Vzpomínky na budoucnost

Vlekoucí se krize tržní hodnoty telekomunikačních firem je průmětem několika krizových rovin. První a nejzřetelnější rovinu představovala euforicky laděná nálada na trhu, ve shodě s níž se před časem zdálo, že tržní úspěch nástupu komunikačních technologií bude kopírovat rychlý rozvoj trhů někdejší průmyslové vlny 19. a 20. století. Pravdou ovšem je, že cena high-tech firem a telekomunikací být zatím stabilní nemůže. Žijeme totiž v době, kdy všechny technologické a telekomunikační společnosti vedou zápas o pozici ústředního hybatele vyspělých ekonomik.

Hlavní brzdou souměrného vývoje evropské části telekomunikačního sektoru jsou hlavně zastaralé představy o tradiční centralizované vertikální struktuře řízení, která může dosáhnout expanze pouze rozšiřováním výroby a slučováním v "megacelky". Tolik vychvalovaný reinženýring, neboli řízení orientované na procesy, byl sice zaveden v podnicích, ale nedosáhl do vztahu stát (správce odvětví) - podnik. A samotná orientace na procesy není navíc univerzálním řešením, je pouze jedním z mnoha. High-tech firmy totiž již od dob svých počátků vyvolávají uvnitř i vně jednotlivých společností zcela jiný model organizace. Je jím dezintegrace do malých funkčních celků, které plně a kompetentně obsluhují svůj segment trhu a na lokální nebo mezinárodní úrovni se integrují pouze kvůli časově limitované flexibilní spolupráci. Národní státy, které zformovala a mocensky pozdvihla průmyslová revoluce, nevědí, jak s tímto trendem naložit, a snaží se informační ekonomiku zavádět industriálně-masovou metodou.

Do největší krize upadly proto hlavně ty telekomunikační tituly, u kterých se nejvíce projevily metody řízení národně nebo industriálně definovaného státu. V těchto firmách mají státy významná místa v dozorčích radách a kontrolují důležitý, ne-li většinový balík akcií. Sektoru mobilní telefonie se krize zčásti vyhnula, protože tyto firmy vznikaly jako velmi "mladé duchem" i věkem a spontánně přejaly strukturotvorné prvky, které jsou pro informační ekonomiku nezbytné. Malá a informacemi dobře "prokrvená" organizace s rychlou a hlavně přesnou reakcí na požadavky klienta odolává náporu krize podstatně lépe. Vzrůstající komplexita, tj. systémová složitost, ekonomiky volá po rafinovanějších, nevertikálních principech integrace, což se samozřejmě týká i aktivit managementu. Zvládání novodobého modelu řízení (států nebo podniků) vyžaduje tedy mimořádně vysokou schopnost systémové integrace (pojem z informatiky, nikoli z průmyslu), což zpětně vyžaduje stále větší objem informací pulzujících v "organismu". V informační ekonomice dochází již mnoho let živelně k vícedimenzionálnímu rozvoji. Ten jde svými požadavky přímo proti tradičnímu modelu řízení národního státu orientovaného na masovou výrobu, jehož mocenskou strukturu nadiktovala kdysi průmyslová revoluce.

Rozděl a panuj trochu jinak

Druhou rovinou krize v telekomunikacích se stal fakt, že informace je vysoce selektivní produkt a podobá se průmyslovému produktu snad jen v jediném: Čím širší jsou dálnice (sítě), tím více auty (informacemi) jsme je schopni zahltit. Podobnost s automobilismem není náhodná, jen místo sebe dopravujeme extendované informace. Distribuce informací začala zcela proti snahám všech států (i těch nejvyspělejších) vytvářet vlastní mocenskou hierarchii a je charakterizována vznikem milionů malých, vysoce specializovaných firem, které se dočasně stávají dodavateli velkých polostátních kolosů (národní telekomy) nebo těch světových technologických leaderů, kteří přežili nebezpečí smrtelné krize včasnou dezintegrací a totální změnou struktury (AT&T, IBM a jiné).

