Rodí se evropský občanský kodex

V souvislosti s nedávno zkrachovalým procesem politických jednání o budoucí ústavě Evropské unie mohlo ledaskoho napadnout, že podobně symbolicky a politicky významný unifikační proces by Unie mohla zkusit prosadit pro právo soukromé. Důvodů je dost: Snazšímu naplnění ideálu čtyř svobod by lépe posloužila jistá míra sjednocení základních soukromoprávních institutů, jako je kupní smlouva, smlouva o dílo nebo vůbec společné otázky závazkového práva smluvního či vlastnického práva k movitým věcem. Je jen těžko únosné, že překročení vnitřní hranice v rámci Unie má dopad na změnu nebo dokonce ztrátu některého práva, například vlastnictví.

Zdá se, že nyní se již debata na stránkách zahraničních odborných periodik spíš vede ne o tom, zda evropský kodex ano či ne, ale o jeho formě, právní síle nebo věcném vymezení. Převládá přesvědčení, že společný kodex soukromého práva by kromě odstranění hlavních obtíží současného stavu hrál také významnou symbolickou roli - od Lisabonu po Helsinky by lidé užívali sjednocený zákoník!

Dobré důvody pro změnu. Evropská společenství existují více než čtyři desítky let a cíl vytvoření společného trhu se zdá být formálně naplněn. Přesto však zbývají určité překážky, které limitují přeshraniční výměnu. Obchodování uvnitř jednotlivých států se řídí patnácti rozdílnými právními řády, což štěpí vnitřní trh na relativně neprostupné segmenty. Přeshraniční obchodníci v každém unijním státě musejí přizpůsobovat svou činnost jinému právnímu prostředí, což jim přináší dodatečné náklady a snižuje tak jejich schopnost cenově konkurovat místnímu obchodnímu živlu. Zdálo by se, že mezinárodní obchod v rámci Unie na tom bude lépe. Vždyť již v roce 1980 byla přijata Vídeňská úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, která se pro unijní účely musí výborně hodit. Jenomže Portugalsko, Irsko a Velká Británie jako jediné členské státy tuto úmluvu dosud nepodepsaly, a tak v případě obchodů s těmito státy nastupuje mezinárodní právo soukromé v klasické podobě - volba rozhodného právního řádu nebo případně kolizní pravidla. Obdobně je tomu například i v oblasti směnečného a šekového práva. Státy Unie z oblasti kontinentálního práva přijaly jednotné ženevské zákony z let 1930-1931, zatímco Spojené království a Irská republika aplikují svébytnou úpravu britského zákona o směnkách z roku 1882. Ani v ostatních oblastech soukromého práva není situace o nic lepší.

Dosavadní role Evropské unie ve sjednocování soukromého práva byla věcně omezena zejména na některé problémy ochrany spotřebitele, zákaz diskriminace a fungování vnitřního trhu v širokém slova smyslu. Soukromé právo dosud nezaznamenalo jednotnou souhrnnou úpravu - desítky směrnic upravují jen malou výseč, přičemž každá působí izolovaně. Evropské soukromé právo tak připomíná pointilistický obraz - shluk nespojitých různě barevných bodů, které dávají kompaktní obraz jen pro vzdáleného pozorovatele.

Směrnice a nařízení byly vytvářeny různými generálními ředitelstvími. Proto není terminologie popisující tytéž jevy v různých předpisech užívána jednotně nebo naopak shodné termíny mají odlišný význam. Rovněž míra abstraktnosti se různí. Odlišují se také harmonizační metody - některé předpisy ukládají minimální standardy s možností přijmout přísnější úpravu, jiné uvážení o míře regulace prostor nedávají. V předpisech se užívají pro podobné právní úkony rozdílné lhůty a za porušení podobně důležitých pravidel se stanovují rozdílné následky tu s ohledem tu bez ohledu na vůli poškozené strany po ukončení právního vztahu.

Soukromé právo hmotné je doposud v podstatě vždy přijímáno ve formě směrnic. Směrnice ukládají členským státům, aby jejich podstatu převzaly do svého právního řádu, avšak ponechávají státům na uvážení, jakým způsobem tohoto cíle dosáhnou. Tato pružná metoda členským státům umožňuje, aby jednotlivé nové normy vtělily do právního řádu, aniž by přitom zasáhly jeho dosavadní systematiku či terminologii. Státy tedy mohou použít libovolnou legislativní techniku - buď novelizovat stávající předpis, nebo vytvořit předpis nový.

Různorodost normativních dokumentů z různých úrovní (státní, komunitární, mezinárodní v rámci EU, mezinárodní obecně) působí adresátům problémy. Jen specialisté dokážou odpovědět na otázku quid iuris (co je právo), neboť je téměř doslova potřeba z nepřehledné směsice norem destilovat právo relevantní pro daný vztah. Dnešnímu právníkovi nestačí znát několik základních kodexů, s jejichž znalostí ještě mohl vystačit před druhou světovou válkou.

