu občanského zákoníku je tato problematika upravena v paragrafu 2 odstavci 3, podle něhož si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.

Jednoduše řečeno: pokud je určitá problematika upravena kogentními ustanoveními obchodního zákoníku, uplatní se tato ustanovení, i když smlouva obsahuje úpravu odlišnou; v otázkách, které jsou upraveny ve smlouvě odlišně od dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku, uplatní se úprava obsažená ve smlouvě; pokud si strany ve smlouvě nedohodly určité otázky, které jsou upraveny dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníku, platí ustanovení obsažená v zákoně. V případě, že je tatáž otázka upravena kogentními ustanoveními občanského zákoníku a dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníku, přednost budou mít ustanovení dispozitivní obsažená v obchodním zákoníku, a to kvůli přednosti ustanovení obchodního zákoníku před zákoníkem občanským.

Doporučení

Při uzavírání smlouvy si ujasněte si, od kterých ustanovení se lze odchýlit a od kterých nikoliv. Nezapomeňte, že ustanovení obchodního zákoníku mají přednost před ustanoveními zákoníku občanského, upravují-li stejné otázky. V ostatních, v obchodním zákoníku neupravených otázkách, se užije ustanovení zákoníku občanského. Úpravu obsaženou v obchodním a občanském zákoníku nelze automaticky sčítat, ale je třeba dát obě úpravy "na sebe": kde je úprava shodná, použije se obchodního zákoníku, kde obchodní zákoník danou otázku neupravuje, použije se zákoník občanský. Například díl III obchodního zákoníku je nazván Některá ustanovení o právních úkonech; ustanovení obchodního zákoníku upravující právní úkony budou aplikována přednostně před zákoníkem občanským a teprve v otázkách v obchodním zákoníku neupravených nastoupí občanskoprávní ustanovení upravující právní úkony. Tento vztah je nutné znát především z toho důvodu, abychom věděli, která konkrétní ustanovení obchodního či občanského zákoníku budou na uzavíranou smlouvu aplikována a která zákonná ustanovení lze případně změnit či vyloučit.

Proces uzavírání smlouvy

Tzv. teorie dokonalého kontraktu, která je jakýmsi smluvním ideálem, spočívá v řádné ofertě (nabídce) a akceptaci (přijetí nabídky), přičemž tyto mohou být učiněny i v neformální podobě, avšak nesmějí vzbuzovat pochybnost o tom, co chtěly strany učinit v poskytnutí protiplnění (ať už peněžitého či nepeněžitého), v právní způsobilosti a způsobilosti k právním úkonům smluvních stran, absenci podvodu, omylu a nátlaku, dodržení formy a slučitelnosti s veřejným zájmem (soulad s dobrými mravy a se zákonem). Samotný proces uzavírání obchodněprávní smlouvy je upraven v paragrafech 269 až 275 obchodního zákoníku, konkrétně v dílu III nazvaném Některá ustanovení o uzavírání smlouvy. Slovo "některá" však naznačuje, že úprava není pokryta vyčerpávajícím způsobem, podpůrně se užije úpravy obsažené v občanském zákoníku, konkrétně v paragrafech 43 až 51 občanského zákoníku. Úprava obsažená v obchodním zákoníku má přednost před ustanoveními občanského zákoníku tam, kde se shoduje; kde obchodní zákoník určité skutečnosti neupravuje, uplatní se úprava obsažená v zákoníku občanském.

Čas na přípravu

Zbytečně nespěchejte: základním doporučením, jak omezit nejistotu při uzavírání obchodněprávních smluv, je ponechání si dostatku času na přípravu smlouvy. Konkrétní časové požadavky budou vždy záviset na okolnostech jednotlivého případu. Je třeba si uvědomit, že každá smlouva potřebuje "uzrát". Nemusí se přímo jednat o několikatýdenní jednání či odkládání uzavření smlouvy. Samozřejmě existují problémy a vztahy, které je třeba upravit co nejrychleji, ale i tady se vyplatí trochu posečkat a v klidu si celou záležitost promyslet. Velmi vhodné je napsat návrh smlouvy či přečíst si předloženou nabídku a několikrát se k nim vracet, nejlépe s určitým odstupem. V žádném případě není příliš šťastné přečíst si návrh smlouvy a ihned podepsat. Mnohdy si až pozdě uvědomíme, co jsme opomenuli, nebo čeho jsme si nevšimli.

Smlouva o uzavření smlouvy budoucí

Omezit nejistotu ohledně toho, zda druhá smluvní strana nakonec smlouvu určitého obsahu uzavře či nikoliv, může smlouva o uzavření budoucí smlouvy. Jedna nebo obě smluvní strany se v ní zavazují uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem. Úprava smlouvy o uzavření budoucí smlouvy je obsažena kompletně v obchodním zákoníku, konkrétně v paragrafu 289 a násl. Smlouva vyžaduje ke své platnosti písemnou formu. Zavázaná strana je povinna uzavřít smlouvu (tzv. smlouvu realizační) bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy.

Důsledky neuzavření realizační smlouvy mohou být různé, a to v závislosti na tom, zda zavázaná strana nesplní závazek uzavřít smlouvu (realizační) nebo zda zavázaná strana odmítne neoprávněně jednat o uzavření smlouvy. Pokud zavázaná strana nesplní závazek uzavřít realizační smlouvu, má oprávněná strana právo požadovat buď, aby obsah smlouvy určil soud či osoba určená ve smlouvě, nebo (tedy alternativně) má právo požadovat náhradu škody, která jí byla způsobena porušením závazku uzavřít smlouvu. Pokud zavázaná strana odmítne neoprávněně jednat o uzavření smlouvy, má oprávněná strana právo požadovat, aby obsah smlouvy určil soud či osoba určená ve smlouvě vedle práva požadovat náhradu škody způsobenou porušením závazku uzavřít smlouvu. Obsah smlouvy bude určen podle účelu zřejmě sledovaného uzavřením budoucí smlouvy, přičemž se přihlédne k okolnostem, za nichž byla sjednána smlouva o uzavření budoucí smlouvy, jakož i k zásadě poctivého obchodního styku.

Promlčení

Práva na určení obsahu budoucí smlouvy soudem nebo osobou určenou ve smlouvě na náhradu škody se promlčují ve zvláštní promlčecí době stanovené v ustanovení paragrafu 292 obchodního zákoníku.

Závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, pokud oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy, nebo jestliže okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku tohoto závazku se do té míry změnily, že nelze na zavázané straně rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela. K zániku však dochází, jen když zavázaná tuto změnu okolností oznámila bez zbytečného odkladu oprávněné straně (paragraf 292 odstavec 3, 4 a 5 obchodního zákoníku).