Většina dnešních evropských telekomunikačních společností nepřemýšlí ještě o prosperitě jinak než jako o formě nepřetržitého růstu. Trh s informacemi však vyžaduje ultrajemná čidla na poptávku, kterou nemohou v dostatečné míře velké telekomy svými obřími prsty ohmatat. Jejich touha po zvětšení trhů bývá industriálně zaměřená, většinou geografická a neschopná vyladit a analyzovat jemné informační toky od klienta do decizního centra. Státy "svým" telekomům proto zkoušejí vytvářet vyvažující výhody pomocí systému, který kdysi uplatňovaly ve vztahu k upadajícím průmyslovým kolosům (ocelárny, doly atd). Na telekomy se ovšem kdysi úspěšná receptura Johna Maynarda Keynese nijak aplikovat nedá. Abychom však byli spravedliví, o všech polostátních telekomech to neplatí stejnou měrou. U některých je ale neschopnost oddělit roli správce odvětví od role akcionáře tak zřejmá, že může znamenat turbulentní výkyvy hodnoty a výkonu celé firmy. Zářným příkladem tohoto tvrzení je společnost Deutsche Telekom, která nejprve pověřila Rona Sommera co největší expanzí (což odpovídalo státní politice rozvoje telekomunikací) a pak ho z důvodů enormního zadlužení firmy opět odvolala (opět na základě politického konsenzu). Tím se ale v době tržní nestability paradoxně schopnost podniku přežít zcela zablokuje. V takto citlivém a živelně bujícím odvětví nelze splnit "státní objednávku" jakéhokoli druhu, protože potřeby odvětví se již dávno nekryjí s potřebami státu.

Ještě před deseti lety byla struktura pevných linek jediným způsobem veřejného komunikačního spojení, ale uplynulá doba je příliš krátká, než aby bylo možno říci, že je odvětví pevné telefonie na ústupu. Jeho čas může znovu přijít v souvislosti s potřebou málo zranitelných vysokokapacitních datových spojů vyšší generace. Mobilní komunikace nabírají na hustotě rádiového provozu a mohou být v budoucnu zranitelné způsobem, který dnes jen jemně naznačují sluneční magnetické erupce či zemské geomagnetické bouře. Do té doby je ale třeba v souboji s duchem mladými mobilními operátory obstát. Ale jak?

Imperiální centra nové generace

Třetí rovinou krize je pak fakt, že celosvětový vývoj technologií směřuje k vzniku nových typů komunikačních sítí a následně i informačních komunit, které nejsou definovatelné na národním nebo geografickém, ale spíše na ekonomickém, kulturním, názorovém nebo na náboženském základu. Jejich společným znakem je však narůstající moc, kterou jim dávají dobře zvládnuté kognitivní procesy. Typickým představitelem těchto skupin jsou kromě nadnárodních korporací studenti a různá společenská či například ekologická hnutí, nejrůznější militární organizace (včetně teroristických, které se jako jedny z prvních adaptovaly na informační, dezintegrovaný systém decizních toků), ale dokonce i moderní armády, které včas pochopily hrozbu starého systému řízení. Uvedené subjekty generují zcela specifickou poptávku po komunikacích a disponují vysokou specializací ve schopnosti využít nejnovější komunikační služby. Jejich poptávku ale není možno ani ignorovat, ani regulovat.

Tradiční státy doznívající průmyslové vlny stále zápasí s pokušením kontrolovat a direktivně omezovat toky informací. Důvody jsou pochopitelně bezpečnostní, ale také ekonomické. Mnohonásobné rozšíření komunikačních toků v podobě UMTS nebo mohutné zavedení optických kabelů v pevných páteřních sítích by možná vedlo k vážné krizi těch států, které chtějí alespoň monitorovat, když už ne kontrolovat informační toky. Multilaterální informační toky dnes již zpochybňují státní struktury nebo posouvají decizní schopnost z volených zástupců na živelně vzniklé informační komunity nejrůznějšího druhu. Jde například o způsob, kterým dovnitř i ven distribuuje informace a organizuje své akce hnutí Greenpeace. Příchodem internetu ztratily státy monopol na distribuci informací, s příchodem velkokapacitních datových sítí hrozí, že ztratí i monopol na rozhodování. Technologický vývoj totiž už dnes nutí státy, aby přizpůsobovaly svou legislativu a regulativní politiku živelně vzniklým podmínkám na trhu ex post. Rychlost a metoda distribuce informací ovlivňuje kurzy cen světových měn, klíčových firem, státních dluhopisů atd. Příchod sítí třetí generace ještě více rozevře nůžky mezi rychlostí decizního procesu státu a rychlostí rozhodování komerčně nebo zájmově sdružených subjektů s vysokou motivací. Zdrojem moci se stále více stává schopnost získání informací, rychlost jejich analýzy a schopnost rychlé a věcně správné reakce. Státní útvary všeho druhu se tak dostávají do klinče mezi svobodou šíření informací a vlastní bezpečností. Toto všechno jsou krizové střety, které pohybují náladami na trzích a bouřlivě rozhoupávají donedávna klidnou hladinu slibně se rozvíjejícího sektoru.