Pravomoc společenství. Není jednoznačné, zda Evropské společenství má pravomoc ke generální úpravě větší výseče soukromého práva nebo dokonce jeho celku. Je nepochybné, že unijní normotvorba již dávno omezuje takové základní zásady soukromého práva, jako je například smluvní svoboda. Je ale otázkou, zda nezbytná harmonizace opravdu žádá komplexní právní úpravu. Výrok Evropského soudního dvora v kauze Tobacco znamenal jasné ne bezbřehé, nepořádně zdůvodněné harmonizaci. V případě harmonizace smluvního práva, potažmo celého soukromého práva proto daleko pravděpodobnější budou postupné kroky směřující nejprve k přijetí evropských principů, které později poslouží jako základ budoucí kodifikace. Dříve než budou práce na principech ukončeny, může dojít k přijetí nové ústavy. Na jejím základě by pak přijetí evropského kodexu bylo proto daleko pravděpodobnější.

Principy a kodifikace. Tvůrci prvního evropského zákoníku budou muset sestavit nový právní systém, který bude vycházet z různých národních právních systémů a právních tradic. Bude nutné nejprve vymezit základní zásady nové úpravy a teprve potom opustit nejvyšší míru abstrakce a vrhnout se do kodifikace jednotlivostí. Vysoká míra neurčitosti právních norem zpočátku přinese v následné aplikační praxi nejednu nesnáz. Právníci odchovaní dosavadními různorodými národními kodexy buď budou ve formulacích abstraktních norem tápat, nebo tyto normy přes výslovný zákaz budou vykládat podle dosavadní národní aplikační praxe. Ta je však přitom příčinou, která vedla k úvahám o sjednocení práva na evropské úrovni.

Velkou roli při sjednocení práva v letech následujících po účinnosti kodifikace tedy bude muset hrát nadnárodní soudní těleso, které se bude zabývat sjednocováním judikatury týkající se kodexu. Buď bude muset být významně, zejména personálně posílen centrální systém stávajícího Evropského soudního dvora a soudu prvního stupně, nebo bude nutné vytvořit soustavu několika obvodových soudů ("circuit courts"), jejichž činnost by zastřešoval jeden z obou současných centrálních soudů. Obdobný systém se osvědčil v USA pro uspořádání federální justice. Nezanedbatelnou roli však také bude hrát to, nakolik bude kodex uveden až po vytvoření kvalitní unijní srovnávací právní vědy. Ta by mohla některé nejasnosti a pochyby předem odstranit. Bylo by velmi šťastné, kdyby v zájmu zjednodušení právního prostředí byla kodifikace v souladu se všemi mezinárodními smlouvami, které vážou všechny státy Unie. Sjednocený právní režim by měl být shodný jak pro mezinárodní obchod v rámci hranic Unie, tak i obchod přes její hranice.

Anabáze za kodexem. V Unii cesta za sjednocenou kodifikací již započala v předposlední dekádě minulého století. Už v roce 1989 Evropský parlament vydal rezoluci o krocích ke sjednocení soukromého práva členských států. Tato rezoluce vyvolala rozporuplné reakce: získala řadu sympatizantů a stejně silnou skupinu odpůrců. Novou etapu debaty o evropském kodexu zahájila Evropská komise polovině roku 2001, kdy vydala zprávu pro Radu a Evropský parlament o evropském smluvním právu. Zpráva si kladla za cíl zapojit do diskuse o evropském smluvním právu také zainteresované instituce a jednotlivce, jako například představitele obchodu, právní praktiky, akademiky a spotřebitelská sdružení. Aby zúčastněné inspirovala, zpráva nadhodila nikoliv vyčerpávající seznam čtyř možností, které by připadaly v úvahu.

První možností je ponechat řešení současných problémů svobodnému přirozenému vývoji čili volné ruce "trhu právních řádů". Na národních právních řádech by se ponechalo, aby samy přirozenou cestou konvergovaly nebo aby se státy samy na sjednocení dohodly na mezinárodní úrovni. Šlo by o harmonizaci zdola.

Další možností by bylo posílit vývoj nezávazných společných smluvních principů, které by mohly smluvní strany užít při smluvním vyjednávání, mohly je používat národní soudy a arbitři při rozhodování a dále národní zákonodárci při zákonodárných iniciativách.

Třetí variantu vidí zpráva v revizi a vylepšení dosavadní unijní legislativy v oblasti smluvního práva, aby se stalo více soudržné a aby bylo přizpůsobeno na situace, které při vytváření dosavadního práva nebyly předvídány.

