Bez pracovního povolení to nepůjde

Čeští občané nebudou moci plně využívat všech práv jinak přiznaných občanům členských států hned po vstupu do EU. Stávající země Unie, zejména Německo a Rakousko, prosadily v oblasti volného pohybu osob přechodné období a budou oprávněny nadále regulovat přístup pracovníků z nových členských států, tj. i z České republiky, na národní trh práce. Maximální délka přechodného období je sedm let a člení se do formátu 2 + 3 + 2. Země EU se mohou nicméně rozhodnout toto přechodné období nevyužít a plně zpřístupnit ihned po rozšíření EU pracovní trhy i pro české občany. Vůli k plné liberalizaci již ve vztahu k ČR deklarovalo Nizozemsko, Irsko, Švédsko, Dánsko a Velká Británie. Nadějně vypadají jednání s Řeckem a Norskem (člen Evropského hospodářského prostoru). Všeobecně se předpokládá, že většina členských států nebude uplatňovat přechodné období déle než dva roky.

Český občan, který se po rozšíření EU rozhodne pracovat v jiné členské zemi, která uplatňuje vůči ČR přechodné období, tj. zejména v Německu a Rakousku, bude nucen projít administrativní procedurou vyřizování pracovního povolení a povolení k pobytu a bude s ním v této souvislosti zacházeno jako s cizincem třetí země, byť s jistým preferenčním režimem. Přechodné období se ale týká pouze "nového" přístupu českých občanů na trh práce. Čeští občané, kteří jsou již legálně zaměstnáni a vlastní povolení k pobytu na území členských států, mají, pokud jde o pracovní podmínky, mzdu a propouštění, nárok na stejné zacházení jako státní příslušníci tohoto státu. Na druhou stranu žádná omezení pro české občany nebudou platit na území nových členských států, např. v Polsku, v Maďarsku a na Slovensku, jejichž trhy se otevřou automaticky.

Česká republika si vyjednala právo uplatnit reciproční restriktivní opatření vůči občanům nynějšího členského státu, který aplikuje omezení vůči českým občanům, např. omezit přístup k zaměstnání v ČR pro pracovníky z Německa a Rakouska. Může také v případě vážného narušení trhu práce zavést omezující opatření ve vztahu k občanům nových členských států (tj. dnešních kandidátských zemí), ovšem s výjimkou Kypru a Malty. Naše republika nicméně v současné době necítí potřebu zavádět ochranu tuzemského trhu práce a přijetí popsaných opatření lze stěží očekávat i do budoucna.

STÁVAJÍCÍ TRH PRÁCE EU čítá zhruba 248 milionů ekonomicky činných obyvatel (z toho 158 milionů zaměstnanců) a po rozšíření se tento počet zvýší o zhruba 50 milionů ekonomicky aktivních obyvatel (z toho zhruba 29 milionů zaměstnanců) nových členských zemí. Možnost občanů Unie zvolit si svobodně zemi výkonu svého povolání, tzv. volný pohyb osob, jako jedna z hlavních svobod v sobě zahrnuje nejen ekonomické, ale také sociální, vzdělávací a kulturní aspekty.

VOLNÝ POHYB OSOB je v praxi dosažitelný jen za pomoci koordinace mezi členskými státy EU v oblasti sociálního zabezpečení a v oblasti uznávání profesní kvalifikace. Smlouva o založení ES rozlišuje v rámci volného pohybu osob mezi volným pohybem pracovníků, tj. osob v pracovním poměru, a volným pohybem samostatně výdělečných osob. V dalším textu se zaměříme výhradně na volný pohyb pracovníků. Přes veškerou snahu o rozhýbání evropského trhu práce ve skutečnosti k masivní migraci pracovních sil nedochází. V členských státech EU žije přibližně 20 milionů lidí, kteří nejsou státními občany země pobytu (tj. asi 5 % celkového obyvatelstva), z toho ovšem pouze pět milionů lidí tvoří občané EU, zbytek jsou cizinci ze států mimo EU. Za prací se do jiných členských států stěhují obyvatelé chudších částí Unie, kde je velká nezaměstnanost (jižní Itálie, Řecko, Portugalsko nebo Španělsko). V poslední době však tato tendence slábne díky podporám ze strukturálních fondů do zaostalejších regionů a zvyšování tamní životní úrovně. Nejvíce občanů Unie směřuje za prací do Německa, Francie a Velké Británie. V Německu žije více než sedm milionů cizinců, z toho čtvrtina z členských států EU.

