Komu vadí dočasné přidělování zaměstnanců?

Představme si podnikatele, který na počátku 90. let rozvíjel své podnikání jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění a zaměstnával a dosud zaměstnává v takovém podniku (označme ho jako podnik A) několik zaměstnanců. V dalších letech zvolil pro expanzi svého podnikání v určité oblasti trhu právní formu společnosti s ručením omezeným, ve které je jediným společníkem a jednatelem. I tato společnost s ručením omezeným (označme ji jako podnik B) zaměstnává několik zaměstnanců. Oba podniky působí v současnosti na trhu ve stejném odvětví paralelně. Pokud by došlo k situaci, že v podniku A pociťují momentální nedostatek pracovních sil (třeba kvůli vysoké nemocnosti) a ve stejné době je v podniku B pracovních sil nadbytek (například kvůli překážkám v práci na straně zaměstnavatele), mohou se za stávající právní úpravy oba podniky dohodnout na zapůjčení zaměstnanců. Jde o řešení elegantní, administrativně nenáročné a hlavně levné - nestojí nic "navíc".

Právní úprava, která takové zapůjčení dosud umožňuje, je obsažena v paragrafu 38 odst.4 zákoníku práce a v ustanovení paragrafu 2 prováděcího vládního nařízení k zákoníku práce pod názvem "dočasné přidělení zaměstnance k výkonu práce k jiné právnické nebo fyzické osobě". Co přesně říká zákoník práce? "Zaměstnavatel, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru, může s ním sjednat v písemné dohodě, že ho dočasně přidělí k výkonu práce k jiné právnické nebo fyzické osobě. V dohodě musí být uveden název právnické osoby nebo jméno a příjmení fyzické osoby, k níž se zaměstnanec přiděluje, den, kdy dočasné přidělení vznikne, druh a místo výkonu práce a doba, na kterou se dočasné přidělení sjednává. Vláda stanoví nařízením bližší podmínky dočasného přidělení zaměstnance."

Bohužel tato úprava, která má pro všechny účastníky dočasného přidělení pozitivní důsledky, z našeho právního řádu s největší pravděpodobností bez náhrady zmizí. Proč? Poslanecká sněmovna projednává novou úpravu tzv. agenturního zaměstnávání a s ní související navrhované změny právních předpisů. Ty navrhují institut "dočasného přidělení" ve stávající podobě z našeho právního řádu vypustit. Projednávaný návrh, a zejména argumentace obsažená v důvodové zprávě, však prokazují, že u jeho zrodu stojí možná i částečné nepochopení rozdílů mezi agenturním zaměstnáváním a dočasným přidělením.

Co je agenturní zaměstnávání? Jedná se o pojem, který se dosud v našem právním řádu nevyskytoval. V souladu s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 181 o soukromých agenturách práce bude pro agenturní zaměstnávání při přijetí navrhované úpravy typické, že:

* bude provozováno pouze některými subjekty, které k tomu budou mít zvláštní oprávnění (agenturami práce),

* půjde o činnost podnikatelského charakteru, tj. provozovanou agenturami soustavně, za účelem dosažení zisku,

* zaměstnanci agentury práce budou zaměstnáváni již s cílem dát je k dispozici třetí straně (uživatelskému podniku),

* přidělení uživatelskému podniku se bude provádět jednostranným pokynem agentury práce (u zaměstnance, se kterým to bude předem písemně sjednáno v pracovní smlouvě).

Naproti tomu pro dočasné přidělení zaměstnance je charakteristické, že:

* může být v případě potřeby dočasně realizováno, bez nutnosti zvláštního oprávnění, mezi kterýmikoliv zaměstnavateli, pro které je to v dané chvíli vhodné,

* jedná se o činnost nesoustavnou (spíše výjimečnou) a neziskovou, což je zdůrazněno mimo jiné stávajícím ustanovením paragrafu 2 odst. 2 prováděcího vládního nařízení k zákoníku práce, které umožňuje refundovat mezi oběma zaměstnavateli pouze mzdy a cestovní náhrady,

* zaměstnavatel nepřijal zaměstnance už s cílem dát jej k dispozici třetí straně, je to pro něho dočasné, zpravidla ekonomicky vynucené chování,

* přidělení je realizováno výhradně na základě konkrétní písemné dohody se zaměstnancem.