Poslední zprávou navržená varianta je zdaleka nejradikálnější. Spočívala totiž v přijetí na unijní úrovni nového normativního nástroje. Mohlo by jít jak o nařízení, nebo směrnici či o doporučení, tak i o zcela novou formu. Velmi pravděpodobně by se nový nástroj mohl jmenovat code (zákoník), ale měl by formu nařízení.

Svěrací kazajka pro brity. Na zprávu reagovalo mnoho veřejných i soukromých institucí a jednotlivců. Všechny odpovědi byly zveřejněny na internetu. Nejvíce se reformy obávají Britové - výbor britské advokátní komory prohlásil, že občanský zákoník nebo kodex smluvního práva by smluvní strany svázal svěrací kazajkou, která by zmařila jejich autonomii a ohrozila smluvní svobodu. Naproti tomu německá Spolková komora notářů považuje zprávu za výbornou příležitost v Evropě posílit kontinentální tradici proti rušivému dopadu case law (precedenčního práva). Jen malá skupina z diskutujících se přiklonila k první variantě. Zaznamenání hodnou podporu dostala druhá možnost. Ohromující většinu si však získala možnost číslo tři, tedy zlepšení již existujícího práva. Většina názorů se vyslovila proti variantě poslední, proti novému normativnímu nástroji.

Rezoluce o přiblížení soukromého práva. Po přelomové zprávě Komise vydal Evropský parlament rezoluci o přiblížení občanského a obchodního práva členských států. Prohlásil, že shodné prvky právních tradic evropského lidu podstatně převažují nad jejich rozdíly. Zejména po zavedení eura a rozvoje elektronického obchodování, které z definice nemá hranic, lze očekávat růst přeshraničních právních vztahů. Přitom však malé a střední podniky váhají s uzavíráním přeshraničních obchodů, neboť se obávají dodatečných nákladů vznikajících z rozdílné právní úpravy, a tak spotřebitelé nemohou užívat potenciální výhody vnitřního trhu. Nadto jednotný výklad směrnic po rozšíření Unie na půl miliardy obyvatel bude čím dál více iluzornější. Parlament proto podtrhuje potřebu harmonizace smluvního práva, aby národní, evropská a mezinárodní pravidla byla uplatňována jednotně. Harmonizace by přitom měla být provedena nařízením a smluvní strany by ve smlouvě měly jeho použití výslovně zvolit.

Akční plán. Parlament vyzval Komisi, aby vytvořila akční plán složený z následujících kroků:

Do konce roku 2004 ve všech jazycích Společenství zpracovat databázi národní legislativy a judikatury v oblasti smluvního práva. Tu pak použít pro komparativní výzkum společných právních zásad a terminologie.

Paralelně předložit návrhy na konsolidaci současných směrnic a zvážit, zda jsou pro vnitřní trh aktuálně nezbytná další pravidla, zejména ohledně elektronického obchodování.

Na začátku roku 2005 publikovat komparativní analýzu společných právních zásad a terminologie, tuto analýzu následně poskytnout univerzitám pro vzdělávání právníků a jednotně užívat společné právní zásady a terminologii všemi unijními orgány jak při aplikaci, tak i při normotvorbě.

Od roku 2006 zavést společné právní principy a terminologii pro vnitrostátní i pro přeshraniční smlouvy. V roce 2008 zhodnotit, jak dalece společné právní principy a jednotná terminologie osvědčily svůj praktický význam a zda na jejich základě vytvořit podrobnější pravidla, která by nastolila ve smluvním právu unijní jednotu. Tato pravidla by měla být uvedena v život po roce 2010.

Komise vyhověla požadavku Parlamentu a zveřejnila akční plán, který více méně kopíruje obsah parlamentní rezoluce. Progresivní změně právního prostředí bude předcházet podrobný výzkum, který se uskuteční v rámci šestého rámcového programu pro výzkum a technologický vývoj. Komise odhaduje, že jeho výsledky se objeví nejdříve za tři roky. Předtím však má být vytvořen veřejně přístupný společný referenční rámec, který zavede společné principy a terminologii, což je v očích Komise nezbytný předstupeň společného práva. Pro jeho vytvoření je Komise připravena zahájit financování rozsáhlého výzkumu, který bude brát v potaz judikaturu národních států a bude hledat nejlepší společná řešení problémů smluvního práva. Výsledky výzkumu a společného referenčního rámce Komise hodlá uvést v život tím, že je otestuje na "trhu právních řádů". Podle představ Komise by se tak mohlo stát nařízením nebo doporučením. Věcná působnost by zahrnovala buď všechny smluvní vztahy s přeshraničním prvkem, nebo případně jen ty vztahy, ve kterých by jeho užití strany výslovně zvolily. Pokud smluvní strany začnou dobrovolně volit tento instrument za rozhodné právo, bude to tím, že lépe vyhovuje jejich hospodářským nebo právním potřebám než národní právo. Pak budeme moci prohlásit, že tvůrci budoucího evropského práva uspěli.