Pád jednoho mýtu

O České republice se v populárních médiích běžně tradovalo, že patří k zemím s vysokou mírou zdanění, přinejmenším v rámci kategorie zemí stejné ekonomické úrovně. Každoročně opakované pořady před skončením pololetí oznamují, jak dlouho občané pracují "na stát" a jak krátce pro sebe.

Někdy i v odborných analýzách bývá Česko charakterizováno jako "konkurence neschopný ostrov vysokého zdanění". Na stejné tezi jsou zakládány programy politických stran, které základní východisko k rozběhu ekonomického růstu spatřují ve snížení a zjednodušení daní (viz Modrá šance - Základní teze finanční poli-tiky ODS). Dlouho tradovaný mýtus založený na nedokonalých informacích a nesrovnatelných údajích však padl, když mezinárodní instituce (OECD a Eurostat) důkladně porovnaly výchozí údaje za jednotlivé země. Ukázalo se, že pravý opak je pravdou - míra zdanění v Česku patří v rámci Evropy k nejnižším.

MEZINÁRODNÍ SROVNÁNÍ základních ekonomických parametrů je složitá disciplína vyžadující dodržování shodných postupů, důkladnou znalost náplně jednotlivých ukazatelů a všech metodických nuancí. Ke kultivaci statistických výpočtů významně přispěla příprava na vstup do EU (podobně jako předtím vstup do OECD). Eurostat jako orgán členských zemí svou soustavnou až úmornou metodickou prací koordinuje statistické postupy a vede staré i nově přistoupivší země ke sjednocení metodiky.

Celková míra zdanění se posuzuje podle tzv. "složené" daňové kvóty. Při jejím výpočtu se do čitatele vzorce zahrnují jak daňové příjmy (přímé i nepřímé daně), tak i pojistné na sociální a zdravotní zabezpečení, do jmenovatele pak hrubý domácí produkt (HDP). Při sjednocování metodiky v mezinárodním měřítku se daňové kvóty dotkla nejprve revize jmenovatele, posléze i čitatele.

HDP byl při poslední revizi ve všech zemích EU-25 propočten důsledně podle metodiky evropských národních účtů ESA '95. K větším změnám směrem nahoru došlo v nově přistupujících zemích, neboť tam se do HDP začaly započítávat položky dříve nezahrnované. V Česku byl přitom HDP zvýšen více než v jiných zemích, neboť zde existuje hustá síť veřejných silnic a železnic s mosty a tunely, jejichž započítávané opotřebení v dříve konstruovaném ukazateli chybělo. Významně se také měnilo započítávání produkce bytového hospodářství. Z titulu revize HDP, která zvýšila jmenovatel vzorce, poklesla daňová kvóta v jednotlivých letech o 2 až 3 procentní body (viz tabulku 1). Tento první krok revize je již z větší části zachycen v nejnovějších statistikách mezinárodních institucí (např. OECD).

Revize zajišťující srovnatelnost čitatele vzorce daňové kvóty - objemu daní a odvodů, resp. příspěvků na sociální a zdravotní zabezpečení, je druhým krokem, při kterém se propočítává mezinárodně srovnatelná, tzv. "konsolidovaná" daňová kvóta. (Obdobně je tomu v metodice Mezinárodního měnového fondu GFS - Government Financial Statistics, která též počítá s konsolidovanými příjmy z daní a povinného sociálního a zdravotního pojištění.) Daňové systémy i systémy sociálního a zdravotního pojištění v jednotlivých zemích jsou velmi rozmanité a navzájem nesrovnatelné.

Nejvíce se liší způsob zahrnování pojistného na sociální a zdravotní zabezpečení hrazeného vládním sektorem jako zaměstnavatelem. V některých zemích (například v Rakousku) neplatí stát za veřejné zaměstnance pojistné, zatímco v jiných ano. V Česku tvoří tato složka významnou část celkového objemu daňových příjmů a příjmů z pojistného na sociální zabezpečení. Z těchto důvodů se zde po uvedení na srovnatelnou základnu konsolidovaná daňová kvóta ve srovnání s kvótou nekonsolidovanou snížila o zhruba 2,5 procentního bodu (viz tabulku 1).

PO ZOHLEDNĚNÍ OBOU VLIVŮ, zajišťujících srovnatelnost v mezinárodním měřítku, vykazuje Eurostat údaje o míře zdanění, které zařazují Česko do zcela jiného světla, než bylo známo před revizí. Jeho daňová kvóta činí pouze 35 % (viz tabulku 2). Ze "starých" členských zemí EU-15 má nižší daňové zatížení pouze Irsko. Dokonce i za "liberální vzor" vydávané Spojené království má míru zdanění vyšší. Z nových členských států EU, pomineme-li netypické ostrovy Maltu a "daňový ráj" Kypr, má nižší daňovou kvótu pouze Slovensko a Pobaltské státy, tedy státy s podstatně nižší ekonomickou úrovní než Česko.