Formulářové smlouvy

Využití tzv. formulářových (adhezních) smluv může v některých případech znamenat nezanedbatelné omezení nejistoty, někdy však může uzavírání smluv naopak zkomplikovat. V případě formulářových smluv jsou parametry smlouvy dány obecně, přičemž se blíže upravují a doplňují pro každý konkrétní případ. Nejčastěji jsou doplňovány údaje týkající se identifikace smluvních stran, kupní ceny, platebních podmínek, dodacích podmínek, výše smluvní pokuty a podobně. Obchodní zákoník uzavírání formulářových smluv výslovně umožňuje - podle paragrafu 273 odstavce 3 lze k uzavření smlouvy užít smluvních formulářů užívaných v obchodním styku. Výhodou formulářových smluv je především to, že je v takové smlouvě obsaženo vše podstatné, je tedy nepravděpodobné, že smlouva bude po doplnění příslušných údajů neplatná. Obsahují většinou ustanovení v praxi vyzkoušená, a tedy taková, u nichž je ověřena jejich "funkčnost". Přinášejí také výrazné snížení nákladů týkajících se právních konzultací, a tím celý proces uzavírání smluv nikoliv zanedbatelným způsobem zlevňují. Naopak nevýhodou formulářových smluv je malá variabilita a flexibilita, strnulost, smluvní strany se často starají o pouhé doplnění chybějících údajů bez snahy smlouvu "vylepšit".

Typová či nepojmenovaná smlouva

K omezení nejistoty při uzavírání obchodněprávních smluv může vést také ujasnění, zda uzavíráme v konkrétním případě smlouvu pojmenovanou (typovou), tedy upravenou jako smluvní typ podle obchodního či občanského zákoníku, případně smlouvu nepojmenovanou, obchodním či občanským zákoníkem jako smluvní typ neupravenou (tedy smlouvu, kterou obchodní zákoník "nepojmenovává"). Skutečnost, zda uzavíráme smlouvu pojmenovanou či nepojmenovanou, má zásadní význam: Uzavíráme-li smlouvu pojmenovanou, nemusíme ve smlouvě blíže podrobně vymezovat vzájemná práva a povinnosti, k platnosti smlouvy postačí minimální obsahové náležitosti. Pokud však uzavíráme smlouvu nepojmenovanou v režimu obchodního zákoníku, musíme si vzájemná práva a povinnosti podrobně upravit, neboť ze zákona nebudou podpůrně použita žádná ustanovení upravující obdobný smluvní typ. Ustanovení, která upravují v hlavě II třetí části obchodního zákoníku jednotlivé typy smluv, se totiž použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základních ustanoveních pro každou z těchto smluv (paragraf 269 odstavec 1 obchodního zákoníku). Pokud tedy smlouva neobsahuje podstatné náležitosti jednotlivých smluv, které jsou upraveny v obchodním zákoníku, jedná se o smlouvu nepojmenovanou, na kterou nelze ustanovení hlavy II třetí části obchodního zákoníku použít. Pokud smlouva podstatné náležitosti jednotlivých smluv upravených v obchodním zákoníku obsahuje, jedná se o smlouvu pojmenovanou, na kterou se použijí ustanovení hlavy II třetí části obchodního zákoníku.

Nepojmenovanou smlouvou se zabývá obchodní zákoník v ustanovení paragrafu 269 odstavci 2, který stanoví, že účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Když však účastníci dostatečně předmět svých závazků neurčí, smlouva uzavřena není. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že minimální nutnou náležitostí nepojmenované smlouvy podléhající režimu obchodního zákoníku je alespoň dostatečné určení předmětu smlouvy. Další náležitosti nepojmenované smlouvy podle obchodního zákoníku vyžadovány nejsou, z čehož plyne, že co si v takové smlouvě upravíme, to "máme".

Občanský zákoník upravuje problematiku nepojmenované smlouvy v paragrafu 51, když stanoví, že účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena. Smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu občanského zákoníku. Na nepojmenovanou smlouvu podléhající režimu občanského zákoníku se použije přiměřeně ustanovení nejbližšího, občanským zákoníkem upraveného, smluvního typu, pokud samotná smlouva nestanoví jinak (paragraf 491 občanského zákoníku). Právní režim těchto smluv zvlášť neupravených se tedy vedle rozhodujícího vlastního smluvního ujednání řídí těmi ustanoveními občanského zákoníku, která upravují občanskoprávní vztahy, jež jsou jim obsahem nejbližší - tzv. analogie zákona (paragraf 853 občanského). Analogie zákona v těchto případech neznamená jen použití norem občanského zákoníku, nýbrž všech norem občanského práva. Pokud smluvní strany zkombinují do smlouvy prvky různých pojmenovaných smluv, bude se smlouva řídit (opět vedle rozhodujícího vlastního smluvního ujednání stran) jednak prvky upraveného typu smlouvy, jednak těmi ustanoveními občanského zákoníku, která upravují občanskoprávní vztahy, jež jsou zbývající části obsahem nejbližší. Pojmenované smlouvy jsou v obchodním zákoníku upraveny v paragrafech 409 až 749 obchodního zákoníku. V občanském zákoníku jsou pojmenované smlouvy upraveny v paragrafech 588 až 852k.

Kdy je povinná písemná forma

V obchodněprávních závazkových vztazích platí princip bezformálnosti právních úkonů, podle něhož se v režimu obchodního zákoníku písemná forma nevyžaduje s výjimkou případů, kdy tak stanoví obchodní zákoník, nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě (ustanovení paragrafu 272 obchodního zákoníku). Obdobně tak stanoví zákoník občanský (ustanovení paragrafu 40 občanského zákoníku, podle něhož "nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný").

Obchodní zákoník předepisuje povinnou písemnou formu jen pro ty právní úkony, u nichž to zákonodárce považoval za nezbytné s ohledem na jejich povahu a význam. Příklady, kdy obchodní zákoník vyžaduje pro určitý právní úkon písemnou formu pod sankcí jeho neplatnosti, jsou třeba následující smluvní typy: smlouva o uzavření budoucí smlouvy (paragraf 289 a násl. obchodního zákoníku), licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví (paragraf 508 a násl. obchodního zákoníku), smlouva o prodeji podniku (paragraf 476 a násl. obchodního zákoníku), smlouva o koupi najaté věci (paragraf 489 a násl. obchodního zákoníku), smlouva o nájmu dopravního prostředku (paragraf 630 a násl. obchodního zákoníku), smlouva o provozu dopravního prostředku (paragraf 638 a násl. obchodního zákoníku), smlouva o obchodním zastoupení (paragraf 652 a násl. obchodního zákoníku), smlouva o tichém společenství (paragraf 673 a násl. obchodního zákoníku), smlouva o otevření akreditivu (paragraf 682 a násl. obchodního zákoníku), smlouva o běžném účtu (paragraf 708 a násl. obchodního zákoníku), smlouva o vkladovém účtu (paragraf 716 a násl. obchodního zákoníku) nebo smlouva o výhradním prodeji (paragraf 745 a násl. obchodního zákoníku). Kromě vybraných smluvních typů vyžaduje obchodní zákoník písemnou formu rovněž pro další úkony z oblasti uzavírání obchodněprávních smluv, například pro udělení plné moci (paragrafy 14, 31, 57, 568 a 654 obchodního zákoníku), ručitelské prohlášení (paragraf 303 obchodního zákoníku), potvrzení o převzetí zásilky (paragraf 611 obchodního zákoníku), prohlášení o prodloužení promlčecí doby (paragraf 401 obchodního zákoníku) a mnoho dalších.

