Ve druhé polovině 60. let se ve Vysokém Mýtě stavěl nový závod. Mladý inženýr dostal za úkol podílet se na výstavbě. Nakonec za ni odpovídal. V roce 1970 ho uváděl do provozu. Karosa mohla přejít na výrobu modernějších autobusů a výrazně zvýšit roční produkci. Černý se vrátil do technického rozvoje, byl jmenován vedoucím projekce.
V roce 1978 Černý postoupil do funkce šéfa technického rozvoje. Záběr to byl značný, protože tehdejší národní podnik měl řadu pobočných závodů, kde se kromě autobusů vyráběly například skříňové vozy pro armádu, sedačky řidičů nákladních aut, kostry sedaček pro škodovky, požární technika, fekální a kropící vozy. Pak se z Karosy stal státní podnik a z Černého technický náměstek. Po roce 1990 se podílel na zásadním rozhodnutí: Aby se podnik rozloučil se svými pobočnými závody, soustředil se na autobusy a stal se součástí zahraničního koncernu.
Prosperují všechny bývalé závody až na jednu výjimku - výroba fekálních vozů v Brně byla zastavena. Samotná Karosa, od roku 1992 akciová společnost, však nebyla dostatečně kapitálově vybavena. Navíc závisela na dodavateli motorů, firmě LIAZ. Hledal se proto nový vlastník, ale ne ledajaký. Podmínkou bylo, aby měl vlastní výrobu agregátů, respektoval technologii používanou v Karose, ponechal jí konstrukci a vývoj, zabezpečil investice a umožnil vstup na vlastní trhy. Černý přiznává, že ze zpětného pohledu se tyto požadavky jeví troufalé. Kupodivu se ale takový partner našel - Renault V. I. Zbývalo přesvědčit ministerstva, že francouzský podnik si nebude kupovat akcie, nýbrž navýší základní jmění. To proto, aby peníze zůstaly v Karose a posloužily k její stabilizaci a rozvoji.
"Zdůvodňoval jsem, že když to bude fungovat, budeme odvádět daně a stát se tak dostane k penězům, které poplynou trvale," vzpomíná Černý. Napřed o tom nikdo nechtěl ani slyšet, ale nakonec vše dobře dopadlo. Dohoda byla uzavřena v roce 1993. Od počátku roku 1994 začali v Karose pracovat francouzští odborníci.
Karosa za sebou táhla z let 1991 a 1992 obrovské zadlužení. Závazky převyšovaly 1,5 mld. korun. Prodej dramaticky klesl. Na skladě se nahromadily hotové výrobky. Dodavatelům podnik platil se zpožděním. Situace byla zoufalá, ale vedení firmy dokázalo najít záchranu - vývoz několika set autobusů do Ruska v rámci barteru. Když se k tomu přičetly prostředky, které přinesl vstup Francouzů, Karose se podařilo vymanit z krize.
Ani v nejhorších dobách Karosa nepřestala vyvíjet. Připravila přechod z historické řady 700 na modely označené 900. V autobusech se postupně začaly objevovat díly ze zahraničí. Pokud se vozidla měla prosadit v Evropské unii, bylo to nutné - i když později se ukázalo, že někteří západní výrobci se snažili nezkušeného českého odběratele řádně oškubat.
V roce 1995 se Černý stal generálním ředitelem. Razil vizi, za kterou jej spolupracovníci napřed chtěli ukřižovat: Masově vyrábět něco, čím by továrna mohla být v určitém oboru nejlepší na světě – čili nabízet linkové autobusy a v jejich rámci se soustředit na nějaký zvláštní segment. Znamenalo to dát sbohem snu, že se ve Vysokém Mýtě budou montovat již vyvinuté přepychové autokary. Místo toho se Karosa vrhla hlavně do výroby autobusů pro dopravu školáků, což zpočátku vzbuzovalo rozpaky.
S tímto návrhem přišel Renault. Marketing předpokládal, že školních autobusů by se mohlo prodat asi 400 za pět let. Černý ale došel k názoru, že v marketingu se ustavičně pletou, tak co kdyby se spletli i teď. A měl pravdu. Hned v prvním roce (1997) se ve Francii prodalo 200 školních autobusů z ČR. V nejúspěšnějším roce jich bylo 700. Konkurence - turecký Mercedes a francouzský Fast - oproti Karose rok od roku ztrácí. A není to proto, že by se české výrobky podbízely - cena je srovnatelná. Karosa je dnes největším dovozcem autobusů do Francie. Její podíl tam dosahuje 20 %, v kategorii školních autobusů má dvě třetiny trhu.
Společnosti Renault a později Irisbus se zachovaly solidně, žádné dividendy z Karosy nepožadovaly. Díky tomu mohl podnik v letech 1998 až 2002 výrazně investovat. Opustil panelovou konstrukci (vhodnou hlavně pro případ, že jede série tisíce modrých autobusů a následuje tisíc červených), vrátil se ke skeletové. Zprovoznil novou lakovnu. Stal se patrně nejmodernější továrnou na autobusy v Evropě. Dvě třetiny produkce jdou na vývoz, hlavně do EU.
Hodně se museli v Karose učit, ale nekývli na úplně všechny zahraniční rady. Vedení podniku si prosadilo svou například v otázce, co všechno se předá externím firmám. Nemusíme řídit uklízečky ani vrátné, říká Černý, ale nebylo by moudré zbavit se úplně všeho.
Když si v Karose zvykli na majitele, došlo ke změně. Vznikl Irisbus, v němž spojily své autobusové aktivity Renault a italské Iveco. Nyní již Irisbus patří pouze Italům. Znamená to jiný systém, jiné parametry hodnocení. Společnost ale jede dál. Pro rok 2006, kdy pro autobusy začnou platit zpřísněné normy Euro 4, chystá novou modelovou řadu.
"Mým cílem je, aby až tady skončím, zůstaly výrobky, které Karose umožní působit na vyspělých trzích," prohlašuje šedesátiletý Černý.
Manažer roku 1998 je také viceprezidentem Sdružení automobilového průmyslu. Snaží se prosadit takzvané konto pracovní doby. Výroba autobusů je skoro jako zemědělství, vysvětluje. Na jaře letí odbyt prudce nahoru, v srpnu se musí dodat školní autobusy, ale pak poptávka spadne a v lednu by se linky mohly málem zastavit. Produkce se pohybuje v rozmezí pět až osm vozů denně, což je obrovský rozdíl. Konto pracovní doby by mělo sloužit k tomu, aby lidé v době, kdy je zakázek málo, dělali třeba jen šest hodin, a když je objednávek hodně, tak tolik, kolik dovoluje zákoník. Pracovníci by dostávali pravidelnou zálohovou výplatu. Existovalo by období, ve kterém by se odpracovaná doba sečetla, a pokud by měl někdo odpracováno víc, dostal by i peníze navíc.
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Aktuální číslo časopisu Ekonom
Petr Korbel



