Mírný růst naší ekonomiky je trvale provázen vysokou mírou vnější ekonomické nerovnováhy i rostoucími schodky a zadlužováním veřejných rozpočtů - tzv. "dvojitým" deficitem.

VNĚJŠÍ NEROVNOVÁHA. Schodek zahraničního obchodu zbožím a službami lze měřit dvojím metrem. Ve stálých cenách je nebezpečně vysoký, v každém případě vyšší než v kritickém období před měnovou krizí. Tenkrát, v letech 1996 a 1997, činil téměř 8 % HDP, zatímco v letech 2001 a 2002 to bylo 9 % až 11 % a v prvním pololetí 2003 se meziročně zvýšil téměř o další procentní bod. Samotný schodek obchodu zbožím je přitom přibližně stejný jako v kritickém období, ale přebytek obchodu službami, který ho dříve vylepšoval, je teď mnohem nižší.

Pohled v běžných cenách vypadá téměř opačně - takto měřený schodek obchodní bilance dosáhl v roce 2002 jen 3 % HDP a byl třikrát nižší než v kritickém období, kdy šplhal k deseti procentům. Rozdíl je důsledkem především silnější koruny a levnější ropy a plynu a může tedy podléhat výkyvům, které na nás nezávisí. Smutek nad rekordně klesajícím přebytkem obchodu službami zůstává, roku 2002 činil jen 1 % HDP, zatímco v minulosti dosahoval 3 %.

Ještě výrazněji se prohloubil schodek bilance výnosů. Dosáhl 5,4 % v roce 2002 také proto, že zahraniční investice začínají vynášet a příslušné podíly na zisku zamířily do mateřských zemí. V kritickém roce 1997 činil tento schodek jen 1,5% HDP ( resp. nejvýše 2,5% při zpětném odhadu statistických chyb).

V souhrnu těchto protichůdných vlivů celkový schodek běžného účtu platební bilance značně překračuje kritickou míru 4 % HDP (v roce 2002 už byl na 6,5%). Obdobně je zahraniční zadluženost blízká kritické míře 40 % HDP (36 % roku 2002).

Schodek běžného účtu byl dvojnásobně překryt přílivem přímých zahraničních investic (dosahovaly 9 % HDP v roce 2001 a 12 % HDP v roce 2002). V prvním pololetí roku 2003 příliv těchto investic sice značně zpomalil (meziročně asi na jednu třetinu), ale stále jich bylo asi o pětinu víc, než byl schodek běžného účtu. Máme tedy ještě možnost něco s tím udělat.

Uvedená nerovnováha je zatím únosná, je však velice křehká, protože deflace ve světě zakryla její hloubku i příčiny a spíše je dále prohlubuje. K tomu je třeba přičíst vliv nepřiměřeného zpevňování kurzu koruny, které předbíhalo růst produktivity práce. V prvním pololetí 2003 koruna meziročně posílila o 14% vůči euru a vůči dolaru dokonce o 31% v důsledku oslabování americké měny.

Největší závažnost schodku zahraničního obchodu však nespočívá v jeho velikosti, ale v jeho struktuře. Na rozdíl od kritického období není prvotně způsoben dovozem spotřebního zboží ani dovozem investic, ale především dovozem pro výrobní spotřebu, včetně rostoucího dovozu technologicky náročných subdodávek. To je patrně nejužší místo zaostávání naší konkurenční schopnosti.

V teritoriálním pohledu je schodek zahraničního obchodu koncentrován především do obchodu s velkými ekonomikami s rychlým rozvojem, zejména s Čínou a Ruskem. Pokusy o návrat našeho exportu na tyto trhy jsou zatím málo důrazné, zatímco ostatní svět se předhání v pronikání do těchto zemí. Je to dvojnásobná škoda, protože dosud se zde udržely příznivé předpoklady z minulosti: dožívá rozsáhlý park strojů, energetických zařízení a vozidel, který jsme tam kdysi dodali a který teď potřebuje modernizaci a rozvoj. Ale moc času nám nezbývá.