Naopak písemnou formu obchodní zákoník nevyžaduje (jedná se o tzv. konsensuální obchodní smlouvy, k jejichž uzavření dochází pouhým souhlasným projevem vůle smluvních stran, nikoliv písemným uzavřeným smlouvy) výběrově u následujících smluvních typů: u smlouvy kupní (paragraf 409 a násl. obchodního zákoníku), smlouvy o úvěru (paragraf 497 a násl. obchodního zákoníku), smlouvy o skladování (paragraf 527 a násl. obchodního zákoníku), smlouvy o dílo (paragraf 536 a násl. obchodního zákoníku), smlouvy mandátní (paragraf 566 a násl. obchodního zákoníku), smlouvy komisionářské (paragraf 577 a násl. obchodního zákoníku), smlouvy o kontrolní činnosti (paragraf 591 a násl. obchodního zákoníku), smlouvy zasílatelské (paragraf 601 a násl. obchodního zákoníku), smlouvy o přepravě věci (paragraf 610 a násl. obchodního zákoníku), smlouvy o zprostředkování (paragraf 642 a násl. obchodního zákoníku), smlouvy o inkasu (paragraf 692 a násl. obchodního zákoníku), smlouvy o bankovním uložení věci (paragraf 720 a násl. obchodního zákoníku).

Co se týká formy změn nebo zrušení písemně uzavřených smluv, je nutné uvědomit si poměrně zásadní rozdíl v režimu obchodněprávních a občanskoprávních smluv: Režim změny nebo zrušení písemně uzavřených obchodněprávních smluv je shodný s režimem smluv občanskoprávních v případě, že dojde k uzavření obchodněprávní smlouvy, jejíž písemnou formu stanoví samotný obchodní zákoník. V takovém případě se uplatní pravidlo zakotvené v občanském zákoníku (paragraf 40 odstavec 2 občanského zákoníku) spočívající v tom, že písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. To znamená, že kde obchodní zákoník vyžaduje pro určitou smlouvu písemnou formu, platí, že její platná změna či zrušení vyžadují rovněž písemnou formu.

V případě, že k písemné formě obchodněprávní smlouvy dojde v důsledku projevu vůle smluvní strany či stran, uplatní se pravidlo obsažené v ustanovení paragrafu 272 odstavci 2 obchodního zákoníku: obchodněprávní smlouvy mohou být měněny písemně i ústně, pokud ovšem písemně uzavřená smlouva neobsahuje doložku, že smlouva může být měněna nebo zrušena pouze písemně. V takovém případě mohou být tedy všechny změny či zrušení smlouvy učiněny pouze písemně. Zjednodušeně: obchodněprávní smlouva uzavřená v písemné podobě z vůle smluvních stran může být měněna nebo rušena písemně i ústně. Pokud však písemně uzavřená obchodněprávní smlouva obsahuje doložku stanovící, že veškeré změny či zrušení smlouvy musejí mít písemnou formu, potom tyto změny či zrušení musejí mít písemnou formu. To je významný rozdíl oproti občanskému zákoníku, který stanoví požadavek písemné formy pro všechny změny a zrušení písemně uzavřené smlouvy (srovnejte ustanovení paragrafu 40 odstavec 2 občanského zákoníku), aniž by smlouva obsahovala doložku stanovící požadavek na písemnou formu.

Pokud není respektován zákonný požadavek na písemnou formu, je smlouva absolutně neplatná a nevyvolává žádné právní účinky. V případě, kdy je písemná forma vyžadována projevem vůle jedné či více smluvních stran, je smlouva neplatná relativně, tedy smlouva vyvolává právní účinky a smlouva se stane neplatnou až poté, co se této neplatnosti dovolá ta strana, která si písemnou formu prosadila.

Ačkoliv není v mnohých případech obchodním zákoníkem písemná forma vyžadována, lze ji až na bagatelní případy jen doporučit. Nakonec uvádím příklad doložky stanovící požadavek na písemnost změn a zrušení obchodněprávní smlouvy: "Veškeré změny této smlouvy, jakož i její zrušení, mohou být učiněny pouze v písemné formě."

Nadpis smlouvy

Každou smlouvu je vhodné nadepsat (např. kupní smlouva, smlouva o dílo, leasingová smlouva apod.), aby bylo na první pohled patrné, o jakou smlouvu se jedná (a to bez ohledu na to, zda je uzavíraná smlouva smlouvou pojmenovanou či nepojmenovanou). V případě, že smlouva nebude nadpis obsahovat, nemá to žádný vliv na platnost smlouvy, její nadepsání lze však jen doporučit. Rovněž v případě, že smlouva bude nadepsána jako smlouva kupní a ve skutečnosti se podle podstatných náležitostí smlouvy bude jednat o smlouvu o dílo, nemá to žádný vliv na platnost smlouvy, neboť každá smlouva se posuzuje podle obsahu, nikoliv podle jejího nadpisu.

Přesné označení smluvních stran

Významným prostředkem, jak omezit nejistotu při kontraktaci, zejména nejistotu týkající se platnosti uzavírané smlouvy, je využít při uzavírání obchodní smlouvy výpisů z obchodního rejstříku. Nejlépe ještě předtím, než smluvní strany přikročí k sepisování vlastní smlouvy, případně ve fázi kontroly jednotlivých smluvních ustanovení, je více než dobré zkontrolovat si označení jednotlivých smluvních stran podle aktuálního výpisu z obchodního rejstříku. Ačkoliv jsou drobné nepřesnosti v označení smluvní strany tolerovány, výrazné nepřesnosti mohou vést až k absolutní neplatnosti smlouvy. Označení smluvních stran je třeba užívat v takové podobě, v jaké jsou uvedeny v obchodním rejstříku. V žádném případě by nemělo dojít ke zkracování názvu obchodní firmy například z důvodu, že se nám nevejde do hlavičky, případně že se nám nechce vypisovat označení právní formy slovy (typicky se může jednat o obchodní společnost, která je v obchodním rejstříku označena jako společnost "XY akciová společnost", a my bychom chtěli z důvodu úspornosti slov napsat jako smluvní stranu pouze "XY a. s. ").

Uzavírá-li obchodněprávní smlouvu fyzická osoba-nepodnikatel, je vhodné tuto osobu označit jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm.

