Lidi a trh práce

Nezaměstnanost se měří jako podíl lidí marně hledajících zaměstnání. U nás je o něco víc než 10 %. Po třinácti letech, kdy domácí produkt sotva překročil výchozí míru z roku 1990.

Když se po převratu v listopadu 1989 začínalo, nezaměstnanost se bagatelizovala. Jen ti budou nezaměstnaní, komu se pracovat nechce. Dnes nezaměstnanost vyhání lidi na okraj společnosti. Nejen proto, že nemají požadovanou znalost, ale že jsou příliš staří nebo naopak mladí, že mají děti, že mají sklon k nemocem a podobně. Je to skličující bezmoc. Skoro desetina pospolité znalosti, zkušenosti, elánu se ztrácí...

Proč jen "skoro"?

Protože lidé bez práce často nepatří k nejvýkonnějším složkám společnosti. Ale jen z hlediska ekonomické hodnoty. Mohou mít jiné zajímavé a potřebné schopnosti. Zaostření na nezaměstnanost redukuje jejich lidské hodnoty na ekonomický rozměr. Kdyby si společnost kladla větší úlohy vzdělávací, výchovné, zdravotní, obranné, okrašlovací, svépomocné, charitativní atd., scházeli by lidé.

Musela by si na to ovšem vydělat.

Samozřejmě. Šlo to dříve, kdy produktivita práce byla nižší, proč by to nemohlo jít nyní, kdy jsou předpoklady jejího stálého zvyšování.

Skutečně? Nevypadá to tak.

Žijeme v kapitalismu. Hlavní je růst kapitálu. Produktivita kapitálu roste velmi rychle. Zvětšuje se příjem vyšší třídy spjaté s kapitálem. V USA, kde je to nejmarkantnější, vzrostl kapitálový zisk od roku 1980 do roku 1999 v miliardách dolarů ze 74,6 na 507,0. Příjem jednoho procenta nejbohatších je asi 700x vyšší než 20 procent nejchudších. A asi 600x vyšší než dalších 20 procent středních. Je třeba více srovnat pokrok kapitálu a práce.

To není u nás.

U nás vyrostlo za deset let po převratu množství bohatých rovněž enormně. Za socialismu tu bývalo 40 000 milionářů, dnes je na 600 miliardářů, v řádu tisíckrát bohatších. Není to stejné, ale je to podobné.

Nezaměstnanost je nutná, nelze se jí vyhnout. Někteří tvrdí, že je užitečná.

Je řada zemí, které by tomu tvrzení nerozuměly. Když se u nás po válce podařilo zaměstnat všechny a opatřit přístup ke vzdělání a vyšším pracím i nižší střední, dělnické a rolnické třídě, obnažila se spousta národního talentu. Hodnota národa v dějinách se poměří nakonec i tím, nakolik je národ schopný uvést do pohybu veškerý talent, jímž disponuje.

Všichni se dnes nechávají vést tím, co požaduje a odmění trh práce. A to jsou jen anebo zcela převážně ekonomické hodnoty.

Je pozoruhodné, jak rychle a snadno hovoříme o člověku jako o tržním zboží. Popravdě v posledním půlroce jsem potkal jen jednoho, kdo odmítal používat výrazu "trh práce" právě z toho hlediska, že ponižuje lidskou hodnotu. Byl to belgický profesor ze Svobodné univerzity v Bruselu. Ani uznávaný hlasatel "sociálního kapitalismu", u nás nedávno vyznamenaný Robert Reich, bývalý státní sekretář práce v Clintonově vládě, neměl na to odpověď.

Myslíte si, že se něco změní, když upustíme od výrazu "trh práce"?