Veřejné rozpočty. Pokračuje období zvýšených schodků veřejných rozpočtů. Ještě v roce 1999 tento schodek - bez mimořádných vlivů, tj. bez příjmů z privatizace a bez dotací transformačním institucím - činil 2,4 % HDP, ale v roce 2003 už má dosáhnout 6,6 %. Podle odhadu Ministerstva financí je dokonce riziko, že může samovolným vývojem vystoupat do roku 2006 na téměř 8 %. Tím dochází i ke zrychlenému zadlužování veřejných rozpočtů, které v roce 2002 činilo 20 % HDP a hrozí, že do roku 2006 podle odhadu MF vzroste na 47 %. Tento vývoj je dlouhodobě neudržitelný a je nutné jej zabrzdit konsolidací veřejných financí, ale nelze ho účelově démonizovat.

V tisku se lze setkat s naprosto nehoráznými argumenty, jakoby situace veřejných rozpočtů byla katastrofická a hrozilo jejich zhroucení, pokud nebude během několika měsíců započata tzv. "radikální" varianta reformy. Straší se "argentinskou" krizí, i když takové srovnání postrádá veškerý smysl. Příčiny argentinské krize prvotně nespočívaly v rozpočtových deficitech, ale v tom, že Argentina stanovila fixní kurz měny k dolaru. Vlastně tak vstoupila do měnové unie s USA, přestože neměla potřebnou konkurenceschopnost. Kurz měny se pak zhroutil v důsledku zhroucení běžného účtu platební bilance, jejíž schodek dosáhl v roce 2002 závratných 9 % HDP. Vyvolaný inflační šok pak zvýšil úroky, zatížil jimi dluhovou službu a vyhrotil schodky i zadluženost veřejných rozpočtů. Podle analytiků OECD bylo další příčinou zhroucení soukromého kapitálového penzijního pojištění.

Současné schodky českých veřejných rozpočtů jsou sice vysoké, ale v mezinárodním srovnání nejsou nijak neobvyklé, zejména ne v období restrukturalizace ekonomik. Vyspělé země EU měly obdobné schodky po celou polovinu devadesátých let (kolem 5 %), než zahájily přípravu na přijetí společné měny. Irsko a Řecko, země tehdy srovnatelné ekonomické úrovně jako my, měly v období restrukturalizace schodky přes 10 %. Veřejný dluh v ČR dosud patří - po Lucembursku - k těm nejnižším z členských i kandidátských zemí EU. V roce 2001 v EU dosahoval v průměru 58 %, ale v Belgii a v Itálii přes 100 %. Jistě, rychlému vzestupu veřejného dluhu v ČR je nutno čelit, nejde však o katastrofu.

Realitě neodpovídají ani tvrzení, že hlavní příčinou je nadměrný růst sociálních výdajů, zejména důchodů. Ty sice rostly rychle do roku 1998, protože byla snaha obnovit jejich reálnou úroveň, která byla na počátku transformace stlačena asi o 30%. V následujících letech však byly valorizace důchodů výrazně zpřísněny (důsledek "balíčků" rozpočtových škrtů z roku 1997), takže jejich reálná kupní síla z roku 1989 byla po prvé dosažena až v lednu 2003. Podíl sociálních transferů obyvatelstvu je od roku 1999 přibližně stabilizován na 20 % HDP a výdaje na sociální ochranu jsou asi o 3 až 4 % HDP nižší než je průměr v EU.

Doporučuji proto hledat hlavní příčiny jinde. Především v příliš nízkých daňových, resp. rozpočtových příjmech v poměru k hrubému domácímu produktu v porovnání s EU. Celkové příjmy jsou nižší asi o 3 až 4 % HDP a složená daňová kvóta asi o 2 % než průměr EU 15.

Další rozhodující část příčin spočívá v nákladech na transformaci ekonomiky (zejména v ohromných nákladech na sanaci bank), i když nevcházejí plně do uvedeného úzce vymezeného schodku. Jen roku 2002 dosáhly v souhrnu 2,8 % HDP. Dříve byly tyto náklady a dluhy skryty v tzv. transformačních institucích a zejména v ohromných nesplatitelných úvěrech, poskytnutých komerčními bankami předluženým podnikům. Teprve od roku 1998 měly vlády odvahu tyto dluhy "odkrýt" a postupně je promítat do veřejných rozpočtů.