Když padl argument o celkově vysoké míře zdanění, začali zastánci razantního snižování daní hledat náhradní zdůvodnění. Zdůrazňují, že Česko se nemá srovnávat s evropským průměrem, který vykazuje daňovou kvótu až o 5 procentních bodů vyšší, ale se zeměmi stejně "chudobnými", u nichž nižší míra zdanění podporuje konkurenceschopnost. Takové srovnávání je jistě oprávněné, avšak jeho výsledky vycházejí opět nastejno.

Především Česko nepatří k chudobným zemím, ale k zemím středně ekonomicky vyspělým. V rámci evropské pětadvacítky dosáhl zde HDP na obyvatele v paritě kupní síly v roce 2003 zhruba 73 %, v rámci budoucí EU-27 (včetně Bulharska a Rumunska), resp. EU-28 (navíc včetně Chorvatska) 76 %. Ostatní středoevropské země vycházejí v tomto srovnání v rámci EU-25 podstatně hůře. Polsko dosahuje 46 %, Slovensko 51 %, Maďarsko 61 % a Pobaltské státy se pohybují kolem úrovně Polska (viz tabulku 3). Míra zdanění Česka byla výší dosažené ekonomické úrovně v průběhu delšího historického vývoje ovlivňována, což vysvětluje možnost rozdílného přístupu k daňové politice v současnosti.

V posledních revidovaných údajích Eurostatu z října 2004 se objevuje i nová statistická záhada. "Slovenský tygr" v národních statistikách vykazuje v posledních letech rychlejší tempa ekonomického růstu než Česko. V ekonomické úrovni, měřené HDP na obyvatele v paritě kupní síly, však za "českou liškou" stále více zaostává. Jestliže v roce 2000 dosahoval tento ukazatel na Slovensku v poměru k Česku ještě 74 %, v roce 2003 poklesl na 70 % a podle prognózy Eurostatu se očekává jeho další pokles na 69 % v roce 2005. Údaje Eurostatu jsou striktně srovnatelné jen prostorově, nikoliv v časové řadě. Část záhady proto může vysvětlit různý stupeň dokončenosti revizí a jiné metodické odchylky ve výchozím a posledním srovnávaném období. Hlavní příčinu však lze pravděpodobně hledat ve spolehlivosti cenových indexů a jejich schopnosti zachycovat kvalitativní změny produkce.

Nejvíce se rozchází mzdová úroveň. Jestliže před rozpadem společného státu se průměrná hrubá měsíční mzda v roce 1992 lišila v obou nástupnických státech jen o desetikoruny (na Slovensku byla asi o 3 % nižší), pak v loňském roce po poklesu reálné mzdy na Slovensku se lišila již o stovky eur. V kurzovém přepočtu dosahovala v roce 2003 průměrná mzda v Česku 531 eur, na Slovensku 346 eur, tj. necelé dvě třetiny. Vzhledem k nižší cenové hladině na Slovensku je poměr v paritě kupní síly o něco příznivější - slovenská mzda je nižší jen o 28 % než česká. Mzdová úroveň je jedním z nejvýznamnějších faktorů vysvětlujících směr migračního proudu z východu na západ.

Po uváděných revizích se daňová kvóta v Česku nachází výrazně pod regresní přímkou charakterizující korelaci mezi ekonomickou úrovní a mírou zdanění. (Před revizí se nacházela těsně na této modelové přímce vyjadřující vztah mezi nezávisle proměnnou - HDP na obyvatele v paritě kupní síly - a závisle proměnnou - složenou daňovou kvótou, posuzováno za členské země OECD.) Vzhledem k již dosažené ekonomické úrovni by tedy míra zdanění mohla být i vyšší. Toto konstatování samo o sobě neznamená, že by bylo žádoucí míru zdanění zvyšovat. Naznačuje však, že pro země dané střední ekonomické úrovně jsou důležitější jiné zdroje ekonomického růstu.

Z UVÁDĚNÝCH RELACÍ se silně vymyká příklad Irska jako země s nepopiratelnými ekonomickými úspěchy, kde se složená daňová kvóta v současnosti nachází pod 30 %. Bylo by však velkým zjednodušením připisovat úspěchy keltského tygra jen nebo převážně tomuto faktoru, i když jeho vliv zřejmě není zanedbatelný, zejména při lákání zahraničních investic. Při analýze tohoto jevu nelze pominout velký rozdíl mezi růstem hrubého domácího produktu a hrubého národního produktu (HNP). Růst HNP v Irsku je v posledním období o několik procentních bodů pomalejší než růst HDP, takže v tomto "čistším" srovnání zdaleka tak nevyniká nad evropským průměrem jako podle všeobecně používaného ukazatele. Do irského "daňového útulku" se hrnou zisky nadnárodních koncernů z celého kontinentu, aby pak po nízkém zdanění ze země ve formě vyplácených dividend a jinými cestami zase odplývaly.

