Proč jsou společenské vědy při seškrtávání rozpočtů tak výrazně ohroženější skupinou než další dva sloupy akademického vědění, humanitní a přírodní vědy? Někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová trvala na tom, že tato oblast prostě neexistuje: nic takového jako společnost není, prohlásila. Jiní poukazují na restrukturalizaci společenskovědních kateder univerzit. Expanze obchodně zaměřených škol ale zřetelně prokazuje přetrvávající životaschopnost společenských věd.

Není pravda ani to, že společenské vědy rozpitvávají samozřejmosti, jak se občas tvrdí. Naopak, dnešní všednosti byly včera novinkami. Srovnáte-li koncepci využívanou při sestavování novinových úvodníků dnes a před deseti či více lety, objevíte hluboké - ale nepřiznané - působení společenských věd. Tohoto vlivu lze želet, ale bude tak alespoň zaznamenán.

Nicméně kam se společenské vědy poděly v rozsáhlé debatě o "lidské přirozenosti", již vyvolaly nedávné pokroky v kognitivní neurovědě, behaviorální genetice a evoluční psychologii? Podívejte se na podrobné a informativní webové stránky (www.edge.org) věnované propagaci "třetí kultury", která sbližuje humanitní vědy s vědami přírodními. Společenskovědní odborníci jsou nápadní svou neúčastí.

K čemu by ale jejich přítomnost byla dobrá? Často se předpokládá, že se každý poleká vyhlídky, že lidská kapacita ke změně je limitována geneticky. Avšak odtáhnou se vlastně jen ti, jimž je vlastní optimistický duch společenských věd. Všichni ostatní si oddychnou.

V bestselleru "třetí kultury" nazvaném Tabula rasa: Moderní popření lidské přirozenosti Steven Pinker říká, že možná budeme muset připustit přírodovědný základ toho, co humanitní vědy po staletí označovaly jako "osud". Jinými slovy, uspořádání našich mozků i genů může nakonec být mimo naši kontrolu, ať je pochopíme sebelépe.

Pinkerovo sdělení najde ohlas u těch, kdo se touží vyhnout politickým reformám, které by prosazovaly větší smysl pro kolektivní zodpovědnost. Ostatně společenské vědy historicky nabízely empirickou oporu a duchovní naději právě těch reforem, které se stále častěji zavrhují jako "utopické".

Humanitní a přírodní vědy naopak sdílejí smysl pro skutečnost přesahující čas a prostor - odtud jejich společný zájem o neměnnou "lidskou přirozenost". To se váže ke způsobu uvažování a ke smyslu pro vědění, jenž je z velké části kontemplativní, ba někdy až oslabující, neboť skutečnost se nutně jeví jako něco, co odolává našemu spojenému úsilí o změnu.

Tyto dvě velké akademické kultury také dávají přednost studiu lidství bez nutnosti pohybovat se mezi lidskými bytostmi z masa a kostí. Evoluční psychologové odvozují to, co nás činí tím, čím jsme, z pozůstatků našich předků z doby kamenné (včetně jejich DNA), zatímco představitelé humanitních věd se soustřeďují na artefakty současnější epochy písma.

Společenské vědy se naproti tomu drží zásady, že nejlepším způsobem zkoumání lidských bytostí je vstupovat s nimi do interakce, obvykle tím, že je přimějeme dělat nebo říkat to, co by jinak zřejmě nedělali a neříkali. Tato nesmírně jednoduchá myšlenka, společná experimentům a etnografům, inspirovala triumfy i katastrofy, jež podtrhují moderní politiku. Vyžaduje čím dál kontroverznější předpoklad: všechny lidské bytosti - bez ohledu na dosažené úspěchy, osvojené dovednosti, společenské postavení či svůj zdravotní stav - jsou stejně důležitými členy společnosti, jejíž síla tkví nakonec v tom, co dokážou všichni jednotlivci společně.

Rovnostářství společenských věd je v přímém rozporu jak s humanitní fixací na elitní "klasické" texty, tak s přírodovědnou tendencí zobecňovat napříč druhy. Společenské vědy dodaly vážnost každodennímu životu obyčejných lidí a odmítly nadřadit některé živočichy některým jiným - obvykle postiženým či nežádoucím - lidem. Vrcholnou pozici ve společenských vědách zaujímá "blaho" člověka, které humanitní a přírodní vědy nahrazují "přežitím", ba snad i "štěstěnou".

Jistěže, pestré dějiny blahobytu 20. století vzbuzují oprávněné pochyby o budoucnosti společenských věd. Cestu vpřed ale můžeme najít u Thomase Henryho Huxleyho, proslulého veřejného obhájce učení Charlese Darwina.

Tento pozdní konvertita k evoluční teorii celý život skepticky posuzoval její politické dopady. Podle Huxleyho se civilizovaná společnost svým systematickým vzdorem vůči přirozené selekci povznesla nad přírodu. Řečeno jinak, lidskou situaci necharakterizuje "přežití nejschopnějších", nýbrž "začlenění tolika, kolik jen dokáže přežít".

Huxley úspěchy lidstva spojoval s právními úmluvami a lékařskými technologiemi, tedy vynalézavostí, jež prohlubuje převahu člověka, neboť lidem umožňuje být něčím víc a vykonat víc, než by dokázali jednotlivě. Budoucnost společenských věd možná spočívá v oživení tohoto spojenectví práva a lékařství a povýšení pozice lidského díla ve světě, který zřejmě nadhodnotil přirozenost.


Steve Fuller je profesorem sociologie na Warwické univerzitě a autorem knihy Re-Imagining Sociology (Přepracování sociologie).

Související