Uzavírá-li obchodněprávní smlouvu fyzická osoba-podnikatel zapsaný do obchodního rejstříku, je vhodné ji označit obchodní firmou (dříve obchodní jméno; obchodní firmou je v tomto případě jméno a příjmení), případně dodatkem, užívá-li jej tato osoba (dodatek je fakultativní), v jakém oddílu a pod jakou značkou je tato osoba zapsána do obchodního rejstříku, místem podnikání, identifikačním číslem (IČ, dříve IČO) a případně daňovým identifikačním číslem (DIČ).

Uzavírá-li obchodněprávní smlouvu právnická osoba-podnikatel zapsaný do obchodního rejstříku, je vhodné ji označit obchodní firmou, v jakém oddílu a pod jakou značkou je tato osoba zapsána do obchodního rejstříku, sídlem, identifikačním číslem a případně daňovým identifikačním číslem. Rovněž je třeba uvést, kdo za danou právnickou osobu smlouvu uzavírá a z jakého titulu (jednatel, předseda či člen představenstva).

Deklarace předmětu a účelu smlouvy

Vyjasnit si hned v úvodu to, k čemu daná smlouva směřuje, aniž bychom museli dlouze zkoumat její jednotlivá ustanovení, napomáhá deklarace účelu smlouvy. Výslovné vyjádření účelu ve smlouvě tedy umožňuje vyložit vůli smluvních stran ohledně smyslu uzavírané smlouvy. Také pouze v případě zmaření účelu výslovně ve smlouvě vyjádřeného může vést za splnění dalších podmínek k zániku závazku. Stanovení účelu smlouvy může mít vliv rovněž na zaplacení smluvní pokuty či na institut odpovědnosti za škodu. Předmět smlouvy musí být určitý a srozumitelný, dovolený a možný. Nemůže jím být plnění, které je zákonem zakázané nebo prakticky nemožné. Faktická nemožnost plnění způsobuje neplatnost smlouvy (na rozdíl od nemožnosti dodatečné, tedy takové, která vznikla až po uzavření smlouvy například v případě, kdy právní předpisy, které byly vydané po uzavření smlouvy a jejichž účinnost není časově ohraničená, dlužníkovi zakazuje chování, k němuž je podle smlouvy zavázán, způsobuje zánik závazku, nikoliv neplatnost smlouvy).

Předmět smlouvy je třeba vždy přesně a pečlivě popsat. V případě, že je předmětem smlouvy dodání určitého zboží, je třeba je přesně identifikovat, přičemž lze využít popisu podle druhu (např. 100 tisíc m³ motorové nafty) či zboží určit individuálně (typ zboží, jeho popis či odkaz na výkresovou dokumentaci). Zboží je vhodné identifikovat váhou, typem či jinou bližší charakteristikou, přičemž by měly být užity jen rozhodující parametry; není vhodné zabíhat až do přílišných podrobností. Popis zboží by měl být zkrátka určitý.

V případě, že má být zboží při dodávce baleno, je rovněž třeba problematiku balení blíže ve smlouvě vymezit (ať už charakteristiku obalu, jeho případnou vratnost a s tím související údaje ohledně toho, kdo bude obaly vracet, event. otázku znehodnocení obalu). Vyřešena by měla být rovněž otázka ceny obalů, případně že cena obalu je zahrnuta v ceně zboží. Někdy může být problém ohledně likvidace obalů, tuto problematiku je tedy také třeba smluvně ošetřit.

Definice pojmů

Při uzavírání obchodněprávní smlouvy je nutné si uvědomit pravidlo obsažené v ustanovení paragrafu 266 odstavci 4 obchodního zákoníku: projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. K zamezení různého výkladu použitých pojmů je třeba nejdůležitější výrazy ve smlouvě definovat. Vymezit je také třeba veškeré zkratky, které smlouva užívá. Definice může být ve smlouvě vyjádřena například takto: "Pro účely této smlouvy se ... rozumí ..."

Odkládací a rozvazovací podmínky

Pokud si nejsme jisti, zda určitá skutečnost rozhodující pro uzavření smlouvy nastane či nikoliv, a smlouvu přesto chceme či potřebujeme uzavřít, případně když pro nás smlouva ztratí svůj význam, nastane-li určitá skutečnost, je vhodné využít zakotvení institutu podmínek ve smlouvě. Právní regulace podmínek není obsažena v obchodním zákoníku, využije se tak podpůrné aplikace občanského zákoníku, konkrétně paragrafu 36, podle něhož lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky. Podmínky se dělí na podmínky odkládací a rozvazovací. Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Stručně řečeno to znamená, že v případě, že je ve smlouvě obsažena odkládací podmínka, stane se ta část smlouvy (případně smlouva celá), na kterou je podmínka vázána, účinnou až splněním takové podmínky. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou. To znamená, že účinnost té části smlouvy (případně smlouvy celé), na kterou je vázána rozvazovací podmínka, své účinnosti splněním podmínky pozbude. V případě, že ze smlouvy jednoznačně nevyplývá, zda je podmínka rozvazovací či odkládací, má se za to, že je podmínka odkládací.

K podmínce, jejíž splnění je nemožné, se nepřihlíží. Pokud účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným. Zmaří-li splnění podmínky záměrně účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch, ke splnění podmínky se nepřihlíží.

Označení informací za důvěrné

Smluvní strany mohou při jednání o uzavření smlouvy (tedy nikoliv až po jejím uzavření) označit určité informace za důvěrné (paragraf 271 obchodního zákoníku). Takové informace nesmí strana, které byly tyto poskytnuty, prozradit třetí osobě ani je použít v rozporu s jejich účelem pro své potřeby, a to bez ohledu na to, zda dojde k uzavření smlouvy, či nikoliv. Ten, kdo tuto povinnost poruší, je povinen k náhradě škody podle ustanovení paragrafu 373 obchodního zákoníku. Jaké informace budou označeny za důvěrné, záleží zcela na vůli smluvní strany, která takovou povahu informace druhé smluvní straně oznámí během jednání o uzavření smlouvy. Písemná forma takového označení není obchodním zákoníkem požadována, nicméně v praxi bude z důvodu právní jistoty nezbytná. Tyto informace nelze ztotožňovat s obchodním tajemstvím (paragraf 17 obchodního zákoníku).

Při uzavírání každé smlouvy by měly být zváženy případné daňové důsledky, abychom později nebyli překvapeni případnou nevýhodností dané smlouvy.

