Vminulém půlstoletí nastal ve velké části světa konec ideologické politiky. Nejdříve se apokalypticky zhroutil fašismus, když Hitler zatáhl do vlastní sebevraždy i Německo. Po zániku fašismu následoval po Stalinově smrti a Chruščovově odhalení jeho zločinů pozvolnější rozpad komunismu. Nezdařené revoluce v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968 předznamenaly konečnou prohru sovětského impéria, ke které došlo v roce 1989.

OTÁZKA: Zatímco se hroutila tato pseudonáboženství, ve velké části Evropy převládla laskavá ideologie sociální demokracie. V jejím jádru stálo přesvědčení, že stát dokáže zajistit jak stabilní hospodářský růst, tak i sociální péči, která ztlumí negativní vedlejší příznaky svobodných trhů. I když s touto teorií každý nesouhlasil, byla to po několik desetiletí nejsilnější politická síla Západu. Její principy převzali křesťanští demokraté, a dokonce i konzervativní strany.

Počátkem osmdesátých let se však sociální demokracie vyčerpala. Byla zkrátka příliš úspěšná, než aby zůstala silou změny. Navíc vyvolala nová zkostnatění, zejména byrokratizaci a onen smrtící fenomén sedmdesátých let, totiž stagflaci - ekonomickou stagnaci a vysokou nezaměstnanost doplněnou o překotnou inflaci.

Reakce na tento neduh se dostavila rychle a nesla konkrétní jméno - či spíše dvě jména: Ronald Reagan a především Margaret Thatcherová. "Thatcherismus" v podstatě nebyl ideologií; šlo spíše o instinktivní reakci na zahnívající sedmdesátá léta, o pokus uvolnit byrokratickou svěrací kazajku státu a odhalit, že ne vše, co pramení ze shovívavosti státu, je nutně dobré. Dokonce i výraz "neoliberál" přehání intelektuální soudržnost této protisměrné síly.

Tato změna politického směru se časově shodovala s procesem, který dnes nazýváme globalizací - a možná za něj byla dokonce zodpovědná. Thatcherismus ve spojení s globalizací měl mnoho liberalizujících důsledků, ale tato kombinace zároveň vytvořila nové sociální problémy, které zplodily vítěze i poražené.

Thatcherovská kontrarevoluce byla tak úspěšná, že i ona postupně vyvolala vyvažující tlaky. Do konce devadesátých let začala téměř všechny politické scény ovládat touha zkombinovat soutěživost a tvorbu bohatství (vyvolané ekonomickým růstem) na straně jedné se solidaritou, spravedlností a sociální soudržností na straně druhé. Obojího mělo být dosaženo v rámci liberálního uspořádání.

Takové je hlavní politické zadání ve většině svobodných společností a současně je tento princip přijatelný pro všechny hlavní strany. Přesto se ho leckdo snažil proměnit v novou ideologickou konstrukci. Tito lidé se domnívali, že nastal úsvit nového věku sociální demokracie a nějakou dobu se snažili svůj postoj dokázat: jako by do tohoto politického tábora patřili Bill Clinton, Tony Blair, Gerhard Schröder, Romano Prodi, a dokonce i někteří z představitelů zvolených v postkomunistických zemích. Zdálo se, že nová "třetí cesta" táhnoucí se z Washingtonu přes Londýn do zbytku světa ztělesňuje vlastní ideologii těchto vůdců.

Jak se nakonec ukázalo, tato epizoda měla ještě kratší život než konzervativní kontrarevoluce. Pochopitelně to byla pouhá epizoda. Někteří z nás měli vždy podezření, že Schröderova a Blairova idea "nové labour" či "nového středu" v případě Německa nemá žádný skutečný základ. Brzy vyšlo najevo, že ne všichni její zdánliví stoupenci ji skutečně podporují; když navrhované reformy kancléře Schrödera vyvolaly v jeho vlastní straně vřískot, rychle odhodil velkou část programu třetí cesty jako horký brambor. Současně nalezl Blair pro třetí cestu více sympatií u svého španělského konzervativního kolegy Josého Maríi Aznara než u mnoha sociálních demokratů.

Zdánlivá hegemonie neosociálních demokratů se začala po pouhých několika letech rozpadat. Aznar nebyl jediným konzervativcem, který v oblasti Středozemního moře vystřídal socialistickou vládu, a nedávná porážka socialistů v Řecku pravděpodobně nebude poslední. Země Beneluxu, některé skandinávské státy i mnozí z nových Evropanů ve východoevropských a středoevropských zemích si zvolili strany, jež tradičně stojí napravo od středu. Německý kancléř se svou "rudozelenou" koalicí se stále drží u moci, ale dnes je vážně oslaben. A dokonce i Tony Blair zápasí o setrvání u kormidla.

To vše ovšem ještě nevěstí novou změnu ve směřování Evropy. Ani kdyby Schröder ustoupil křesťanským demokratům, dokonce ani kdyby americký prezident Bush prohrál se svým demokratickým vyzyvatelem, neznamenalo by to úsvit nového věku. Ve většině zemí zůstává hlavní a jediná vnitropolitická otázka stále stejná: jak v drsném klimatu globálního trhu vytvořit udržitelnou základnu pro hospodářský růst a současně zachovat ve společnosti solidaritu a pocit spravedlnosti. Ať vládne kdokoliv, musí se o tuto kvadraturu kruhu pokoušet.

To by nakonec skutečně znamenalo konec ideologie, nebýt ovšem nových výzev vyvstávajících z pokušení různých druhů fundamentalismu. Rozmanité verze nacionalismu a také převaha nábožensky zabarvených forem integrismu ohrožují strukturu svobodného světa. Vynálezci třetí cesty většinou přehlíželi hodnotu svobody jednotlivce, ale ve světě, kde otevřené společnosti stále čelí smrtelným nepřátelům, zůstává právě ona jediným nejdůležitějším tématem.


Ralf Dahrendorf, autor řady uznávaných publikací a někdejší evropský komisař za Německo, je členem britské Sněmovny lordů, bývalým rektorem London School of Economics a také bývalým rektorem oxfordské St. Antony's College.
Související