Ani to však nemůže plně vysvětlit uvedené trojnásobné zvýšení schodku veřejných rozpočtů od roku 1999 do roku 2003. Lavina transformačních, pseudotransformačních i obdobných vyvolaných - často pochybných - nákladů se však nevalí jen vymezeným korytem, ale i dalšími kanály (včetně státních záruk) a pokračuje dál pod masivním tlakem mocných kapitálových skupin a jejich politických lobbistů. Neztrácejí apetit - tak jako neoliberálové jinde v Evropě - ani na budoucí vysoce lukrativní privatizaci podstatné části sociálních systémů, počínaje snižováním veřejnoprávního pojistného.

Teprve koncem dekády se projeví další riziko zvyšování výdajů, až k nám dorazí důsledky evropské vlny stárnutí obyvatelstva. Ale nebezpečné je i nynější vytěsňování výdajů na podporu ekonomického růstu, včetně podpory vědy a výzkumu, vzdělávání, investic (přitom koruna investičních pobídek a odpisů přináší u nás 5 až 6 korun investic, kdežto snížení daně ze zisku jen 0 až 50 haléřů investic), zvyšování konkurenční způsobilosti a restrukturalizace podniků, rozvoje infrastruktury. To může být zdrojem potenciálních budoucích schodků a zadluženosti.

Konsolidace veřejných rozpočtů je tedy nezbytná, ale musí být načasována, dávkována, zaměřena a provedena tak, aby neohrozila ekonomický růst a odvrátila hrozbu recese. V případě větších turbulencí cen a kurzů měn může mít prioritu i zmírnění vnější nerovnováhy.

Vládní prohlášení požadovalo snížit deficit veřejných rozpočtů do roku 2006 na úroveň kolem 5 % HDP (4,9 %-5,4 %). To odpovídá "předmaastrichtským" zkušenostem zemí EU do poloviny devadesátých let, než zahájily bezprostřední, náročnější přípravu na vstup do EMU. Výsledné návrhy reformy veřejných financí - snížení schodku na úroveň kolem 4 % - jsou již patrně na hranici, za níž by mohla rizika převážit nad přínosy.

Úsporné "balíčky" rozpočtových škrtů z roku 1997, které činily 2,3 % HDP, stačily na to, aby spolu s restriktivními opatřeními měnové politiky uvedly ekonomiku na dráhu recese, přestože v okolním světě pokračovala konjunktura. Nechci mechanicky srovnávat, protože náběh je nyní postupný a měnová politika je přizpůsobivější, nicméně již první "krok" v roce 2004 (celková restrikce proti živelnému vývoji asi 2,8 %, v tom škrty výdajů 1,8 % HDP) se blíží rozsahu tehdejších balíčků.

Obdobně v Polsku byla pod vlivem ambiciózních plánů centrální banky na plnění Maastrichtských kriterií prosazena příliš prudká restrikce poptávky a desinflace. Tato restrikce se pak ocitla v souběhu se zpomalením světové ekonomiky a vedla k ostrému propadu ekonomického růstu. Inflace se snížila na 2 % v roce 2002 (ještě v roce 2000 byla na 10 % a v roce 2001 na 5,5 %), ale růst HDP se propadl z 5 % na 1 %, a teprve od roku 2003 se opět zvyšuje podle odhadu na 3%.

Reforma je nutná, ale rizika mohou vést spíše ke ztlumení ekonomického růstu. Právě proto se musí hospodářská strategie soustředit hlavně na růst. Ztlumení schodků veřejných rozpočtů je reformou zabezpečeno víc než dostatečně, pokud budou opatření důsledně směrována k překonání hlavních příčin.

Přijetí eura. Vstup do Evropské unie pro nás znamená i povinnost přijmout někdy v budoucnosti společnou měnu (euro). Záleží však na rozhodnutí ČR, jaký časový horizont si k tomu určí.