Zajištění závazků

Obvyklým a velmi žádoucím prostředkem, který omezuje nejistotu při uzavírání obchodněprávních smluv, je institut zajištění závazků. Škála zajišťovacích prostředků, které lze v obchodněprávních smlouvách využít, je velmi široká. Zajišťovací instituty je možné rozdělit do tří skupin:

zajišťovací prostředky, které jsou upraveny kompletně v obchodním zákoníku, tedy bez podpůrného použití občanského zákoníku,

zajišťovací prostředky, které jsou upraveny v obchodním zákoníku a u nichž se podpůrně použije zákoníku občanského,

zajišťovací prostředky, které jsou upraveny výlučně v zákoníku občanském.

Jednotlivé zajišťovací instituty mohou být vzájemně různě kombinovány, čímž lze přispět ke zvýšení jistoty smluvních stran. Protože je problematika zajištění závazků obsáhlá, zmíním zde jen základní charakteristiku jednotlivých institutů.

Ručení je obchodním zákoníkem upraveno kompletně (paragraf 303 a násl. obchodního zákoníku), nepoužije se na ně tedy ani podpůrně ustanovení občanského zákoníku upravujících problematiku ručení. Podle obchodního zákoníku jde o jednostranný písemný právní úkon ručitele adresovaný věřiteli, kterým ručitel prohlašuje, že uspokojí věřitele, jestliže dlužník věřiteli nesplní určitý závazek (tzv. zásada subsidiarity). V praxi se však jedná nejčastěji o právní úkon mezi třemi stranami, konkrétně mezi ručitelem, dlužníkem a věřitelem. Ručením lze zajistit jen platný závazek dlužníka nebo jeho část. Vzniku ručení nebrání, jestliže závazek dlužníka je neplatný jen pro nedostatek způsobilosti dlužníka brát na sebe závazky, o nichž ručitel v době svého prohlášení o ručení věděl. Ručením lze zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu, nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky. Věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Vyzvání však není třeba, pokud je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkurzu. Ručitel, jenž splní závazek, za který ručí, nabývá vůči dlužníku práva věřitele a je oprávněn požadovat všechny doklady a pomůcky, které má věřitel a jež jsou potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníku. Právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. V případě, že dluh dlužníka bude promlčen a dlužník uzná dluh, zavazuje toto uznání ručitele, který za dluh ručí. Ručení zaniká zánikem závazku, který ručení zajišťuje (tzv. zásada akcesority). Ručení však nezaniká, jestliže závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem nebo pro zánik právnické osoby, jež je dlužníkem. Pro vztahy občanskoprávní se uplatní úprava ručení obsažená v paragrafu 46 a násl. občanského zákoníku.

Bankovní záruka je stejně jako ručení upravena kompletně a výlučně v zákoníku obchodním (paragraf 313 a násl. obchodního zákoníku). Vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Teoreticky je bankovní záruka jednostranným právním úkonem banky, prakticky se však nejčastěji jedná o dohodu banky s dlužníkem. Rozdíly oproti institutu ručení spočívají především v tom, že v případě bankovní záruky existuje vyšší právní jistota, že bude věřitel uspokojen, bankovní záruka je uskutečňována za úplatu, ručitelem je banka, neuplatní se princip subsidiarity ani akcesority a závazek je nutno plnit na první výzvu a bez námitek (nevyplývá-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže banka uplatnit námitky, které by byl oprávněn vůči věřiteli uplatnit dlužník, a banka je povinna plnit své povinnosti, když o to byla požádána písemně věřitelem; předchozí výzva, aby dlužník splnil svůj závazek, se vyžaduje, jen když to stanoví záruční listina). Bankovní zárukou může být zajištěna peněžitá i nepeněžitá pohledávka. Je-li však bankovní zárukou zajištěna pohledávka nepeněžitá, má se za to, že do výše částky stanovené v záruční listině je zajištěn peněžitý nárok, který by měl věřitel vůči dlužníkovi, v případě, že by dlužník porušil závazek. Banka plní svůj závazek jen, když k tomu byla písemně vyzvána věřitelem. Dlužník je povinen zaplatit bance to, co banka plnila podle své povinnosti ze záruční listiny vystavené v souladu se smlouvou uzavřenou s dlužníkem. Věřitel, který dosáhl na základě bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, vrátí dlužníkovi toto plnění a nahradí mu škodu tím způsobenou. Na bankovní záruku se použijí jinak přiměřeně ustanovení o ručení; na vztah mezi bankou a dlužníkem se použijí ustanovení o smlouvě mandátní.

Uznání závazku podle obchodního zákoníku (paragraf 323) je jednostranný písemný právní úkon dlužníka, kterým uznává svůj závazek. Učiní-li dlužník tento úkon, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Nutné je tedy uvést výši závazku, nikoliv jeho důvod (to je rozdíl oproti občanskému zákoníku, podle něhož je dluh nutné uznat co do důvodu i výše). Výjimkou ze zásady písemnosti uznání závazku je plnění části dluhu dlužníkem (to se považuje za uznání zbytku dluhu) a placení úroku dlužníkem (to se má za konkludentní uznání dluhu). Účinky uznání závazku nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Uznání promlčeného závazku dlužníkem zakládá běh nové čtyřleté promlčecí doby, která plyne od okamžiku tohoto uznání (paragraf 407 obchodního zákoníku). Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části. Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (uzná-li tedy dlužník svůj promlčený závazek, vztahuje se nový běh promlčecí lhůty i na ručitele).

Smluvní pokuta je zajišťovacím prostředkem, u něhož se v oblasti obchodněprávních závazkových vztahů použije přednostně ustanovení obchodního zákoníku upravujících smluvní pokutu (paragraf 300 až 302 obchodního zákoníku) a podpůrně občanského zákoníku (paragraf 544 a násl. občanského zákoníku). V případě, že účastník smluvního vztahu poruší smluvní povinnost, na niž je vázána povinnost zaplatit smluvní pokutu, je takový účastník povinen smluvní pokutu zaplatit, a to i když porušením povinnost nevznikne oprávněnému účastníkovi škoda. Pokud se smluvní strany nedohodnou jinak, je dlužník i nadále zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po zaplacení smluvní pokuty. Povinností, jejíž splnění je zajištěno smluvní pokutou, bývá nejčastěji nesplnění závazku včas či případný výskyt vady a její nikoliv včasné odstranění. Věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu jen tehdy, je-li to mezi účastníky dohodnuto. Z tohoto důvodu je smluvní pokuta někdy označována jako tzv. paušalizovaná náhrada škody (pokud tedy není dohodnuto něco jiného, platí, že buď je věřitel uspokojen ze smluvní pokuty či z náhrady škody). Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobenou porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, pokud z dohody mezi účastníky nevyplývá něco jiného.

Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně. Takové ujednání nemusí být součástí základní smlouvy, ale musí v něm být výslovně označeno, k jaké smlouvě se vztahuje. Odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty. Okolnosti vylučující odpovědnost za škodu nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu. To znamená, že povinnost zaplatit smluvní pokutu trvá i v případě, že ke splnění povinnosti zajištěné smluvní pokutou nedojde v důsledku tzv. vyšší moci.