Moře technologií

Heslem současné fáze vývoje je přechod od dezintegrace k novým překvapivým formám integrace. Stejně rychle jako vznikají a jsou testovány nové a nové možnosti telekomunikačního přenosu a komprese dat vzniká i poptávka po jejich vzájemné kompatibilitě. Není ale možné některé technologie vyloučit a jiné normativně zavést, protože se ve své rozmanitosti svými parametry příliš liší. Technologie si ovšem hledají vlastní klientelu a místo na slunci. Nejvíce se tato diverzita projevuje na přístupu k tzv. poslední míli, kde se nabízí celá řada variant připojení k páteřním sítím: od zařízení FWA přes klasický měděný kabel a různé varianty nadstaveb DSL až po mikrovlny. Situace poněkud připomíná vznik a rozvoj života v oceánu. Miliony živočišných druhů si našly svůj definovaný modus vivendi ve vzájemně provázané koexistenci.

Software je klíč, v jednoduchosti je krása

Podle špičkového amerického vojenského konzultanta Daniela Goureho měly technologicky zaostalé diktátorské režimy již počátkem 90. let minulého století možnost levně inovovat zastaralé střely SCUD pomocí drobných úprav. Ty nejsou dražší než pět tisíc dolarů za kus a využívají jednoduché komerční naváděcí zařízení na principu GPS. Díky inteligentnímu softwaru tak vznikly vysoce přesné střely. Ve světě komerce však software může plnit i roli zcela opačnou - vytvořit jakýsi finální downgrade, který by složitou technologii zpřístupnil obyčejnému, technicky nevzdělanému uživateli a pomáhal mu ji obsluhovat tak, aby na něj v roli uživatele přístroje zbylo minimum úkonů.

Svár mezi IP a tradiční technologií telekomunikačního přenosu byl zpočátku dán konfliktem zájmů výrobců ústředen se zájmy výrobců hardwaru. Dnes je zřejmé, že i zde je třeba velmi citlivě reagovat na strukturu poptávky klienta. Například hlasová komunikace přes platformu VoIP sice funguje v datové podobě dobře, ale občas nesplňuje vysoké nároky na kvalitu, na kterou je dosavadní uživatel klasické telefonie zvyklý. Navíc přenos hlasu vyžaduje vysoce funkční moderní datovou síť, která není zadarmo. Každý klient je také odlišně technicky vybaven a očekává od konvergence jiné efekty.

Uživatele mobilních telefonů povětšinou ovšem výkon paměťové karty nezajímá. V případě, že změní telefon, ho navíc jen samo o sobě obtěžuje číst každé dva roky jiný návod. Zeptáte-li se většiny uživatelů NOKIE 9210, mezi něž mj. patří i většina špičkových politiků, do jaké míry zvládli softwarovou nabídku možností svého komunikátoru, zjistíte, že internet využívají málo a multimediální aplikace třeba vůbec ne. Nejeden inteligentní telefon se stal sice symbolem image technického alfabeta, ale jeho software u původních Symbian verzí vyžadoval paradoxně zdlouhavější obsluhu než tradiční velké PC s Windows či Linuxem. V jednoduchém, graficky přívětivém a snadno obslužném softwaru je ukryto nejedno tajemství budoucí úspěšnosti složitých konvergentních komunikací, ať pevných nebo mobilních.