Ve světě i u nás jsou na to dnes protichůdné názory: Jeden říká "čím dřív, tím líp", druhý naopak: "pozor, nespěchat".

První názor vychází především z výhod, které účast na společné měně přinese: Je to především snížení rizika měnových krizí a kolísání měnového kurzu a v podstatně menší míře také snížení transakčních nákladů (se směnou měny) a možná i snížení úrokové míry.

V ekonomice však nic není zadarmo. Druhý názor proto zdůrazňuje náklady a rizika, která s přijetím společné měny (a dokonce již samotnými přípravami) budou spojena.

Maastrichtská kriteria finanční discipliny a stability mohou být dosažena jen za cenu ještě výraznější restrikce domácí poptávky s pravděpodobným přibrzděním růstu a restrukturalizace ekonomiky. Jenže podmínkou překonání hlubokého zaostávání ekonomické úrovně a konkurenceschopnosti kandidátských zemí za EU je naopak rychlejší růst, proto je také nejvyšší prioritou jejich střednědobé hospodářské politiky.

Přijetím společné měny ztratí kandidátské země jeden z hlavních adaptačních mechanismů. Neztratí jen svou měnu, ztratí také kurz měny a kurzový "polštář", kterým chrání své ceny a mzdy, a ztratí i kurzovou politiku, která tento "polštář" přizpůsobuje dané situaci. Brutálně řečeno, kandidátské země se zbaví hrozby nepřiměřeného oslabování kurzového "polštáře" tím, že přijdou o "polštář" celý. To si zřejmě neuvědomují ti (včetně mnohých představitelů podniků), kdo v tom hledají zkratové východisko ze současného nepřiměřeného posilování koruny.

Náhradními adaptačními mechanismy může být vysoká pružnost mezd (i směrem dolů) a mobilita pracovních sil (i směrem "z práce ven"). Pružnost cen i fiskální politiky bude omezena paktem stability. Při sbližování cen se budou přetrvávající rozdíly produktivity stále otevřeněji projevovat rozdílem mezd, nebo ztrátou konkurenceschopnosti práce - nebo práce samotné.

Na přelomu století, v roce 2000, činila průměrná měsíční mzda v západních zemích SRN 2050 eur. Kdybychom ji chtěli srovnat se mzdou v ČR v paritě kupní síly, odpovídala by asi polovině mzdy SRN (asi 1010 eur). V kurzovém přepočtu však činila jen 390 eur, tj. asi pětinu úrovně SRN, a v této výši byla zahrnována do cen našeho exportu. Konkurenceschopnost pětinové mzdy je přizpůsobena výrobcům s nejnižší produktivitou a vznikla zřetězením dvou ochranných "polštářů" - poloviční reálné mzdy (v paritě) a dvoupětinové cenové hladiny (v kurzu). Tyto relace jsou dosud kurzovými přepočty zakryty.

Kdyby však bylo euro zavedeno již teď, kurzový "polštář" by odpadl a tyto vztahy by byly vyjeveny otevřeně. Zdánlivě by šlo jen o matematickou operaci. Podle mého názoru však by vznikla zcela jiná situace zejména ve dvou směrech:

Kurzový polštář umožňuje našim vývozcům, aby vyváželi za ceny, které jsou značně odchylné od domácího trhu. Vývozní ceny a domácí ceny výrobců dosud tvoří dva odlišné světy. Liší se nejen úrovně, ale i relace. Podle dostupných statistických údajů za první čtvrtletí 2002 byly české vývozní ceny v průměru o 8 % nižší než ceny výrobců. Mezi 42 sledovanými obory přitom najdeme výrazné rozdíly. Nejlevněji se vyváželo za 73 % domácí ceny, nejdráže za 115 %. Co se stane, když tyto rozdíly vyjádříme v jednotné měně a uvidí je každý? Proč by někdo od nás dovážel za výrazně vyšší cenu, když si bude moci stejné zboží koupit přímo na českém domácím trhu? Naopak, pokud někdo z domácích zákazníků narazí na nižší vývozní ceny, než za kolik je stejné zboží nabízeno na domácím trhu, domácí trh prostě obejde a koupí si je venku (pokud rozdíl přesáhne náklady na dovezené).