V režimu obchodního zákoníku má soud na rozdíl od zákoníku občanského právo snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu (tzv. moderační právo soudu) s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta (paragraf 301 obchodního zákoníku). Smluvní pokutu lze vyjádřit konkrétní (pevnou) částkou, vzorcem, jehož pomocí lze výši smluvní pokuty vypočítat (musí být však jasný, srozumitelný a určitý), případně procentuálně z určité částky. Formulovat doložku, která zakotvuje smluvní pokutu, lze například takto: "V případě porušení povinnosti dodat zboží do ... je kupující oprávněn požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši ... procent z kupní ceny za každý den prodlení, maximálně však v celkové výši ...." Formulace doložky opravňující věřitele požadovat náhradu škody přesahující smluvní pokutu může znít následovně: "Kupující je oprávněn požadovat náhradu škody přesahující smluvní pokutu."

Další zajišťovací instituty jsou upraveny v občanském zákoníku a lze je využít rovněž v obchodněprávních vztazích. Jen stručně uvádím, o které prostředky se jedná:

Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů (paragraf 551 občanského zákoníku) je písemně uzavřena mezi věřitelem a dlužníkem o srážkách z dlužníkovy mzdy; srážky ze mzdy nesmějí činit nikdy více, než by činily při výkonu rozhodnutí (maximální výše srážek ze mzdy). Takovou dohodu lze uzavřít i pro jiné příjmy, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou (důchody, stipendia apod.).

Zástavní smlouva (paragrafy 552 a 152 a násl. občanského zákoníku) se zřizuje zástavní právo pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v takovém případě lze dosáhnout uspokojení výtěžku z peněžení zástavy.

Podzástavní právo (paragrafy 173 a 174 občanského zákoníku) vznikne zastavením pohledávky zajištěné zástavním právem, jestliže zástavou je věc (tzv. podzástava).

Ručení (paragraf 546 a násl. občanského zákoníku) vzniká písemným prohlášením, jímž ručitelem na sebe bere vůči věřiteli povinnost, že pohledávku (peněžitou i nepeněžitou) uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Pokud není dohodnuto jinak, má se za to, že ručitel uspokojí pohledávku v její plné výši.

Zajištění závazků převodem práva (paragraf 553 občanského zákoníku) může být zajištěno písemnou smlouvou, kterou se převádí právo dlužníka ve prospěch věřitele. Převod práva má tak povahu rozvazovací podmínky, která je vázána na splnění určitého závazku dlužníka.

Zajištění závazků postoupením pohledávky (paragraf 554 občanského zákoníku) může být zajištěno rovněž postoupením pohledávky dlužníka nebo pohledávky třetí osoby. Zajištění závazků postoupením pohledávky může být učiněno smluvně i jednostranným úkonem dlužníka či třetí osoby. Zajištění závazků postoupením pohledávky je změnou v osobě věřitele.

Jistota (paragraf 555 a násl. občanského zákoníku) může být splněna zejména (to znamená, že nikoliv výlučně) zřízením zástavního práva nebo způsobilými ručiteli. Nikdo není povinen přijmout věc nebo právo jako jistotu do částky vyšší, než kolik činí dvě třetiny jejich odhadní ceny (jistotou jsou tedy jen dvě třetiny odhadní ceny věci nebo práva). Vklady v bankách a spořitelnách a státní cenné papíry jsou způsobilou jistotou do celé své výše. Institut jistoty je zmíněn také v obchodním zákoníku, konkrétně v jeho paragrafu 348 odstavci 1, kdy ohledně povinnosti, jež má být plněna v budoucnu, lze od smlouvy odstoupit, když z chování povinné strany, nebo z jiných okolností nepochybně vyplývá ještě před dobou stanovenou pro plnění smluvní povinnosti, že tato povinnost bude porušena podstatným způsobem, a povinná strana neposkytne po vyzvání oprávněné strany bez zbytečného odkladu dostatečnou jistotu.

Uznání dluhu (paragraf 558 občanského zákoníku) písemně znamená, že dotyčná osoba zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, a má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

Zadržovací právo (paragraf 175 a násl. občanského zákoníku) může k zajištění své splatné pohledávky proti osobě použít ten, kdo má u sebe její movitou věc, kterou by byl jinak povinen vydat. Výjimkou ze zásady, že zadržovací právo lze uplatnit jen vůči splatné pohledávce, je, že zadržovací právo vzniká i k zajištění dosud nesplatné pohledávky, ale pouze v tom případě, pokud byl proti dlužníku podán návrh na konkurz. Zadržovací právo vznikne jednostranným úkonem oprávněné osoby, kterým tato vyjadřuje svou vůli zadržet věc. Zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem (tedy bez právního důvodu), zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí; zadržovací právo nemá rovněž ten, jemuž při předání věci bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, byl-li proti dlužníkovi podán návrh na konkurz.

Úrok z prodlení

Obecná úprava úroku z prodlení je obsažena v paragrafu 517 odstavci 2 občanského zákoníku, který stanoví, že "jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis". Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (pozor na změnu tohoto nařízení provedenou nařízení č. 163/2005 Sb., která změnila určování výše úroků z prodlení). Výše úroku z prodlení je stanovena v paragrafu 1 výše uvedeného nařízení vlády a odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Právo věřitele na náhradu škody způsobené prodlením dlužníka není dotčeno; při prodlení s plněním peněžitého dluhu lze však náhradu škody požadovat, jen pokud není kryta úroky z prodlení nebo poplatkem z prodlení.

Obchodní zákoník upravuje problematiku úroku z prodlení v ustanovení paragrafů 369 a 369a. Podle ustanovení paragrafu 369 obchodního zákoníku platí, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroku z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Věřitel má stejně jako v režimu občanského zákoníku nárok na náhradu škody způsobené prodlením se splněním peněžitého závazku, jen pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení.

Ustanovení paragrafu 369a obchodního zákoníku pak mimo jiné stanoví, že ve vztahu mezi podnikateli nebo ve vztahu mezi podnikateli a veřejnoprávními korporacemi nebo podnikateli a státními příspěvkovými organizacemi, jehož předmětem je úplatná dodávka zboží nebo služeb, vzniká věřiteli právo na úrok z prodlení stanovený předpisy práva občanského dnem následujícím po dni splatnosti nebo po uplynutí lhůty k placení ceny dodávky stanovenými smlouvou, jsou-li splněny podmínky uvedené v odstavci 3 paragrafu 369a obchodního zákoníku (ten stanoví, že věřitel má právo požadovat úroky z prodlení jenom v míře, v jaké splnil své zákonné a smluvní povinnosti a jestliže neobdržel dlužnou částku v době její splatnosti, ledaže dlužník není odpovědný za prodlení).