Ne. Dokonce nazývat to jinak by bylo v rozporu s realitou. Avšak má smysl si uvědomit, kam jsme posunuli člověka. Dříve se říkalo, že lidé nejsou na prodej. Dnes je neštěstí, když se člověk stane neprodejným. Ale povšimněte si, když hovoříte s některými vedoucími lidmi, jak vysoko cení další vlastnosti. Například nemálo z nich řekne, že nejcennější je charakter člověka a že právě to je jeho konečná hodnota. Mnozí nenazývají lidi kolem sebe, že jsou "zaměstnanci", ale raději "spolupracovníci", přidávajíce k jejich ekonomické hodnotě další, které se v dlouhodobém hledisku osvědčí. Zejména poslední období se zaměřuje na vnitřní režim člověka, na jeho psychiku, "emoční inteligenci", nekvantifikovatelné osobní schopnosti, vnitřní etické postoje. Podnik je ekonomická organizace a v konečné arbitráži bude hodnocen podle ekonomického výsledku. Ale to neznamená, že nejlepší vždy bude holý ekonomický utilitarismus.

Ekonomové rádi zdůrazňují, že trh a jedině trh, jeho nabídkový a poptávkový mechanismus, nejlépe určí cestu rozvoje a citují Adama Smitha s jeho "neviditelnou rukou trhu" jako uspořádávajícím směrníkem tržních jednání.

Smith svým způsobem vyjádřil dobové přesvědčení, že mechanické síly se - v duchu Newtonovy mechanické syntézy - koneckonců vyrovnávají (působil s Isaakem Newtonem na stejné škole). Ale sám dobře znal a nesmiřitelně vyjádřil, že oddávat se pouze tržnímu utilitarismu není radno. Továrníci a obchodníci, jak se sejdou, hned pletichaří na nějakém "spiknutí proti společnosti". Na šíření víry v neviditelnou ruku trhu, moudřejší než všichni lidé, jak se před lety připojil i český předseda vlády, jsme už doplatili. Ale zdá se, že ne dost, prostá víra vždy uchvacovala malé duše.

Ale co dělat, když trh je všeobjímající zkušeností naší doby a tržní utilitarismus láme všechen odpor.

Nejprve jsme vyvolali stav, kdy mimo trh nic není, a pak nad tím bědujeme, že "stejně se nic nedá dělat". J. W. Goethe naříkal se svým kouzelnickým učněm: "Duchů, jež jsem vzýval, teď nemohu se zbýt".

Ekonomie ordinuje hlavně tři nápravy: nižší daně, nižší mandatorní výdaje (na zdravotní a na penzijní pojištění), zrušení minimální mzdy. Máte snad něco proti tomu?

Měl byste určit, že "liberální ekonomie"... Jako soudobý trend to musím uznat. Tam jsme se dostali, o ničem jiném nemluvíme, s ničím jiným neuvažujeme. Jenže na konci je sevření člověka do ekonomické kazajky. A možná jeho protest, odpor, vzpoura atd.

Máte něco proti nízkým daním?

Pokud nejsou nutné, pak přirozeně nemám. Ale daně jdou na vydržování státu. Demokratický stát byl stvořen po Francouzské revoluci, aby pomáhal ustavit občanskou společnost. Předpokládalo se, že funkce státu se budou rozšiřovat. Naši ekonomové si předsevzali jako cíl nejmenší stát nebo ještě raději žádný stát. Pak by se uvolnilo pole a pořádající silou společnosti by se mohl konečně stát velký kapitál. (Nejspíše to tak dopadne.)

Ale velké daně omezují ekonomiku...

Zdá se. Ovšem povšimněme si skandinávských a nordických zemí, Norska, Švédska, Finska, Dánska, Islandu, kde vysoké daně nezabránily, a dokonce usnadnily ekonomický výkon. Jsou poměrně málo za americkou úrovní, jíž bylo dosaženo za cenu ochuzení sociálního rozvoje, kultury a ekologie. Z hlediska souhrnné životní úrovně může být jejich výkon hodnocen jako vyšší, než co dokáže Amerika. Na produktivitu nepůsobí jen individuální poměry, ale také sociální poměry. Německá sociální tržní ekonomika se ve své době dopracovala nejvyšší produktivity práce na světě. Francis Fukuyama, jenž nedávno vydal knihu o konci dějin, tj. o jediném pokračování dějin v kapitalismu, usoudil, že sociální lidský kapitál je vlivnější než individuální lidský kapitál. Pokud jsou daně vysoké proto, že stát mizerně hospodaří a trpí zlodějny a nadměrnosti, pak vysoké daně jen trestají obyvatelstvo za to, že špatně volilo vládnoucí moc. Pokud jdou na rozvoj infrastruktury, vzdělanosti a vědy, posílení společných zájmů, pak mají smysl a společnosti se vrátí.