A nyní mzdy a ceny. Jak už jsem uvedl, kdyby teď byla česká mzda vyplácena v eurech (teď kolem 500 eur), činila by jen jednu pětinu úrovně SRN (kolem 2300 eur). K tomu připočtěme vliv české cenové hladiny, která v euro dosahuje jen dvou pětin úrovně SRN. ČR by se tak otevřeně jevila jako země extrémně levná a s extrémně nízkými mzdami. Nakolik by tlak na vyrovnávání mzdových a cenových hladin zesílil a mohl předbíhat vyrovnávání úrovně produktivity práce na úkor konkurenceschopnosti podniků ČR, to lze jen nepřímo a velmi zprostředkovaně odhadovat z varovné zkušenosti východního Německa. V roce 2000 tam hrubé mzdy dosahovaly 77 % západního Německa, ale produktivita práce jen 69 %.

Předčasná ztráta neprůhledného kurzového polštáře by proto mohla vést k otřesům a ztížit dosažení potřebné zralosti. Tvrdší a prudší přizpůsobování náhradními přizpůsobovacími mechanismy je totiž únosné jen v užších mezích, tj. při dosažení nejen nezbytné nominální konvergence (finanční rovnováhy a stability podle maastrichtských kriterií), ale zejména i při vysoké míře reálné konvergence (konkurenční zralosti). V roce 2001 však činila ekonomická úroveň ČR (podíl HDP na obyvatele v paritě kupní síly) jen 59 % úrovně EU a úroveň cenové hladiny dokonce jen 45 %. Kriteria únosnosti přitom lze odhadnout podle dosavadních zkušeností "slabších" zemí EMU. Vyplývá z nich, že kandidátské země potřebují nejméně 70-75 % ekonomické úrovně (nebo produktivity) průměru patnáctky vyspělejších členů EU a 60 %-65 % úrovně cenových hladin. Přitom se odhaduje, že ČR by se mohla při příznivém vývoji této úrovni zralosti do roku 2008 alespoň přiblížit a patrně kolem roku 2010 jí dosáhnout. Přijetí eura bychom tedy patrně snad mohli předpokládat nejdříve na přelomu dekády.

Závěrem. Strategické priority hospodářské politiky by měly vycházet z rozhodujících střednědobých cílů:

* Hrozba recese především v Evropě a nezbytnost sbližování ekonomické úrovně ČR s EU vyžadují, aby nejvyšší střednědobou strategickou prioritou hospodářské politiky bylo udržení a rozvíjení růstu ekonomiky.

* V malé, otevřené a nedostatečně konkurenceschopné ekonomice ČR je hlavní podmínkou stability a udržitelnosti růstu překonávání nadměrné nerovnováhy vůči zahraničí (schodku běžného účtu platební bilance).

* Zvyšování konkurenční schopnosti se musí stále více opírat o kvalitativní faktory produktivity - rozvíjení domácí znalostní (technologické, vzdělanostní a kvalifikační) základny a zapojení do globálních řetězců, zatímco cenové podbízení na základě extrémně nízkých mezd, daní a kurzu měny je příliš nákladné a nemůže být dlouhodobým řešením.

* Je nutno vypracovat reálný program boje proti nezaměstnanosti, založený na solidárních principech - práce (včetně rekvalifikace) musí být nabídnuta každému, kdo o ni projeví zájem. Jeho součástí musí být vyšší mobilita pracovních sil a opatření proti zneužívání podpor v nezaměstnanosti těmi, kdo nemají o práci zájem.

* Rostoucí schodky veřejných rozpočtů vyžadují konsolidaci a reformu, ale ta musí být zaměřena a prováděna tak, aby neohrozila zvyšování růstu a konkurenceschopnosti ekonomiky.

* Podmínkou přijetí společné měny (eura) je nejen postupné překonávání nadměrných schodků veřejných rozpočtů, ale především dosažení mnohem vyšší konkurenční zralosti.


MILOŠ PICK, autor je ekonom
Související