Zastánci zrušení dočasného přidělení používají nejrůznější argumenty. Objevují se názory, že stávající úprava by neobstála vedle nově zavedeného institutu agenturní práce, který je svou povahou širší a propracovanější. Jenomže tento argument neobstojí, neboť z porovnání vyplývá, že se jedná o typově zcela jiné instituty.

Důvodová zpráva uvádí, že stávající úprava nemá s přihlédnutím k právu EU opodstatnění a zmiňuje v této souvislosti i připravovanou směrnici EU a Doporučení MOP k Úmluvě č. 181. Domnívám se ale, že v této oblasti je pro nás v současné době právně závazná pouze Úmluva č. 181 MOP o soukromých agenturách práce (Úmluva). Úprava dočasného přidělení není podle mého názoru s touto úmluvou v rozporu. Tento institut totiž nenaplňuje znaky agenturního zaměstnávání tak, jak jsou definovány Úmluvou v jejím článku 1. Stejně tak zaměstnavatel přidělovaného zaměstnance nenaplní realizací dočasného přidělení znaky, kterými je Úmluvou definována soukromá agentura práce. Proto dle mého mínění není z pohledu Úmluvy vyloučena paralelní existence stávajícího ustanovení o dočasném zaměstnávání s institutem agenturního zaměstnávání.

Stávající úprava prý také nenabízí zaměstnavateli dočasně přidělujícího zaměstnance právní nástroje k zamezení jeho diskriminaci a zaručení jeho rovnosti, jak požaduje Úmluva. Opět nezbývá, než opakovat, že Úmluva se vztahuje na jiné případy, které se vyznačují, na rozdíl od dočasného přidělení, (mimo jiné) jednostranným přidělením agenturních zaměstnanců. Navíc tuto námitku lze vyřešit legislativně obdobně jako v případě agenturního zaměstnávání. Pokud se objevují obavy, že institut dočasného přidělení by mohl být zneužíván k nahrazování stálých zaměstnanců hůře placenými "přidělovanými", pak je třeba zdůraznit, že i tato námitka mylně považuje oba instituty za typově shodné, a tedy i zaměnitelné. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení pracovněprávních předpisů mohou mezi sebou sjednat zaměstnavatelé, mezi kterými dochází k dočasnému přidělení, pouze úhradu mezd a cestovních výdajů, je zřejmé, že existují i ekonomické faktory, které eliminují široké rozšíření či dokonce zneužití dočasného přidělení. Ale i tyto, dle mého názoru neodůvodněné obavy, lze legislativně řešit obdobně jako v případě agenturního zaměstnávání.

Odstranění čtvrtého odstavce paragrafu 38 zákoníku práce potěší snad jen soukromé agentury práce. Ve svém důsledku ale povede k opakovanému rozvazování či naopak ke vznikům pracovních poměrů i tam, kde to dosud nebylo za určitých okolností nezbytné. O nárůstu nejrůznější administrativy s tím spojené, např. úřadů práce, zdravotních pojišťoven či správ sociálního zabezpečení, psát netřeba. Přitom by stačilo tak málo: Ponechat oba instituty vedle sebe, přičemž již při jejich rozdílnosti i v oblasti ekonomických faktorů jejich užití je nepravděpodobné, že budou zaměňovány. Navíc i důslednou kontrolou (například i prostřednictvím úřadů práce) je možné bdít nad tím, aby stávající institut dočasného přidělení nebyl užíván soukromými agenturami práce pro agenturní zaměstnávání, pro které bude vyčleněna v zákoníku práce samostatná zvláštní úprava.

Na sklonku loňského roku Ministerstvo práce a sociálních věcí představilo odborné veřejnosti věcný záměr nového zákoníku práce. Jedním z motivů jeho vzniku byla snaha o liberalizaci pracovního práva. Je proto škoda, že právě teď by mělo být ze zákoníku práce bez náhrady odstraněno ustanovení, které zaměstnavatelům i zaměstnancům vyhovuje a které využívají.