Je to neuvěřitelné, ale historie evropské Směrnice č. 2003/48/EHS o společném systému zdanění příjmů z úspor úrokového charakteru je dlouhá již 15 let. Na začátku 90. let minulého století vznikl v Evropské unii návrh, který usiloval o tzv. efektivní zdanění příjmů z úspor fyzických osob. Jinými slovy šlo o to, aby úroky, které rezidentovi jednoho státu plynou z úspor uložených ve druhém státě, byly zdaňovány pouze v zemi rezidence vkladatele, a to sazbou daně, jíž podléhá celkový příjem rezidenta. Dá se říci, že "vedlejším produktem" tohoto záměru bylo zabránit daňovým únikům. Řádné zdanění pouze v zemi rezidence by totiž znamenalo, že stát, v němž příjem vznikne (tj. kde je účet), by o těchto příjmech musel informovat stát, v němž je majitel účtu rezidentem.

Dosažení dohody v této oblasti nedávali ani daňoví odborníci, ani novináři velkou naději. Členské státy EU se od počátku rozdělily do dvou skupin. První skupina souhlasila s výměnou informací o poplatnících, zatímco druhá skupina byla zásadně proti, neboť princip dodržování bankovního tajemství byl pro ně neporušitelný. Tyto státy argumentovaly rovněž tím, že má-li takový systém efektivně fungovat, musely by se k dohodě připojit další státy stojící vně EU a považované za finanční centra. Veškeré snahy o úpravu uvnitř EU by totiž přišly vniveč tím, že by si poplatníci přesunuli účty do států, v nichž by směrnice EU neplatila. Bankovní sektor v EU by tak přišel o zisky, které by se přesunuly mimo EU, nehledě na to, že ani účel směrnice by tak nebyl naplněn.

Úroky a daně. V řadě států, které jsou vnímány jako finanční centra, si cizinci ukládají peníze. Výnosy z uložených peněz - úroky - bývají zpravidla u nerezidentů osvobozeny od daně. Tito vkladatelé by měli hlásit své příjmy z úroků v zahraničí v zemi své rezidence, ale většinou to nedělají, a tyto úroky tak zůstávají zcela nezdaněny. Podle konzervativních odhadů mají např. USA na účtech nerezidentních osob téměř dva biliony USD a další biliony v ostatních obdobně nezdaněných investicích. Podobně jsou na tom například Velká Británie, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Hongkong a Lucembursko.

Jak dosáhnout dohody? Vysvětleme si fungování směrnice o úsporách na příkladu německého občana: Doma se mu nelíbí vysoké daně, proto si založí účet v Lucembursku a pravidelně si na něj ukládá peníze. Z pohledu Lucemburska se jedná o daňového nerezidenta, a úrok zde tedy není zdaněn. Německá daňová správa o existenci účtu neví a samotný občan úroky doma ke zdanění nepřizná. Lucembursku tato situace nevadí, ale německá daňová správa není spokojena s tím, že její občan uniká zdanění svých příjmů. Prostým řešením této situace by se mohla zdát nějaká forma dohody mezi oběma státy, která by zabránila daňovým únikům. Ovšem není to tak jednoduché. Lucembursko je jedním z největších finančních center a dopad takové dohody by pro ně byl velmi nepříznivý. Co by dohodou získalo? Nic, naopak by ztratilo. Německý vkladatel by přesunul svůj účet do jiného finančního centra, např. do sousedního Rakouska.

Nabízí se tedy druhé řešení: uzavření mnohostranné dohody v rámci EU, neboť Lucembursko i Rakousko jsou jejími členy. Německo by dostalo své daně, avšak Lucembursko tím opět nic nezíská. Německý vkladatel přesune svůj účet do nějakého finančního centra mimo EU, např. do Švýcarska. Pokud by to hromadně učinili všichni vkladatelé, znamenalo by to úplný kolaps takové mnohostranné dohody. Navíc by z toho profitoval bankovní sektor nečlenských států na úkor států uvnitř EU.

Nejen EU. Je tedy jasné, že mnohostranná dohoda může být efektivní pouze tehdy, připojí-li se k ní i významná finanční centra ležící mimo Evropskou unii. Za tato centra jsou dnes považovány Švýcarsko, Lichtenštejnsko, San Marino, Monako, Andorra, USA a dále závislá a přidružená území Velké Británie a Nizozemska: Normanské ostrovy (Guernsey, Jersey), ostrov Man a území v karibské oblasti. O většině těchto států či území se hovoří jako o daňových rájích, daňových oázách či offshore centrech. Všechny tyto pojmy jsou synonyma pro země s daňovými systémy, kde se platí nízké daně, či se neplatí daně vůbec.

