Nízké mzdy to nevyhrají

Kde hledat konkurenční výhodu českých podniků v Evropské unii? Ve vlastní pracovní síle? Možná, ale nelze to odvozovat jen od nižších mezd. Tak by se dala shrnout diskuse k tomuto tématu na nedávné konferenci Institutu Svazu průmyslu o příležitostech a rizicích našeho členství v EU.

Mzdy. "Především je třeba vyvrátit pověru, že české stavební firmy, které expandují do zahraničí, mají výhodnou pozici, protože mají nízké náklady," varoval Miloslav Mašek, generální ředitel Svazu podnikatelů ve stavebnictví ČR, když rozebíral konkurenceschopnost vývozu stavebních prací. Mluvil hlavně o Německu, protože Rakousko považuje za "hermeticky uzavřené" a účast ve Francii a dalších zemích je zcela okrajová. I tak šlo hlavně o zkušenosti z minulých let, protože v současné době bylo podle jeho slov české stavebnictví z Evropy prakticky vytlačeno.

Na mzdových nákladech, které máme v tuzemsku, podle Maška skoro nezáleží, protože v zahraničí zatím musíme platit tak, jak se platí v dané zemi.

"Když naše firmy pracovaly v Německu, musely dodržovat německé platební tarify."

Dále zajišťovaly ubytování, příplatky na stravování, dopravu a řadu dalších věcí. Celkové náklady na pracovní sílu tak nakonec převýšily náklady na pracovní sílu v tuzemsku. A k tomu přibyla řada dalších povinností, jako je skládání části peněz na dovolenou pracovníků, 15procentní odvod z fakturace německému bernímu úřadu, platby za každé pracovní povolení atd.

"Když jsme to spočetli, vyšlo to na 40 tisíc korun na pracovníka," konstatoval Mašek. "To byl důvod, proč se nakonec firmy vrátily do České republiky."

Pokud by Evropská komise přijala směrnici o volném pohybu služeb, kterou navrhuje komisař Frits Bolkestein, situace by se radikálně změnila, protože by umožnila vyvážet služby (třeba stavební) s domácími náklady. Zatím však narazila na velký odpor západoevropských odborů, jak už jsme uvedli v Euroskopu (Ekonom č. 24/2004).

Nemzdové náklady. Výrazný rozdíl mezi mzdami u nás a ve vyspělých zemích EU přetrvává, přestože v loňském roce průměrná nominální mzda v České republice vzrostla meziročně o 6,8 % a dosáhla úrovně 16917 Kč, uvedl Tomáš Špiroch, vrchní ředitel Správy služeb zaměstnanosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Stačí porovnat 2841 eur průměrného hrubého měsíčního výdělku v roce 2002 v SRN oproti 538 eurům v ČR a jsme na 18,9 % německé úrovně.

U celkového zatížení práce, tedy i s odvody daně z příjmů a pojistného, je však podle Špirocha tento rozdíl nižší. Sáhl přitom po přepočtu podle parity kupní síly a vyšlo mu srovnání 16 298 dolarů ročně v ČR s 36 742 dolary v Německu (podle údajů z roku 1999). To podle něj zhruba odpovídá rozdílu v produktivitě práce na úrovni 60 % EU.

Odborářský makroekonom Martin Fassmann (ekonomický poradce ČMKOS) však považuje Špirochovy výpočty za nesprávné a na číslech ze SRN z roku 2002 Ekonomu doložil, že započtení nemzdových nákladů odstup české ceny práce moc nemění. Podle odhadů IDW Kolín nad Rýnem se podíl celkových nákladů práce a samotných mezd vůči západní části SRN liší jen o desetiny procentního bodu (viz tabulku).

Kvalifikace. "Zahraniční investoři, se kterými ministerstvo jedná o investičních pobídkách, hodnotí pracovní úroveň a kvalitu naší pracovní síly příznivě," konstatuje Špiroch.

