Máme kývnout zvýhodňování menšin?

Rovnoprávnost všech občanů je základním prvkem liberálního uspořádání. Rovná práva nabízejí příležitost účastnit se politiky, sdružovat se a svobodně vyjadřovat vlastní názor. Otevírají ale také dveře k účasti na hospodářském životě i na sociálních vymoženostech, jako je vzdělání. Ústavní záruky těchto práv jsou obrovským úspěchem dlouhého boje za postavení občana. Trval dvě století.

Tyto zákonné záruky práv však často nepostačují. Dokonce ani právo volit nemá velký význam pro někoho, kdo je naprosto závislý na jiných lidech či institucích. Rovnost před zákonem zůstává prázdným slibem pro každého, kdo si nemůže dovolit ji využít nebo prostě neví, jak to učinit.

Občanské právo na vzdělání v souladu s nadáním vyžaduje nejrůznější podporu. Jedním z velkých témat sociálního rozvoje bylo proto v minulém století naplnění abstraktní koncepce rovnosti práv sociálním obsahem. To třeba znamenalo podporu prostřednictvím informovanosti a politického vzdělávání. V oblasti školství to často znamenalo vyčlenění zdrojů na finanční pomoc studentům. Jde například o zvýhodněné půjčky či stipendia.

Jenže i když se to vše udělalo, některé neústupné překážky rovnosti participace přetrvávaly. Mezi nejúspěšnějšími občany stále výrazně chyběly celé velké skupiny. Platilo to hlavně o ženách nebo o některých kulturních menšinách, zejména když se označily vnucenou charakteristikou, jako například barvou kůže.

Mezi řídícími pracovníky, ministry vlád, profesory, lékaři a právníky se vyskytovalo jen málo představitelů těchto skupin. Proto narůstalo podezření, že vstup do takových pozic blokují neviditelné překážky. Možná zakořeněná institucionální kultura namířená proti ženám či lidem tmavé pleti. Pokud se měla občanská práva zajistit všem, bylo třeba udělat víc než jen nabídnout právní záruky, informace, ba dokonce finanční podporu.

Odvážným krokem, který jako první učinily Spojené státy, bylo rozhodnutí, že na nápravu dlouhodobé nespravedlnosti je třeba alespoň dočasně nový typ politiky. Afirmativní akce, někdy též nazývaná "pozitivní diskriminace", spočívala v zavedení pravidel, jež tehdy znevýhodněným skupinám vyhrazovala jisté procentní zastoupení mezi kandidáty do úřadů, studenty a učiteli, policisty, vojáky a dalšími profesemi. Strážcem afirmativní akce se stal Nejvyšší soud USA.

Kdekoliv se afirmativní akce seriózně vyzkoušela, měla nepochybně jistý úspěch. To platí zejména v zemích, jež bývaly homogenní, avšak dnes si musí vědět rady s občany patřícími k černošské, muslimské nebo jiné rozpoznatelné a zanedbávané menšině. Jenže právě ve chvíli, kdy v Americe hledaly politický model další země, afirmativní akce začala vyvolávat otázky, z nichž tři jsou obzvlášť závažné.

Zaprvé, neexistuje nebezpečí jakési nespravedlnosti naruby, jež by z tradičně privilegovaných činila nové nerovnoprávné občany? Nejvyšší soud USA stál před touto otázkou, když poprvé projednával případ bělošského studenta, který nebyl přijat na lékařskou školu, ač měl lepší studijní kvalifikace než ostatní uchazeči. Dnes se v Británii žáci soukromých škol musí obávat znevýhodnění, protože na univerzity je vyvíjen tlak, aby přijímaly více studentů ze státních škol. Vracíme se tím ke staré a znepokojivé otázce: můžeme být rovnoprávní a skvělí zároveň?

Zadruhé, je rovné zastoupení na všech úrovních skutečně tím, co všechny skupiny chtějí či potřebují? Koneckonců "feminizace" učitelské profese v mnoha zemích žádnou škodu nenapáchala. Mnohé země měly prospěch z podnikatelského ducha čínských a židovských menšin. Prosazujeme snad přehnaně mechanický ideál, který si plete odstranění výsad a znevýhodnění s odstraněním odlišnosti?

Zatřetí, plodí afirmativní akce v některých případech nový druh zkostnatělého škatulkování, které ničí občanskou společnost, již chtělo budovat? Jsou například ženy vždy nejlepšími obhájci zájmů žen?

Tutéž otázku je možno klást v případě členů náboženských skupin a etnických menšin, ba i některých sociálních tříd. Člověka jímá hrůza při pomyšlení na parlamenty, kde hlavním kritériem členství je příslušnost ke skupině, jež zasluhuje afirmativní akci. V některých zemích demokracie skutečně nedokáže zajistit nápaditou a účinnou správu věcí veřejných, protože se zdá, že hlavním cílem je dostat na palubu všechny hlavní skupiny.

Zopakujme předchozí tezi: afirmativní akce byla a stále je odvážným završujícím krokem na cestě ke všeobecně platným občanským právům, která nezůstávají jen na papíře. Afirmativní akce se ale nesmí stát přetrvávajícím principem liberálního uspořádání.

Má-li nějaká skupina pravidel po určité době skončit a znovu se přehodnotit, pak je to určitě právě afirmativní akce. Pružnost Nejvyššího soudu USA je v této věci obdivuhodná. Jiné země by pravděpodobně spíše měly do zákonů a do stanov společností vložit klauzuli určující, že afirmativní akce po pěti či nanejvýš po deseti letech vyprší. Klauzuli by bylo možné prodloužit, ale na důkladné přezkoumání a mobilizaci mozků není nic účinnějšího než pevně stanovený konečný termín.


Ralf Dahrendorf, autor mnoha uznávaných knih a někdejší evropský komisař za Německo, je členem britské Sněmovny lordů, bývalým ředitelem London School of Economics a bývalým rektorem St. Antony's College v Oxfordu.