Uvnitř EU proti směrnici o společném systému zdanění úspor od začátku nejvíce protestovaly Rakousko, Belgie a Lucembursko. V žádném případě nechtěly přistoupit na automatickou výměnu informací, a tím se vzdát bankovního tajemství. Proto je konečná verze směrnice kompromisem mezi původním záměrem a snahou o zachování statu quo. Především ale tyto státy podmínily svůj souhlas se směrnicí tím, že se do systému zapojí i několik států mimo EU.

Schvalování směrnice. Rada ministrů financí států EU (ECOFIN) schválila 3. června 2003 daňový balíček, jehož součástí byla i směrnice o společném systému zdanění příjmů z úspor úrokového charakteru.

V jaké podobě byla schválena? Směrnice zavádí automatickou výměnu informací o úrokových platbách, které plynou od platebních zprostředkovatelů (většinou bankovních ústavů) fyzickým osobám, jež jsou rezidenty států EU. Jak se dalo očekávat podle předchozího vývoje, bylo Rakousku, Lucembursku a Belgii povoleno přechodné období. Místo výměny informací musejí tyto státy vybírat daň u zdroje (tj. přímo od nerezidentů), a to zpočátku ve výši 15 %, ovšem tato sazba musí být postupně zvýšena na 35 % v roce 2011. Tyto země si pak ponechají čtvrtinu výnosů z daní a 75 % převedou členským státům v poměru podle země rezidence vkladatelů.

Všechny členské státy EU byly povinny zavést směrnici do svých právních řádů do 1. ledna 2004. Účinnost směrnice byla stanovena na 1. leden 2005, ovšem podmínečně. Podmínkou zavedení systému bylo, že i Švýcarsko, Lichtenštejnsko, San Marino, Monako, Andorra a závislá a přidružená území Velké Británie a Nizozemska zavedou do tohoto data obdobná opatření. Prioritou Evropské komise bylo sjednat s těmito zeměmi dohodu na základě následujících prvků:

* možnost dobrovolného zveřejnění informace, pokud s tím příjemce úroku souhlasí,

* zavedení srážkové daně ve stejné výši jako v Belgii, Lucembursku a Rakousku,

* povinná výměna informací na požádání v případě daňových podvodů.

Komise měla do konce června 2004 posoudit, zda tato podmínka byla splněna, a buď potvrdit datum účinnosti, nebo stanovit nový termín.

Nekooperující daňové ráje. Jednání s nečlenskými státy EU a se závislými územími nebyla zdaleka snadná. Ještě v roce 2002 byly Andorra, Lichtenštejnsko a Monako na seznamu vypracovaném OECD označeny jako "nekooperující daňové ráje". Jejich postoj k automatické výměně informací byl od počátku zcela zamítavý, neboť právní úpravu bankovního tajemství považovaly za oblast, o které v žádném případě nelze jednat. Tyto země byly nakloněny kompromisu (tedy srážení daně u zdroje) pouze v případě, že EU dosáhne podobné dohody se Švýcarskem.

Ani Švýcarsko se netajilo tím, že bankovní tajemství je základem úspěchu jeho bankovního sektoru. Bylo ochotno zavést taková opatření, která by zachovala rovná pravidla soutěže v bankovním sektoru napříč Evropou. Rozhodně ale odmítlo podílet se na dalším cíli směrnice, tedy pomáhat státům EU vybírat daň od svých rezidentů, kteří mají ve Švýcarsku účet. Kladlo si i další podmínky, např. aby Evropská unie zahájila podobná jednání s dalšími nečlenskými státy, jako jsou Kanada, Hongkong, Japonsko a Singapur, a dále aby se na Švýcarsko vztahovaly také směrnice o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností a směrnice o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků hrazených mezi spřízněnými společnostmi.

Dohoda s ostrovany, jednání s USA. Koncem roku 2003 bylo dosaženo dohody mezi Evropskou komisí a ostrovy Man, Guernsey a Jersey. Tato území, patřící pod korunu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, souhlasila se srážením daně z úspor vkladatelů - fyzických osob u zdroje. Při těchto jednáních se ale otevřela diskuse o tom, zda se směrnice bude vztahovat i na trusty. Trusty, zakládané zejména na Jersey, jsou často využívány zámožnými osobami jako investiční nástroj ke spravování majetku. Směrnice se vztahuje na fyzické osoby, a je tedy otázkou, jak bude určena hranice mezi individuálním a korporátním střadatelem a jak se toto určení dotkne trustů.