Ruka nejde zmenšit, oko zvětšit

Možnosti využití nových komunikačních technologií jsou do značné míry vázány na přirozené schopnosti lidské smyslové percepce. Příkladem může být komprese zvukového signálu. Nutná bitová rychlost pro stereopřenos je 1,41 Mbit/s. Komprese je dnes založena na fyziologickém poznání o lidském uchu. Princip sleduje fakt, že není třeba přenášet signály, které jsou pod prahem slyšitelnosti, a signály maskované silnějším signálem, které ucho stejně nerozliší (silný zvuk potlačuje citlivost ucha na slabší signály v časovém a frekvenčním okolí). Totéž je ale třeba anticipovat ve stále postupujícím trendu zmenšování hardwaru mobilních telefonů nebo v doposud konzervativní konstrukci displejů pevných telefonů. Na klávesnici se musí "vejít prsty", miniaturní obrazovka pro přenášení obrazu a multimédií přímo volá po nějaké formě extenze obrazu ven z přístroje. Cílem by mělo být ulehčit oku tak, aby nemuselo napínat svou rozlišovací schopnost donekonečna. U telefonů pro pevnou telefonii stále převládá přenos zvuku nad daty, a obrazová složka vjemu není tudíž považována za důležitou. Přitom ale každý student medicíny ví, že lidský mozek má osmnáctkrát více neuronů pro vstřebávání obrazového signálu ve srovnání se zvukovým, což znamená, že naše schopnost komunikace využívá pro hodnotící proces oko mnohem víc než ucho. Videotelefony sice narazily na potřebu soukromí u klientů, ale klasický telefon by klidně mohl přenášet fotografie, kreslené vtipy a složitá vizuální sdělení jinak než faxem. Zatím sice nejde srovnat nákladová a energetická náročnost PC a obyčejného "zvukového" telefonu, ale brzy možná...? Kdo ví? První vlaštovky v podobě "netphones" telefonů fungujících na bázi IP protokolu už jsou na světě.

Homo ludens

Hlavním tahounem masové poptávky po komunikačních službách je zábava. Zábava je přitom do značné míry závislá na schopnosti přenosu vizuálního vjemu. Od okamžiku, kdy telegraf zkrátil cestu informací tak, že jich noviny začaly chrlit v reálném čase tisíce, stala se informace také působivou zábavou. V náhlé záplavě totiž nebylo možno navíc oddělit informace nezbytné pro přežití od těch druhých. Televize dotáhla schopnost informace "bavit" k naprosté dokonalosti, internet dospěl k masovému rozšíření právě díky zábavnímu obsahu (chaty, hry, fotky a multimédia). V nabídce služeb telekomunikačních operátorů mají hry, kresby a fotografie zajištěnou budoucnost. Jak bude v ekonomice přibývat informačních a komunikačních technologií, bude se zkracovat čas práce a prodlužovat čas zábavy, nebo budou prvky zábavy pronikat víc do učebního a pracovního procesu. Poptávka po e-zábavě bude proto stále narůstat, i když to nebude strmá křivka. Stoupat o něco strměji začne teprve tehdy, až rychlost běžného přenosu dat přesáhne 10 Mbit/s, což je minimální rychlost přenosu kvalitně komprimovaného obrazu u televize, videa a graficky dokonalých her. Zdá se, že stávající systém běžně dostupného DSL (digitální účastnické typy linek, mezi nimiž momentálně kraluje ADSL), možná s výjimkou přicházejícího VDSL, tuto rychlost není schopen garantovat ani se jí stabilněji přiblížit. Čas, kdy uvedenou rychlost operátoři nabídnou, je však již blízko: Ať už se tak stane lepšími metodami komprese obrazu, či cestou zvýšení kapacity průtoku sítě. Televize pak bude už jen jeden z mnoha zdrojů přijímané zábavy z komunikačních sítí. Diverzita se zkrátka hlásí o slovo všude.

Kudy dál?