"Oceňují kreativitu a schopnost pružné reakce. Firmy začínají uvažovat o tom, že by k nám přesouvaly také výzkum a vývoj. Pochvalně se vyjadřují o spolupráci s vysokými školami a o úrovni absolventů. Soudí, že takové úrovně znalostí a schopností za tak nízké náklady by bylo hřích nevyužít," prohlašuje Špiroch.

Více než 86 % populace v ČR ve věku 25 až 64 let má minimálně středoškolské vzdělání, což nás staví na první místo Evropské unie. Ta byla v roce 2001 na 64 % a ráda by dosáhla 80 % aspoň roku 2010.

Horší je to s celoživotním vzděláváním, kde nedosahujeme průměrné úrovně EU - 15 % populace v produktivním věku - ani vzdáleně, neboť máme jen 6 %. Podobně nepříznivý je podíl absolventů vyšších škol v klíčových oborech matematiky, vědy a technologie, kde u nás ve věkové skupině 20-29 let napočítáme pouze 6 absolventů na 1000 obyvatel, zatímco ve Francii, Velké Británii a Irsku jich mají kolem 20.

Velmi varovné je podle Špirocha zaostávání celkových výdajů na vzdělávání (souhrn veřejných výdajů i výdajů firem a domácností). V roce 2002 činily v České republice 4,44 % HDP a to bylo hluboko pod skandinávskými zeměmi (8 % v Dánsku a Švédsku) i pobaltskými státy (6-7 %). Také výdaje firem na další odborné vzdělávání pracovníků činily u nás donedávna pouze 1,1 % z celkových nákladů práce, zatímco průměr EU je 2,3 %. Málo využívané jsou také zdroje z evropských fondů, kterých lze využít na nejrůznější typy rekvalifikačních kurzů.

Firmy by přispěly. Jan Uhlíř, předseda odborového svazu Kovo, se nediví tomu, jak málo se u nás vydává na vzdělávání. Drtivou většinu českých nemzdových nákladů představuje povinné pojištění (88 %), zatímco v zemích EU je to jen 15 až 25 %. Konkurence má tedy daleko víc možností investovat do různých forem sociální motivace, náboru zaměstnanců, školení, kvalifikace, celoživotního vzdělávání atd. Tedy tam, kde je to pro ně nejvýhodnější z hlediska zvyšování konkurenční schopnosti. A dělají to koordinovaně, na základě celonárodních dohod s odbory.

Částka, kterou mají západoevropští konkurenti pro takové investice k dispozici, je nepoměrně vyšší než v obdobných českých firmách i z dalšího důvodu:

"Podíl nemzdových nákladů na celkových nákladech práce je u nás poloviční ve srovnání s tím, co je běžné ve vyspělých ekonomikách," prohlašuje Uhlíř. Odmítá výpočty s paritou kupní síly, která je vhodná pro porovnání životní úrovně. Konkurenceschopnost se měří ve směnném kurzu. V tomto vyjádření činily v roce 2001 celkové náklady práce ve zpracovatelském průmyslu ČR 4,29 eura na hodinu, zatímco v Německu to bylo 26,16 eura a v USA 22,99 eura.

Skladba nemzdových nákladů je přitom v různých zemích EU různá a hodně závisí na míře zdanění. Například v Dánsku kompenzují nižší pojistné vysoké daně z příjmů a vysoká DPH. Ve všech vyspělých státech, včetně Spojených států a Japonska, však stát i zaměstnavatelé investují podstatně více do perspektivy, vzdělání a kvalifikace vlastní pracovní síly.

"Odstup ČR je způsoben tím, že něco takového neumožňují daňové zákony, dále že odbory jsou neschopné a zaměstnavatelské svazy nejsou ochotné takové dohody uzavírat," stěžuje si Uhlíř.