Myslíte, že sociální tržní hospodářství by nám pomohlo?

To jsem nechtěl říci. Všechno patří své době, dnes už by se sociální tržní hospodářství muselo předělat a dodělat. Ale jste katolík? Pak pro vás platí "sociální učení církve". Papež Jan Pavel II. je připomíná od začátku svého pontifikátu. Od německého sociálního tržního hospodářství je k nerozeznání. (Však v Německu bylo zavedeno za vlády Křesťansko-demokratické unie.)

Co soudíte o minimální mzdě? Pomohlo by, kdyby ji zrušili?

Zavádí se proto, aby člověk, který si vydělává prací, dosáhl jisté důstojnosti svého bytí. Když se budete na mzdu dívat jen z hlediska výdaje kapitálu, pak ideální bude nejnižší nebo žádná mzda (tj. nucená práce). Jako kdysi Henry Ford žehral, že co u lidí potřebuje, jsou jen jejich ruce, a proč má tedy platit za celého člověka?

Namítá se, že naše recepty na nezaměstnanost jsou málo proaktivní, málo prorůstové.

To je očividné. Na věci je hodné pozornosti, že politiku zakletou do snížení daní, snížení sociálního pojištění, popřípadě i zrušení minimální mzdy vykonávají všichni. Duchovními iniciátory jsou liberální ekonomové, ale provádějí ji i sociální demokraté. Ani komunisté nepřišli na něco přesvědčivého, nejen ke krácení výdajů, ale k rozvoji země.

Co byste navrhoval?

Je toho až nepřeberně mnoho. Je třeba vytvářet podmínky pro zvětšení prodeje a přitažlivost českých výrobků nebo služeb. Obecně bych posílil vzdělanost, zejména vyšší a vysokou, a vědu. Dále odbornost pro dělníky, techniky a další odborníky, úředníky. Zakládal bych inovační střediska obsluhující různé obory a odvětví výroby a služeb (to je dnes moderní způsob technologického užití vědy a odbornosti). Průmysl, zemědělství, služby mohou tolik, kolik jim dovolí solventní trhy. Otevíral bych staronové trhy na Východě, od Slovenska po Čínu, nebo v zemích Mercosuru (Latinské Americe) a dalších. Mnohé jsme neztratili, ale sami jsme se jich vzdali. Místo nás hned nastupovala konkurence. Jednostranné převedení vnější ekonomiky na Západ nás vystavilo nynější západní depresi. Lépe je udržovat větší tržní prostor.

Ještě něco?

Možnosti jsou velké. Pokusil bych se revitalizovat zbytky velkých podniků, které jsme dovolili rozchvátit v devadesátých letech. Podporoval bych dokonce inženýrskou projektovou práci a zakládal nové slibné podniky. Spojoval bych stát a soukromou iniciativu a vytvářel bych koncese, které garantuje stát a vykonávají pod jeho kontrolou soukromé firmy, jednotlivé nebo sdružené. Francie na tom zakládá rozsáhlou činnost při stavbě a provozu dálnic, železnic, letišť, rozvoji komunálních služeb (dobrý hotový vzor). Pokračoval bych v přitahování přímých zahraničních investic, ale ve smlouvách bych si vyhrazoval, že po určitou dobu nesmějí napadat domácí produkci (po čase se ovšem musí konkurenční prostředí uvolnit). Byl bych velkorysý, kdyby zahraniční investor přitáhl do země vysokou technologii, pracovní vyspělost a manažerské umění.