Když byl světový internet ještě v plenkách, byla původní síť vybudována a navigována pomocí tzv. shareware - volně distribuovatelného a vyměnitelného softwaru. Jednoduchý design a pravidlo volného šíření pomáhaly uživatelům začlenit se do nové komunity, která se mohla kdykoli účastnit vývoje a vylepšení. Původní internet byl světem sdíleného levného vývoje. Nebýt těchto začátků, nikdy by nedospěl do fáze světového rozšíření. Zdrojový kód přestal být posléze veřejně dostupný a uživatelé chtiví komunikace byli už definitivně odkázáni na výrobce stále složitějších prohlížečů a příslušných aplikací. Pokročilejší verze softwaru vyžadovaly nové operační systémy. Ty zase potřebovaly novější a silnější čipy a zvýšený obsah RAM. Kdo chce web používat, dostává se do nekonečného kruhu vyšších verzí, za které se platí. V kampani za řízené stárnutí softwaru a hardwaru se výrobci spojili. Jejich cílem bylo totiž udržet stoupající křivku odběru produktů, podobně jako se před časem stalo v automobilovém průmyslu: Hliníkové karoserie přece nerezavějí, ale kdo je dnes vyrábí? V oblasti internetu by proto znamenala konvergence otevřených a uzavřených kódů programů a diverzita jejich rozvoje další velký impulz pro expanzi celého oboru. Kyberprostoru sice dnes jednoznačně dominuje svět byznysu, ale tendence volného šíření informací budou přítomny neustále, čehož je Linux a jeho světové rozšíření zářným příkladem. Tak jako mají tzv. otevřené zdroje stále velký význam pro práci analytiků a poradců pracujících pro management, mají i otevřené protokoly před sebou silnou obchodní budoucnost. Kdokoli se už dnes rozhodne blokovat rozvoj distribuce informací, bývá obvykle nepříjemně překvapen složitostí, ne-li nemožností svých snah.

Do čela světového vývoje se do budoucna dostanou ty státy, které jako první zvládnou nutnost přizpůsobit se nemožnosti kontroly informačních toků. V bezpečnostní praxi to například znamená odstranění tzv. "paralýzy analýzy", tedy stavu, kdy monitorovací proces telekomunikací chrlí miliony irelevantních dat (tzv. datasmog), a není nikdo, kdo by je včas vyhodnotil. Smutným příkladem pro toto tvrzení jsou zaznamenané hovory členů Al-Kajdy, které byly vyhodnoceny až dva dny po osudném 11. září. Pro budoucí strukturu stabilního státu to znamená přesunout pozornost od kontroly datových toků k vysoce imaginativní analýze a špičkovému softwaru vyšší generace. Pro firmy podnikající v oblasti ICT to pak mj. znamená neortodoxní přístup k zaměstnancům a dodavatelům ve smyslu obejití doposud pevně zažité byrokratické struktury řízení.

Ze zpráv expertů Evropské komise vyplývá, že Evropa silně zaostává za USA jak v rozvoji telekomunikací a informačních technologií, tak především ve výzkumu a vývoji. V USA připadá na tisíc obyvatel 8,7 vědce, v Japonsku dokonce 9,7 vědce, v EU pouze 5,4. A to přesto, že jich v Evropě vystuduje mnohonásobně víc než v USA. Evropa tedy dá vědcům možnost vystudovat a jinde je pak lépe zaplatí. Proč tedy odcházejí? Důvodem je fakt, že výzkum a vývoj v USA neplatí od A do Z stát, ale vzniká často na objednávku soukromých firem, které své high-tech produkty později nabídnou státu.

Rozvoj informační ekonomiky neurčuje počet dotací přidělených nějakým ministerstvem vědcům a vývojářům, ale pružná, neortodoxní, nerestriktivní politika. ICT se tak stává prvním oborem, ve kterém nemá smysl postaru plánovat. Dokumenty typu "Státní politika rozvoje telekomunikací do roku raz dva" budou během deseti let veselým čtením pro archiváře počátků ICT. Za nejvýznamnější signál o budoucím rozvoji telekomunikací lze považovat za sebe mluvící fakt, že v americkém Kongresu prošel prvním čtením federální zákon, který prodlužuje internetovým službám daňové prázdniny a zavádí totéž pro telekomunikační služby. Do roku 2006 činí hodnota této "dotace" naruby devět miliard dolarů.

Alexandra Makovičková, konzultantka v oboru telekomunikací a dopravy