Některé faktory "irského zázraku" jsou nepřenositelné. K těm patří mnohonásobná převaha v zahraničí žijících Irů nad domácím obyvatelstvem příznivá pro příliv zahraničního kapitálu do původní vlasti, nebo všeobecně dobrá znalost angličtiny. Poučit se lze na irském příkladu především v tom, co je možné následovat v odlišných podmínkách. K takovým faktorům lze přičíst mimořádnou pozornost a podporu vzdělání a vzestupu kvalifikace a rovněž schopnost dobře využívat pomoc ze strukturálních fondů EU k rozvojovým a investičním záměrům (na rozdíl od dřívější "spotřební" praxe například v Řecku).

EXISTENCE ZÁVISLOSTI ekonomického růstu na daňové kvótě není zatím v odborné literatuře jednoznačně uznávána, avšak ani vyvrácena. Ve skutečnosti existují vysoce konkurenceschopné a ekonomicky výkonné země s nadprůměrnou úrovní produktivity práce, které se vyznačují vysokou mírou zdanění. Patří k nim skupina zemí severní Evropy s tradičně vysokou složenou daňovou kvótou pohybující se od 40 do 50 % HDP - Finsko, Lucembursko, Nizozemsko, Švédsko. Konkurenční schopnost těchto zemí je vysoká - zaujímají přední příčky v pořadí jak podle ukazatelů multikriteriálně oceňované konkurenceschopnosti, tak i podle souhrnné produktivity práce měřené hrubým domácím produktem na pracovníka. Současně se na předních místech v pořadí konkurenceschopnosti i úrovně produktivity práce nacházejí vyspělé ekonomiky s mimořádně nízkou daňovou kvótou kolem 30 % HDP - především USA, Irsko, Austrálie. V těchto ekonomikách mají však systémy pojistného na sociální zabezpečení i zdravotnictví převážně privátní anebo dobrovolný charakter, takže odvody a příspěvky na tyto účely do složené daňové kvóty nevcházejí.

I kdybychom připustili neoliberální hypotézu, že nižší míra zdanění blahodárně působí na hospodářský rozvoj země, podporuje podnikání, snižuje nezaměstnanost a ve svém výsledku zrychluje ekonomický růst, její verifikace naznačuje, že se týká jednotlivých skupin zemí s odlišnou ekonomickou úrovní v různé míře. Pokusně prováděné regresní analýzy poměřující změny v míře zdanění se změnami v tempu ekonomického růstu za země OECD ukazují, že celková daňová kvóta má statisticky významný vliv na tempo růstu HDP i produktivity práce, a to se zpožděním cca 2 roky. (Opíráme se zde o nejnovější interní studie I. Šujana z roku 2004, jejichž publikace v odborných časopisech se připravuje.) Vlivy daňové kvóty jsou však často překryty jinými vlivy a zdaleka se nejeví jako nejvýznamnější.

REGRESNÍ ANALÝZY prokazují, že snížení daňové kvóty je účinné pro urychlení růstu pouze v zemích s nízkou kvótou. Zemím se středně vysokou mírou zdanění k akceleraci růstu nepomáhají, avšak změna daňové kvóty směrem nahoru by v těchto podmínkách mohla ekonomický růst brzdit. Jakkoliv nelze tyto poznatky, odvozené z časové řady za omezený okruh zemí, přeceňovat, je možné z nich vyvodit určité závěry.

Diskuse by se měly posunout od úvah o celkové míře zdanění k úvahám o její vhodné struktuře. Celková míra zdanění v Česku je v evropském srovnání nízká, ve světovém měřítku spíše střední. Podle regresních analýz je více méně úměrná daným podmínkám. Není žádoucí ji zvyšovat, avšak ani od snížení nelze čekat zvláštní přínos k hospodářskému růstu. Je to spíše daňová konkurence blízkých "východních" zemí s nižší ekonomickou úrovní, která může nutit Česko k určitým ústupkům směrem dolů. (Vždyť dokonce i Rakousko pod tlakem reforem na Slovensku přistoupilo na snížení přímých daní.) Nejde však o rozhodující faktor konkurenceschopnosti. Česko by se mělo orientovat hlavně na růstové zdroje odpovídající tradicím jeho dlouhodobého industriálního rozvoje a technické dovednosti a inženýrské zdatnosti pracovních sil.

Jsou to opatření známá, navazující v evropském měřítku na Lisabonský proces. Směřují ke vzniku ekonomiky založené na znalostech. V dlouhém časovém horizontu rozhoduje o hospodářském růstu a konkurenceschopnosti ekonomiky prosazování inovací na základě rozvoje vědy a výzkumu, vzdělávání a kvalifikace pracovní síly, stimulace a podpora investic, restrukturalizace a modernizace výrobních kapacit se zaváděním nových technologií. Tyto technologické a strukturální faktory utvářejí kvalitativně založenou konkurenční výhodu a překonávají tak význam faktorů založených pouze na cenové či daňové konkurenceschopnosti. Dlouhodobá strategie ČR by neměla být zakládána na nízkých mzdách, nízkém kurzu koruny a nově i nízkých daních, i když kvalitativně založená konkurenční schopnost může překonávat konkurenceschopnost cenovou jen postupně a nelze přeskakovat možné etapy.


ekonomka a statistička, bývalá poradkyně předsedy vlády