V této souvislosti nejsou bez zajímavosti ani další změny, které se na těchto ostrovech očekávají v důsledku boje Evropské unie proti tzv. škodlivé daňové konkurenci. EU se snaží zavést Kodex chování v oblasti zdaňování podniků. V rámci tohoto projektu musejí státy zrušit všechny preferenční daňové režimy, tedy takové, které ovlivňují rozhodování podniků o tom, ve které zemi umístí své sídlo. Ve snaze vyhnout se nařčení ze škodlivé daňové konkurence se výše uvedené ostrovy chystají snížit daň z příjmů pro domácí společnosti na nulu (zahraniční společnosti nejsou na těchto ostrovech zdaňovány) tak, aby byly srovnány podmínky pro zahraniční i domácí společnosti. Pro vlády těchto ostrovů to však znamená nemalé starosti, neboť ztrácejí příjmy státního rozpočtu. Zvláště nepříjemné je to pro Jersey, který zápasí s rozpočtovým deficitem.

Vláda Kajmanských ostrovů byla pod velkým tlakem Velké Británie, která chtěla její odpor k zavedení směrnice zlomit vydáním vládního nařízení. Kajmanské ostrovy se obrátily na evropský soud první instance, který jim dal za pravdu. Potvrdil, že Evropská unie nemůže přímo ukládat Kajmanským ostrovům jakékoliv povinnosti vyplývající z legislativy Evropských společenství a že není pro Velkou Británii výrazem důvěryhodnosti její tvrzení, že jí tento postup směrnice ukládá. Postoj Kajmanských ostrovů ke směrnici byl velmi odmítavý. V jejím zavedení nespatřovaly nic pozitivního, a někteří kritici dokonce varovali i před potenciálním hospodářským kolapsem a ztrátou pracovních míst. Ostrovy byly ochotny dohodnout se na výměně informací o kriminálních případech. To, k čemu byly tlačeny londýnskou vládou, považovaly za snahu o záchranu britského finančního sektoru, za bezohlednost vůči svým zájmům a ohrožení svého finančního sektoru.

S USA vedla Evropská komise řadu poměrně produktivních jednání. Obě strany se shodly na nutnosti vyměňovat si informace s cílem zabránit daňovým únikům a podvodům. USA sice projevily ochotu rozšířit svoje domácí pravidla o hlášení určitých informací státům EU na základě reciprocity, Komise nicméně nakonec došla k závěru, že v této fázi není schopna s USA dojednat konkrétní smlouvu obdobnou směrnici o úsporách.

Účinnost se odkládá. Začátkem června letošního roku se ECOFIN na svém zasedání shodl, že bylo dosaženo dohody ve všech zásadních záležitostech se všemi závislými a přidruženými teritorii Nizozemska a Velké Británie a dále s Andorrou, Lichtenštejnskem, Monakem, San Marinem a Švýcarskem. Tím se otevřely dveře pro uvedení směrnice o úsporách v život. Jmenované státy a teritoria souhlasily, že zavedou podobná opatření jako tři protestující členské státy EU - Rakousko, Belgie a Lucembursko - a budou srážet daň z úroků u zdroje. Rovněž souhlasily s tím, že budou na požádání poskytovat informace v případech trestního stíhání nebo podezření z daňového úniku.

Již v květnu při podepsání dohody mezi EU a Švýcarskem ale varoval švýcarský prezident Joseph Deiss, že Švýcarsko nebude do 1. ledna 2005 schopno uvést opatření v život z důvodu domácích procedurálních pravidel. O měsíc později bylo vydáno oficiální komuniké EU, v němž představitelé Unie informovali, že datum účinnosti směrnice o úsporách se posouvá na 1. červenec 2005. Důvodem odložení je to, že ani Švýcarsko, ani Lichtenštejnsko nejsou schopny dokončit domácí schvalovací proces do původního termínu. Švýcarsko navíc splní nový termín pouze v tom případě, že se procedura ještě nezdrží schvalováním dohody v referendu (pro konání případného referenda je zapotřebí 50 000 podpisů).

Co se stane 1. července 2005? Počínaje tímto datem budou muset platební zprostředkovatelé v Česku, kteří vyplácejí úroky fyzickým osobám z jiných států EU, podávat informace o těchto úhradách příslušnému finančnímu úřadu. Definice platebního zprostředkovatele je velice široká a zahrne banky, příjemce depozit, makléře, uschovatele, zástupce pro převody a registry plateb, investiční fondy, soukromé fondy a zajišťovací fondy. Úroky z podnikových a státních dluhopisů jsou rovněž zahrnuty mezi platby podléhající informační povinnosti.