A co na domácím trhu?

Spousta možností. Některé se už lépe nebo hůře zkoušejí. Usnadnil bych začleňování absolventů škol a učilišť s pomocí (postupně klesajících) státních dotací (namísto podpor v nezaměstnanosti). Také podobnou pomoc při zaměstnávání lidí starších, žen s dětmi, různě postižených. Byl bych opatrný při zakládání tzv. průmyslových zón, ale dával bych přednost poskytování odepsaných objektů (třebas za korunu, protože to může být levnější než platit za udržování), především školám, ústavům, občanským sdružením. Měl bych programy veřejných prací. Vyžadoval bych, aby lidé způsobilí k práci také přiměřeně pracovali, podle toho bych odměřoval státní podporu (jak je zavedeno v USA od roku 1996 a v Británii od roku 1997). Některé druhy bych vyhradil převážně Romům, notoricky nezaměstnaným, aby si je sami spravovali a zvykali si na produktivní existenci (výkopy, meliorace, cesty, stavbu a správu romských sídlišť, hudební produkce aj.). Uvolnil bych zakládání nebo nakupování podniků pracovním kolektivům (jak je zvykem v USA nebo jak se ukázalo ve sklárnách na jižní Moravě).

Ještě něco?

Všiml bych si německého podnětu z praxe Volkswagenu: snižovat pracnost, uvolňovat pracovníky, ale nepropouštět. V mateřském městě Wolfsburgu založil VW s městem a dalšími podniky akciovou společnost, která plynule vytváří podmínky pro zaměstnávání lidí z automobilky. Část jich nadále dodává, levněji než předtím, produkci a služby automobilce. Na začátku bylo ve Wolfsburgu na 80 % obyvatel závislých na VW, dnes je to málo přes polovic a pokračuje se.

A co malé podniky?

Potřebují tři podněty. Ten hlavní je, aby netrpěly svou malostí. S malostí se druží i malý výkon, malé ekonomické zhodnocení. K tomu by směřovala silná podpora jejich sbližování, utváření sítí, řetězců, "shluků" (clusters). Potřebují dále kapitál a umění podnikat a řídit. Měli bychom iniciovat regionální bankovní domy nebo pobočky s posláním financovat malé podnikání. Možná ještě významnější je pozvednout jejich řídící schopnosti. Na to jich brzy v evropském kontextu pár dojede (odhadl bych to na 15 %). A bude to zdravé, protože často se udržují tím, že mizerně platí, spíše, než že jsou zdatní.

Ale co v krajích těžce postižených, na severu Čech, Moravy a Slezska?

To se mi nejeví řešitelné bez národohospodářských obětí. Prostě se to nemělo přihodit. Stát neměl vystupovat z uhelných a hutních podniků, dokud je nesanoval.

Všechno?

Kdepak. Do hospodářství hluboko pronikla nepoctivost a zločin. Kolik lidí u nás žije z hrabivých spekulací, kolik je zaměstnáváno bez řádných pracovních poměrů? "Šedá ekonomika" roste rychleji než "bílá". O "černé (zločinné) ekonomice" nevíme nic určitého, jen že o sobě dává stále více vědět.

Už dost?

Není to vše. Ale ztrácíte trpělivost. Je snad vidět, že rady ekonomů jsou prostě nedostatečné. Zaměstnanost není pouze primitivní ekonomická úloha, která se řeší tím, že čím méně platím za práci, tím lépe. Není ani radno o zaměstnanosti hovořit odděleně od ekonomických, sociálních, kulturních úloh. Asi pomůže, až tyto úlohy budeme řešit jako budoucí Evropané, v družném spojení s ostatními.

Zajistil bych pomoc státu při zaměstnávaní lidí, kteří vstupují do zaměstnání, tj. absolventy škol, lidí starších, ale ještě schopných, žen pečujících o děti, invalidních atd. Opouštěné podniky bych věnoval školám a výzkumným ústavům pro inovace (a zajistil bych si, že k ničemu jinému nesmějí být použity).