Chmurné vyhlídky

Na kolínské pěší zóně, kde před lety prodával zavedený obchod starožitný porcelán a vázy z dílen umělců, nabízí nyní tuctové zboží textilní výprodej. Na berlínském zemském soudu se dělí tucty soudců o jeden zastaralý počítač, o kuličková pera a ořezávátka na tužky je notoricky nouze. A v Bergisch Gladbachu připouští tříhvězdičkový kuchař Dieter Müller, že v jeho stále ještě vyhlášené restauraci na zámku Lerbach jsou v týdnu každý večer volné stoly. Před několika lety by se to v branži považovalo za ostudné doznání vlastního selhání. Dnes ví každý: kuchař za to nemůže, to krize.

Německo, třetí největší světová ekonomika, je na sestupu. Dokonce i v dobrých letech dosahovala země někdejšího hospodářského zázraku jen hubené přírůstky blahobytu. Jistě: zvenčí vypadá Spolková republika Německo stále jako bohatý stát. Ovšem svůj vysoký životní standard si občané drží jen proto, že žijí z minulosti - a že si půjčují spoustu peněz na úkor budoucnosti.

Jak daleko Německo zašlo, ukazuje vývoj v Irsku (viz graf 1). V roce 1960 dělal irský hrubý domácí produkt v přepočtu na hlavu (nebráno v potaz kupní sílu) pouhých 36 procent německé úrovně; spolu s Portugalskem byla ostrovní republika nejchudší evropskou zemí. V roce 1980 se Irové vypracovali na 55 procent západoněmeckého standardu, v roce 1998 srovnali se sjednoceným Německem krok. V letošním roce trumfnou irské příjmy na obyvatele platy Němců o 20 procent.

Irsko je křiklavý příklad: v roce 1980 byla Spolková republika mezi současnými členskými státy EU na třetí příčce v žebříčku příjmů na hlavu. Od té doby to jde v poměřování se sousedy stále z kopce. V roce 1995 to byla ještě čtvrtá pozice, za Dánskem, Belgií a Rakouskem. O pět let později se Německo propadlo na sedmé místo, v tomto roce by snad mohlo být desáté. Britové, Francouzi a Nizozemci, ti všichni dosahují většího blahobytu než Němci.

Je jasné, že Německo muselo v minulých letech zápasit s problémy, kterých zůstali jiní ušetřeni. Spolková republika s nadhodnoceným kurzem marky vstoupila do Evropské měnové unie - teď má z tohoto důvodu potíže s konkurenceschopností.

Pravdou je také to, že německé hospodářství trpí mimo jiné vysokými úrokovými sazbami. Vzhledem k tomu, že přírůstky cen jsou velmi nízké, má Německo nejvyšší reálné úroky v eurozóně.

A je rovněž zjevné, že konec politického rozdělení Německa na Východ a Západ je i po třinácti letech od pádu berlínské zdi stále pořádným břemenem. Rok co rok putují do východní části zhruba čtyři procenta čistého západoněmeckého hospodářského výkonu.

Nicméně: za to, že se západní Německo přestalo už začátkem 80. let snažit, aby se přiblížilo úrovni amerického blahobytu, nejsou zodpovědné ani euro, ani sjednocení. Po těch nebylo ani vidu, ani slechu. Kromě toho finanční zátěž z výstavby Východu brzdí sice celoněmecký hospodářský růst, ale její dopad není až tak velký, aby Německo automaticky rostlo nejpomaleji v Evropě. Podle studie Evropské komise v Bruselu připravují transfery do bývalé NDR německou ekonomiku od poloviny 90. let o tři desetiny procentního bodu ročně. To znamená, že rozdíly mezi dosaženými růsty v USA a Německu v letech 1995 až 2002 nejdou - jak se tvrdilo - až z jedné pětiny na účet sjednocení.

Země pokulhává také v poměřování sociálních ukazatelů. Názorně to ukázal tzv. Human Development Index (HDI, viz tabulka 1), uveřejněný v polovině července Organizací spojených národů. HDI měří kvalitu života v 175 státech na základě ekonomického výkonu, životních plánů, schopnosti číst a psát a vzdělanosti.

Celkově připadlo Německu až 18. místo - a to jen díky tomu, že se v kategorii příjmů na obyvatele (neměřeno kupní silou) uchytilo na 13. pozici. V životních očekáváních obsadilo až 21. příčku za zeměmi, jako je Malta a Řecko. Úrovní vzdělání se ocitlo ještě o čtyři místa níže.

Slavné to není ani z pohledu sociální spravedlnosti a sociálních jistot - usuzují sami Němci. Přibližně polovinu německého HDP shrabuje stát, a rozevírá tak nůžky mezi hrubými a čistými příjmy.

Osmdesát šest procent Němců odpovědělo v aktuálním průzkumu ústavu Riquesta, že v jejich domovině jsou bohatí stále bohatšími a chudí naopak chudšími. V kolébce bezuzdného kapitalismu, v USA, zastává stejný názor (podle údajů Harris Interactive) 72 % občanů.

Lidí, kteří považují svou ekonomickou situaci za špatnou, je letos více než loni (viz tabulka 2). Mladší ročníky mají ještě naději, senioři jsou (prozatím) dobře zabezpečeni důchody. Ti, kteří by měli tvořit jádro výkonné síly státu, mají však obavy.

Nikoli neprávem - pokud se vezme v úvahu, jakým způsobem si Němci blahobyt financují. Prací se ho dosahuje stále méně. Nezaměstnanost stoupá, a kdo místo má, ten pracuje v průměru méně než před 20, 25 lety. V západním Německu šel počet odvedených pracovních hodin v letech 1991 až 2002 o pět procent dolů, na východě činí minus skoro 22 procent.