Ojedinělé příklady zaměstnavatelů, kteří se o větší investice do kvalifikace zaměstnanců pokoušejí sami, problém neřeší. Ředitel Kovohutí Příbram na konferenci uvedl, že nemá 43 procent nemzdových nákladů, jako je průměr v ČR, ale přes 65 procent, protože nabízí zaměstnancům další sociální motivaci. Ale protože to dělá sám a nedělá se to v celém sektoru na základě závazných sektorových dohod mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, může být tato investice do zaměstnanců bezprostředně vnímána jako konkurenční nevýhoda vůči těm, kdo se orientují na krátkodobý zisk a minimalizaci nákladů na úkor dlouhodobé perspektivy.

"Proto tak lpíme na tom, aby se takové dohody sjednávaly nikoliv se státem, ale se zaměstnavateli minimálně na sektorové a spíše národní úrovni," zdůraznil Uhlíř.

Také nekritický outsourcing podle Uhlíře zvyšuje náklady a snižuje produktivitu. Snaha o okamžitý prospěch, kdy vlastní pracovní sílu nahrazuji na hranicích zákona nebo i za jeho hranicemi nějakým "Švarc systémem", znamená v dlouhodobější perspektivě ztrátu konkurenceschopnosti, protože zaměstnavatel se tím zbavuje možnosti modernizovat a vzdělávat vlastní pracovní sílu. Nemůže ji dost účinně motivovat a kultivovat nejen pro dodržování kvality a termínů, ale třeba i pro vymýšlení nových technických postupů a nových výrobků.

Za další mimomzdový náklad, který je třeba započíst, Uhlíř považuje sankce spojené se zaměstnáním. Například v USA mají nepřímé náklady práce o dva procentní body nižší než v ČR, neplatí pojistné na politiku zaměstnanosti, ale musí platit pokuty za rušení pracovních míst. Je tam poměrně snadné propustit pracovníka, ale místo samotné musí být zachováno a obsazeno někým jiným.

Kdo přijde po nás? Karotka nižších daní může být někde nahrazena bičem regulace. Naznačuje to Mašek, když vysvětluje, proč je ve stavebnictví celkem dobrá péče o pracovní sílu.

"Ono nám totiž nic jiného nezbývá. Skoro každá kategorie pracovníků, které na stavbě najdete, vyžaduje určité školení, přezkoušení, vedení určitých certifikací. Od bagristy až po stavbyvedoucího, každý musí stále chodit na školení, třeba bezpečnostní nebo dopravní. Slušná je i péče o lidi na řídicích funkcích, kde je systém celoživotního vzdělávání Komory autorizovaných inženýrů. Každý vedoucí pracovník musí každoročně vykazovat určité body za to, že se školení zúčastnil a někdy prošel i příslušnými pohovory.

Kde jsme na tom špatně a potřebovali bychom spojit síly, je odborný dorost, učni. Stavebnictví se vylidňuje, starší ročníky fachmanů odcházejí do důchodu a noví nepřicházejí. Na učilištích se mladí naučí jen zlomek toho, co se učilo dříve. Situace se nezlepší, protože jak společnost bohatne, zájem o učební obory klesá.

Vidíme na Západě, jak to bude pokračovat. Projel jsem Německo, Švýcarsko a další státy, a tam se těmto oborům učí prakticky jen děti přistěhovalců.

Stavebnictví by se rádo pokusilo o nápravu a vložilo do toho prostředky, ale současná legislativa neumožňuje firmě, aby uzavřela dohodu s učněm, že bude ve firmě po vyučení nějaký čas pracovat. Vyučenec tak buď z firmy odejde jinam, nebo odejde z oboru. Firmám se nechce spolufinancovat účast na odborné přípravě, kterou pak nemohou využít. Nakonec to dopadne tak, že budeme muset mladé získávat z východní Evropy, podobně jako v Německu, ale vlastní česká kvalifikovaná pracovní síla už nebude," uzavřel Mašek.