Počínaje tímto datem začne směrnice platit i ve všech ostatních zemích EU a rovněž ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, San Marinu, Monaku, Andoře, na Normanských ostrovech, na ostrově Man a na karibských závislých teritoriích.

Všechny státy EU by v současné době již měly mít směrnici zavedenou do domácí legislativy. V Česku se tak stalo poslední novelou zákona o daních z příjmů přijatou na konci loňského roku (zákon č. 438/2003 Sb.). Vzhledem k tomu, že ECOFIN schválil pouze posunutí termínu účinnosti směrnice, avšak nikoliv posunutí období, za něž mají být sbírány informace, je otázkou, kdy a za jaké či jaká období má být první hlášení podáno. Snad schválená novela směrnice přinese více světla do této oblasti. Prvním obdobím podle našeho názoru bude zdaňovací období roku 2005 (u poplatníků se zdaňovacím rokem shodným s kalendářním). Hlášení pak bude muset být zasláno do 15. března 2006. Informace o poplatnících však musejí zprostředkovatelé sbírat již u vztahů vzniklých před 1. lednem 2004 (jméno, příjmení a bydliště) a u vztahů vzniklých počínaje 1. ledna 2004 (jméno, příjmení, bydliště a daňové identifikační číslo). Nejasnou otázkou je, zda v prvním hlášení nebudou muset platební zprostředkovatelé podávat hlášení o platbách úroků také za rok 2004.

Banky a další subjekty, jichž se směrnice může týkat, by se nyní měly zaměřit na posouzení své situace z hlediska povinností, jež ze směrnice vyplývají. V řadě případů bude třeba zkontrolovat vnitřní procedury a zajistit, aby byly v souladu se směrnicí a aby požadavky na dokumentaci od klientů obsahovaly potřebné informace. Informační systémy by měly být schopny zejména:

* identifikovat úrokové platby, které podléhají hlášení,

* poskytnout relevantní informace týkající se příjemců,

* vytvořit potřebná hlášení pro finanční úřad.

Co přinese budoucnost? Podle názorů některých odborníků je směrnice o zdanění úspor individuálních vkladatelů jen prvním krokem v této oblasti. V budoucnu lze očekávat další iniciativy ze strany EU pro další typy příjmů, například dividendy. Fyzická osoba se totiž může vyhnout ohlašovacím pravidlům o úrocích tím, že si jednoduše založí společnost. Na společnosti se směrnice nevztahuje. Je proto velmi pravděpodobné, že další úsilí daňových správ se zaměří na identifikaci skutečných majitelů takových společností.

Čím více peněz bude ve hře, tím více budou vkladatelé v pokušení hledat určité nástroje a metody, jak se vyhnout oznamovacím pravidlům. Mezi takové metody bude vedle založení nového subjektu, na který se směrnice nevztahuje, přesunutí skutečné nebo daňové rezidence do státu, který nesráží rezidentům daň z úroků nebo který poskytuje nějaká další výhodná daňová pravidla. Například Velká Británie a Irsko neukládají žádnou daň ze zahraničních příjmů, které rezident, žijící trvale mimo jejich území, nepřevede domů. Vrátíme-li se k úvodnímu příkladu německého vkladatele, pak stačí, aby si zřídil daňovou rezidenci v Londýně a může si ponechat lucemburský účet. Lucemburské bance pak jen poskytne svoji londýnskou adresu.

Je otázkou, kolik daňových výnosů systém směrnice o úsporách opravdu přinese. Někteří kritici tvrdí, že jen malé, neboť do sítě budou chyceni pouze drobní střadatelé. Ti bohatší si vždy najdou cesty, jak ze systému uniknout. Jiní ale tvrdí, že směrnice má i přesto smysl, a to především symbolický: Jako další akt daňové harmonizace EU.

Daňové a právní služby, PricewaterhouseCoopers



Dohodnuté závazky
Státy, které se zavázaly vyměňovat informace: Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie, Anguilla, Aruba, Kajmanské ostrovy a Monserrat

Země, které budou srážet daň u zdroje:
Belgie, Lucembursko, Rakousko, Švýcarsko, Andorra, Lichtenštejnsko, Monako, San Marino, Britské panenské ostrovy, Guernsey, ostrov Man, Jersey, Nizozemské Antily, ostrovy Turk a Kaikos

Související