Základem volného pohybu osob v Evropské unii je volný pohyb pracovníků. Teprve následně byla svoboda pohybu rozšířena na další kategorie osob, jako jsou důchodci či studenti.

Základním principem volného pohybu pracovníků, zakotveného v článcích 39-42 Smlouvy o založení ES (Smlouva), je především zákaz - zjevné či skryté - diskriminace pracovníků členských států na základě národnosti, pokud jde o jejich zaměstnávání, odměňování a pracovní podmínky. V rozhodovací praxi Evropského soudního dvora (ESD) byla aplikace dotčených článků smlouvy rozšířena i na překážky, které nejsou diskriminačního charakteru a jsou aplikovány bez ohledu na národnost, ale svým působením způsobují "potíže" právě migrujícím pracovníkům a jsou tak de facto s to omezit jejich volný pohyb.

Z hlediska osobní působnosti jsou oprávněnými osobami pracovníci, tj. osoby provádějící práci pod vedením a podle pokynů jiné osoby za plat či jiný druh odměny (případ Lawrie-Blum). Termín "pracovník" (worker) je pro účely Smlouvy pojmem komunitárního práva a je třeba jej interpretovat jednotně v celé EU, nikoli podle výkladu vnitrostátního práva jednotlivých členských států. Samostatně podnikající osoba nemůže být považována za pracovníka (případ Middleburgh). V této souvislosti ESD v případu Asscher konstatoval, že ředitel společnosti, v níž je současně jediným společníkem, nemůže být považován (ve smyslu Smlouvy) za pracovníka této společnosti, a to z důvodu faktické neexistence podřízenosti typické pro pracovní či obdobný poměr. Přestože Smlouva výslovně nestanoví požadavek občanství některého z členských států, je existence tohoto občanství implicitním předpokladem pro přiznání všech práv migrujícího pracovníka.

Evropský soudní dvůr dále potvrdil, že se svoboda pohybu pracovníků vztahuje rovněž na uchazeče o práci, jakož i na osoby, které vykonávají práci pouze na částečný úvazek či za odměnu, která nedosahuje životního minima (případ Lebon, resp. Levin). Pouze ty osoby, jejichž výdělečnou činnost lze považovat za čistě okrajovou či doplňkovou, je možno vyloučit z výhod vyplývajících z volného pohybu pracovníků.

Další skupinou oprávněných jsou rodinní příslušníci pracovníka, kteří mohou těžit z výhod volného pohybu z titulu rodinněprávního vztahu k pracovníkovi, a to bez ohledu na svoji státní příslušnost.

Podle ESD jsou oprávněnými rovněž zaměstnavatelé, kteří se mohou při výběru svých zaměstnanců dovolávat svobody pohybu pracovníků (případ Clean Car Autoservice).

Z hlediska věcné působnosti zaručuje Smlouva pracovníkům právo vstupu a pobytu na území hostitelského státu, právo přístupu k zaměstnání, právo stejného, nediskriminačního zacházení a právo setrvat na území hostitelského státu i po ukončení zaměstnání. Evropský soudní dvůr konstatoval, že členské státy mohou časově omezit pobyt uchazeče o práci na svém uzemí (komunitární právo žádnou lhůtu nestanoví), přičemž lhůtu šesti měsíců shledal za dostatečnou k získání práce. Nicméně ani tato lhůta není absolutní. Pokud uchazeč po jejím uplynutí prokáže, že i nadále hledá zaměstnání a má reálnou šanci je získat, nemůže být hostitelským státem vyhoštěn (případ Antonissen). Byť je zakázána jakákoliv diskriminace, je zřejmé, že pro migrující pracovníky bude největší překážkou jazyková bariéra, jež se může stát nástrojem diskriminace. V této souvislosti ESD konstatoval, že prokázání jazykových znalostí může být požadováno pouze tehdy, jsou-li tyto bezpodmínečným předpokladem výkonu dotčeného zaměstnání.

Migrující pracovník je oprávněn přijmout zaměstnání i před vyřízením všech formalit nutných pro získání povolení k pobytu. Povolení k pobytu musí platit pro území celého státu a doba platnosti musí být nejméně pět let s možností automatického prodloužení. K samotnému vstupu na území hostitelského státu postačí osobní průkaz či cestovní pas. Víza či jiná omezení jsou nepřípustná. V případě rodinných příslušníků pracovníka, kteří nejsou občané členského státu, může hostitelský stát vstupní víza vyžadovat. Jejich získání by však nemělo být nepřiměřeně náročné.

Omezení volného pohybu pracovníků jsou dvojího druhu. Svoboda pohybu pracovníků se nevztahuje na zaměstnání ve veřejné správě. Pojem veřejné správy je však ESD vykládán restriktivně. Výjimka se vztahuje pouze na zaměstnání, při nichž jde o přímý či nepřímý výkon veřejné moci nebo plnění úkolů státu. Jedná se například o armádu, policii či diplomatické služby. Naproti tomu pouhý fakt, že jde o zaměstnání ve veřejném sektoru, není důvodem pro uplatnění omezení volného pohybu (případ Sotgiu versus Deutsche Bundespost).

Druhou skupinou omezení, která je shodná i pro další základní svobody, jsou výjimky z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany veřejného zdraví. I zde je však nutné, v souladu s judikaturou ESD, aplikovat restriktivní výklad výjimek.

Unijní občanství je relativně nový prvek, který byl zaveden do práva ES Smlouvou o Evropské unii (tzv. Maastrichtská smlouva z roku 1992). Všichni občané EU mají mimo jiné právo se volně pohybovat a pobývat na území členských států EU, mají aktivní a pasivní volební právo v komunálních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu v členském státu, kde se zdržují, a petiční právo k Evropskému parlamentu. Nicméně je nutno podotknout, že právo pobývat v jiných členských státech v případě osob, které nejsou pracovníky a nepožívají volného pohybu z důvodu své ekonomické aktivity, podléhá určitým omezením. Nejvýznamnější je možnost členského státu požadovat na příslušné osobě dostatečné finanční zdroje, aby tato osoba nezatížila systémy sociální podpory daného státu, a dále, aby dotyčná osoba byla pojištěna v rámci zdravotního pojištění.
Související