V hlavě třetí obchodního zákoníku, tedy v hlavě obsahující zvláštní ustanovení pro závazkové vztahy v mezinárodním obchodu, konkrétně v paragrafu 735, je stanoveno, že při prodlení s plněním peněžitého závazku se platí úroky z prodlení v téže měně, na kterou zní peněžitý závazek. Dlužník je povinen platit úroky z prodlení o 1 % vyšší, než kolik činí úroky určené podle paragrafu 502 obchodního zákoníku. Rozhodné jsou úrokové sazby stanovené nebo bankami poskytované při úvěrech na dobu odpovídající době prodlení dlužníka ve státu, na jehož území má dlužník sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště.

Co je vhodné ještě uvést ve smlouvě

Řada institutů není obchodním zákoníkem vůbec upravena, je tedy třeba, aby si vybrané otázky smluvní strany upravily podrobně, srozumitelně a jednoznačně ve smlouvě. Jedná se zejména o otázky placení, fakturace, vracení obalů, zkoušek a podobně. Ve smlouvě je vhodné vymezit způsob placení kupní ceny, konkrétní částku (případně její procentuální vyjádření z určité částky či způsob jejího určení, výši zálohy a doplacení zbytku kupní ceny), měnu, v níž má být placeno, místo placení, dobu, kdy má být placeno či případný úrok z prodlení.

Fakturace. Ve smlouvě je vhodné uvést, že se cena bude platit na základě faktury vystavené jednou smluvní stranou. K fakturaci dochází ještě před úhradou dlužné částky. Náležitosti faktury řeší jen velmi stručně ustanovení paragrafu 13a obchodního zákoníku, podle něhož musí podnikatel na fakturách uvádět údaj o své firmě, jménu nebo názvu, sídle nebo místu podnikání a identifikačním čísle; podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku též údaj o tomto zápisu, včetně spisové značky, a podnikatelé nezapsaní v obchodním rejstříku též údaj o zápisu do jiné evidence, v níž jsou zapsáni. Údaj o výši základního kapitálu lze v těchto listinách uvádět, jen jestliže byl zcela splacen. Náležitosti faktury, je-li faktura daňovým dokladem, řeší zákon o dani z přidané hodnoty. Smluvní strany mohou ve smlouvě podrobně vymezit náležitosti faktury. Na faktuře by mělo být minimálně uvedeno, že se jedná o fakturu či vyúčtování, její číslo, den uskutečnění zdanitelného plnění, den vystavení, den splatnosti, fakturovaná částka, případně výpočet, jakým byla fakturovaná částka určena, identifikační údaje týkající se osoby, jež fakturu vystavila (příkazce), a osoby, jíž je faktura adresována (plátce), označení plnění (zboží, služby), číslo účtu, v jehož prospěch má být částka uhrazena, podpis příkazce. Ve smlouvě lze rovněž dohodnout, že pokud faktura nemá dohodnuté náležitosti, lze ji druhé smluvní straně vrátit a za zboží nezaplatit až do doby, než budou údaje ve faktuře opraveny či doplněny.

Způsoby placení. Velmi zásadní skutečností omezující nejistotu ohledně obdržení finančních prostředků souvisejících s uzavíranou smlouvou, je vyřešení otázky, jakým způsobem platit. Nabízí se hned několik možností a je třeba zvážit, která z nich bude pro strany smlouvy v daném případě nejvhodnější. Na rozdíl od fakturace vznikají tzv. platební vztahy až při úhradě dlužné částky. V souvislosti s placením v hotovosti je nutné zmínit zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Tento zákon určuje, kdy jsou fyzické i právnické osoby povinny provést platbu bezhotovostně prostřednictvím banky nebo pobočky zahraniční banky, spořitelního a úvěrního družstva, případně provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu na účet banky, a upravuje kontrolu nad dodržováním této povinnosti. Za platbu v hotovosti se považuje i platba vysoce hodnotnými komoditami, jako jsou například drahé kovy nebo drahé kameny. Za platbu se pro účely tohoto zákona nepovažuje vklad peněžních prostředků v hotovosti na vlastní účet či cizí účet u peněžního ústavu nebo jejich výběr. Poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 eur, je povinen provést platbu bezhotovostně. Zaplacení určité částky ve prospěch účtu věřitele je nejfrekventovanějším způsobem placení. V souvislosti s převodem peněžních prostředků je nutné zmínit zákon č. 124/2004 Sb., o platebním styku, ve zněních pozdějších předpisů.

Stanovení ceny

U stanovení ceny je třeba uvést, zda se jedná o cenu s DPH či bez DPH, což je údaj, který se může do konečné částky promítnout výrazným způsobem. Cenu lze ve smlouvě stanovit následujícími způsoby:

Pevné stanovení ceny. Cenu lze vyjádřit v pevné podobě v jakékoliv existující měně (tedy již nikoliv v korunách československých). Takové vyjádření ceny přináší stranám relativní jistotu ohledně částky, která má být zaplacena; relativní proto, že k případnému zvýšení či snížení ceny může dojít v důsledku využití cizí měny, neboť o výši budoucího kurzu konkrétní měny v době splatnosti závazku lze jen spekulovat (k omezení této nejistoty viz níže - měnová doložka).

Stanovení způsobu výpočtu ceny. Cenu lze vyjádřit rovněž vzorcem, pomocí kterého bude vypočítána konečná cena nebo jiným způsobem, díky němuž lze určit způsob výpočtu ceny. Stanovení způsobu výpočtu ceny lze zkombinovat také s dolním či horním limitem výše ceny (nejčastěji slovy: "Výše ceny bude určena podle vzorce..., přičemž její minimální výše bude ... Kč a maximální výše ... Kč.").

Cenová doložka. Minimalizovat nebezpečí představující změny cen vstupů ve vztahu k hodnotě předmětu smlouvy, zejména energie a surovin, lze pomocí tzv. cenové doložky. Její znění může být například následující: "Zvýší-li se od uzavření smlouvy do doby plnění v místě sídla prodávajícího ceny materiálů, energií či mezd o více než deset procent, je prodávající oprávněn požadovat analogické zvýšení kupní ceny."

Měnová doložka. Minimalizovat nebezpečí představující změny kurzu měny, v níž je vyjádřena například cena ve smlouvě o dílo či ve smlouvě kupní, lze pomocí tzv. měnové doložky, která může mít následující znění: "Placení kupní ceny se bude uskutečňovat v CZK. Zajišťovací měnou je EUR. Aktuální kurz CZK : EUR je ...Změní-li se kurz zajišťovací měny o více než ... procent, je prodávající oprávněn zvýši cenu do změny výše kurzu. Změna kurzu se posuzuje ke dni splatnosti kupní ceny." Měnová doložka s jednací variantou: "Placení kupní ceny se bude uskutečňovat v CZK. Zajišťovací měnou je EUR. Aktuální kurz CZK : EUR je ...Změní-li se kurz zajišťovací měny o více než ... procent, je kupující oprávněn navrhnout nové jednání o ceně."