Aby se Němci nemuseli omezovat v platech, půjčují si od těch, kteří se nemohou bránit - ale budou muset účet někdy zaplatit: od svých dětí a dětí svých dětí. Jestliže se státní zadlužení pohybovalo v polovině 80. let kolem hranice 40 % HDP, loni to už bylo 62 %. Odhad Organizace pro hospodářskou spolupráci (OECD) hovoří pro rok 2004 o čísle 66 %.

To je jen drobnost v porovnání s velikostí státního dluhu, pokud by se spočítaly nároky na penzijní, zdravotní a pečovatelské pojištění všech žijících generací, pro něž nevytváří ministr financí v dávkově financovaném důchodovém systému žádné rezervy. "Sečtou-li se všechny povinné závazky dohromady, obnášelo by státní zadlužení zhruba 300 procent německého ekonomického výkonu," tvrdí freiburský finanční expert Bernd Raffelhüschen.

Z tohoto důvodu budou v příštím jednom, dvou desetiletích existovat jen dvě možnosti: buď zasáhne Evropská centrální banka, která ve chvíli nejvyšší nouze vyvine tlak a dosáhne toho, že reálné důchody nebudou spojovány s inflací, anebo stát poruší slovo a bude vyplácet mnohem méně, než slíbil. V obou případech budou Němci odkázáni na to, aby si životní standard ve stáří z velké míry financovali sami.

To může fungovat jenom když dají ruce pryč od majetku, který vytvořily předchozí generace. Jenže ani v tomto směru se nedá pohlížet na realitu růžovými brýlemi. V roce 2001 dosahoval celkový majetek domácností částky asi 9,3 bilionu eur, z tohoto připadalo 40 procent na nemovitosti a úspory. Ovšem časy, kdy se majetek - v souladu s přírodními zákony - rok od roku zvětšoval, jsou ty tam. Propad kurzů na burze způsobil, že se v roce 2002, poprvé od roku 1949, ztenčilo Němcům finanční jmění.

Také Američané a Britové trpí horšími kurzy - ale ztráty na burze pomáhají zaplnit mohutně rostoucí ceny nemovitostí. Naproti tomu německý trh imobilií stagnuje. Propočty od Bulwien AG z Mnichova ukázaly, že ceny řadových domků a bytů v osobním vlastnictví v loňském roce stouply nominálně o pouhé procento.

A vyhlídky jsou tristní: kvůli očekávání, že nestoupnou výdělky, a pravděpodobnému zrušení přídavků pro rodinné domy, počítá Bulwien až do roku 2007 s ročním snížením cen v rozmezí od pěti do deseti procent. V následujících letech to bude ještě horší, neboť nejpozději od roku 2013 se obyvatelstvo Německa citelně smrskne. Chabá poptávka by mohla dostat ceny nemovitostí všeobecně pod tlak.

Sestup Německa se odráží rovněž ve studii, kterou publikuje každým rokem kanadský Fraser Institute (viz graf 2). Zpráva Economic Freedom of the World zkoumá hospodářskou svobodu ve 123 státech a hodnotí každý z nich na stupnici do nuly (nesvobodný) do deseti (svobodný). Německo si v nejnovější, červencové zprávě vysloužilo známku 7,3 - stejnou, jakou obdrželo v roce 1970, kdy nově vytvořená sociálně-liberální vláda chystala, že prosadí více demokracie na trhu práce, a koaliční politici mluvili o tom, že by chtěli otestovat, do jaké míry se dá ekonomika zatížit.

Jiné země, nejen z anglosaského světa, naopak s blahobytnými výstřelky v 80. letech tvrdě zatočily. Výsledek? Jestliže mělo Německo v roce 1970 šestou největší hospodářskou svobodu, teď je dvacáté. V regulaci pracovního trhu je Spolková republika na samém konci. V šetření, jaký je rozsah ekonomických aktivit států, zaujímá 107. místo.

Tady leží pravý důvod růstové slabosti Německa, která ohrožuje jeho blahobyt. Tento index, připomíná William Niskane, šéf spoluautorského institutu Cato, "odhaluje rozvržení hospodářského blahobytu ve světě lépe než kterýkoli jednotlivý indikátor". Vychází najevo, že hospodářsky nejsvobodnější země jsou také nejbohatšími.

To dokládá také studie Ústavu pro světovou ekonomiku v Kielu: Každý procentní bod, o který se sníží státní kvóta, zvýší dlouhodobý růst německé ekonomiky o 0,1 procentního bodu. Při odbourání státní kvóty na 40 % mohlo by být tempo hospodářského růstu o 0,86 procenta vyšší než v posledních osmi letech, kdy se pohybovalo v průměru kolem neduživých 1,5 procenta.

Propočty Mezinárodního měnového fondu (MMF) naznačují: pokud se podpora v nezaměstnanosti, daň z příjmu a ochrana před výpovědí zkrotí na americkou úroveň, mohla by nezaměstnanost v eurozóně opadnout o více než tři procenta a hospodářský výkon by mohl stoupnout o pět procent.

Jenže to, že by některá spolková vláda, jedno jaká, sebrala odvahu k radikálnímu obratu v dosavadním růstu, je jen málo pravděpodobné. O tom je přesvědčen přinejmenším pracovník velké evropské banky v Curychu. Ten se věnuje mnoha německých klientům, kteří se strachují o peníze. Bankéř jim pro obveselení rád nabízel sázku: Láhev šampaňského optimistům, kteří se vsadí, že se německé ekonomika dostane aspoň jednou do roku 2007 nad tři procenta.

"Už to nefunguje," říká dnes. "Celé měsíce do toho nikdo nejde."

Grafy