Okolnosti vylučující odpovědnost za škodu

Kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost (paragraf 373 obchodního zákoníku). To, co považuje obchodní zákoník za okolnost vylučující odpovědnost, stanoví v ustanovení paragrafu 374. Takovou okolností je překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. Pro zvýšení jistoty smluvních stran, co bude v daném případě považováno za okolnost vylučující odpovědnost či nikoliv, je vhodné uvést demonstrativní (neúplný, příkladný) či taxativní (úplný) výčet takových okolností přímo ve smlouvě, přičemž takové doložky bývají označovány jako tzv. doložky vyšší moci. Tato doložka může znít například takto: "Za okolnost vylučující odpovědnost za škodu považují smluvní strany živelné události všeho typu, sociální nepokoje jako stávky, války, občanské války a epidemie."

Hardship doložka

Podstata této doložky spočívá v tom, že po uzavření smlouvy může dojít k ekonomickým či politickým změnám, které nebyly předvídatelné a byly mimo kontrolu smluvních stran. Její podstatou je skutečnost, že pokud se po uzavření smlouvy stane plnění pro stranu obtížné, nikoliv však nemožné, zakládá tato doložka právo smluvní strany požadovat po straně druhé, aby s ní opětovně projednala smluvní podmínky tak, aby byly zase pro obě strany rovné. Znění hardship doložky může být například následující: "Těžkostmi se při plnění této smlouvy rozumí vznik skutečností, které podstatně mění rovnováhu smlouvy, to znamená, že se pro jednu stranu stávají smluvní podmínky ekonomicky nevýhodné, a které byly způsobeny podstatnou změnou okolností. V případě, že takové těžkosti nastanou, je strana znevýhodněná oprávněna navrhnout nové jednání o smlouvě tak, aby byly rovné pro obě strany. Nedohodnou-li se smluvní strany na nových smluvních podmínkách, může se kterákoli smluvní strana obrátit na soud."

Volba práva, řešení sporu

Pokud je smlouva uzavírána mezi smluvními stranami, z nichž alespoň jedna má sídlo podnikání nebo bydliště v jiném státě než druhá smluvní strana, přichází v úvahu využití institutu mezinárodního práva soukromého, tzv. volby práva. To znamená, že smluvní strany mohou ve své smlouvě určit právní řád, jímž se budou řídit vzájemné majetkové vztahy ze smlouvy. Před institutem volby práva však bude mít přednost úprava obsažená v tzv. přímých normách (v mezinárodní úmluvě, která sama upravuje práva a povinnosti stran určitého smluvního typu). Takovým smluvním typem bude typicky kupní smlouva s mezinárodním prvkem, jejíž podrobná úprava je obsažená v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (č. 160/1991 Sb.), tzv. Vídeňská úmluva. V případě kupní smlouvy s mezinárodním prvkem není třeba zvláštního odkazu smluvních stran, aby se jejich smlouva řídila Vídeňskou úmluvou, neboť je součástí českého práva. I když si smluvní strany nedohodnou její použití, bude úmluva bez dalšího aplikována v mezích své úpravy (článek 1 Vídeňské úmluvy). Ačkoliv bude Vídeňská úmluva aplikována bez odkazu smluvních stran, smluvní strany mohou použití Vídeňské úmluvy vyloučit. Znění doložky vylučující použití Vídeňské úmluvy a zakládající režim českého obchodního zákoníku pro obchodněprávní kupní smlouvu s mezinárodním prvkem může být například takové: "Otázky neupravené touto smlouvou se budou řídit českým právem s vyloučením dopadu Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží." Nebo: "Otázky neupravené touto smlouvou se nebudou řídit Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, ale budou podléhat režimu českého obchodníku zákoníku."

Ačkoliv vyústění smluvního vztahu ve spor není žádoucí, nelze tuto skutečnost opomenout a i ten největší optimista by měl na samotném počátku smluvního vztahu s touto možností počítat a smluvně ji "ošetřit". Posouzení, který způsob řešení sporů je u konkrétního smluvního vztahu výhodnější, je třeba pečlivě zvážit; každý nabízí řadu výhod, ale také nevýhod.

Doložka včleňující přílohy

Ve smlouvě by neměl být opomenut odkaz na případné přílohy smlouvy. Doložka včleňující přílohy může znít například následovně: "Nedílnou součástí této smlouvy je příloha č. ... ze dne ..." Vhodné je využití také tzv. čistící doložky. Ta může znít například takto: "Veškerá korespondence mezi smluvními stranami včetně prohlášení jsou ve vztahu k této smlouvě irelevantní, není-li ve smlouvě stanoveno jinak." - "Smluvní strany se dohodly, že podpisem této smlouvy ztrácejí ostatní smluvní ujednání platnost."

Podpis smlouvy

Ne vždy dochází k tomu, že smluvní strana, která je ve smlouvě uvedena, bude skutečně osobně smlouvu uzavírat. Zvlášť patrná je tato skutečnost u právnických osob, kde je dobré ověřit si, zda osoba, která vystupuje za právnickou osobu, má k podpisu dané smlouvy oprávnění. Tuto skutečnost je možné zjistit podle aktuálního výpisu z obchodního rejstříku. Smlouvu bude za právnickou osobu nejčastěji uzavírat její statutární orgán, případně prokurista, za fyzickou osobu to bude nejčastěji buď fyzická osoba sama nebo její zástupce na základě plné moci, případně jiné osoby. Písemný právní je úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak (paragraf 40 odstavec 3 občanského zákoníku). Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů (zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu). Doplnění podpisu razítkem není zapotřebí, je to však obvyklé a tam, kde činí právní úkon právnická osoba, lze otisk razítka jen doporučit. Podepisuje-li právní úkon prokurista, je třeba v souladu s ustanovením paragrafu 14 odstavcem 5 obchodního zákoníku k firmě podnikatele, za kterého jedná, připojit dodatek označující prokuru (in prokura, per prokura, jako prokurista apod.) a podepsat svým jménem.

Aby nedošlo k jednostranné změně jednotlivých listů smlouvy, lze spojit jednotlivé strany smlouvy technickými prostředky, případně parafovat každou stranu smlouvy. To platí i o jednotlivých dodatcích smlouvy a přílohách. Jen doporučit lze číslování jednotlivých stran smlouvy včetně jejích dodatků. Na závěr smlouvy je vhodné napsat, kolik listů, dodatků a příloh smlouva obsahuje. Ve smlouvě není vhodné jednotlivá ustanovení a údaje přepisovat, gumovat či přelepovat. Pokud máme jakoukoliv pochybnosti o tom, proč je konkrétní ustanovení ve smlouvě obsaženo nebo co znamená, smlouvu do doby vyjasnění takové otázky není rozhodně dobré podepisovat.