Poměrně nízká mobilita pracovních sil v Unii (zejména ve srovnání s USA) je důsledkem řady faktorů, přičemž největší vliv mají vysoká nezaměstnanost ve většině zemí EU, sociální a kulturní překážky (zejména jazyková bariéra) a nedostatek informací o pracovních příležitostech.

VOLNÝ POHYB PRACOVNÍKŮ znamená odstranění jakékoliv diskriminace na základě státní příslušnosti, pokud jde o ucházení se a výkon zaměstnání, pracovní podmínky a odměnu za práci. Všichni pracovníci, kteří jsou občany ostatních členských států, jsou postaveni naroveň tuzemských pracovníků, tj. podléhají národnímu režimu zacházení. Do rozporu s touto zásadou se nesmějí dostat nejen opatření státních orgánů (např. zákony, postupy pracovních úřadů), ale také opatření autonomních soukromých subjektů (například předpisy sportovních svazů či kolektivní smlouvy). Existují nicméně profese, jejichž výkon může stát vázat na splnění podmínky státního občanství. Typickým příkladem profese uzavřené pro cizince je práce u policie, v armádě, v soudnictví a v diplomacii. Jedná se o jedinou legální výjimku z volného přístupu k zaměstnání na území jiných členských států, která se opírá o ochranu národních zájmů u činností spojených s výkonem veřejné moci.

ZA ZAMĚSTNANCE KOMUNITÁRNÍ PRÁVO POVAŽUJE osoby, které po určitou dobu provádějí výkony pro jinou osobu (zaměstnavatele) na základě jejích pokynů, za což jim jako protiplnění přísluší odměna. Výše odměny není rozhodující (není podmínkou, aby dosahovala úrovně minimální mzdy), dokonce nemusí být poskytována ani v penězích. Za zaměstnance jsou považováni nejen stálí, ale i sezonní nebo přeshraniční pracovníci. Závislá činnost pokrývá jak činnosti hospodářského charakteru, tak činnost profesionálních sportovců a umělců.

Vedle základního práva na zacházení v národním režimu jsou pracovníci z ostatních členských států oprávněni využívat všech vnitrostátních sociálních a daňových výhod. Další nezbytnou podmínkou praktické realizace volného pohybu pracovníků je právo ucházet se v jiném členském státě o práci bez nutnosti vyřizovat pracovní povolení a právo volného (bezvízového) vstupu a pobytu na území jiného členského státu.

POVOLENÍ K POBYTU NELZE OBČANŮM EU ODEPŘÍT. Výjimku tvoří případy závažného porušení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví. Během prvních tří měsíců není dokonce povolení k pobytu třeba, postačí občanský průkaz nebo cestovní pas. Při pobytu delším než tři měsíce si musí pracovník či uchazeč o práci obstarat identifikační průkaz rezidenta. Obstarání průkazu však není podmínkou pobytu v dané zemi, nýbrž jedná se pouze o doklad osvědčující práva pracovníka. Právo na pobyt a za stanovených podmínek i na podporu má nezaměstnaný, který se v jiné zemi EU uchází o práci. Doba pobytu je nicméně omezena na dobu tří měsíců, v některých státech pak dobou šesti měsíců. Za splnění přesně stanovených podmínek, zejména určité délky pobytu, má pracovník právo setrvat na území jiného členského státu i po skončení zaměstnání. Je třeba zdůraznit, že spektrum výhod se vztahuje i na rodinné příslušníky migrujícího pracovníka, konkrétně se jedná o právo pobytu, výkon činnosti v pracovním poměru a obecné a učňovské vzdělávání pro děti zaměstnance.

VZÁJEMNÉ UZNÁVÁNÍ DIPLOMŮ A PROFESNÍ KVALIFIKACE je nezbytnou podmínkou, aby občané EU mohli vykonávat své povolání kdekoliv na území Společenství. Každý stát totiž reguluje výkon určitých povolání (např. povolání lékaře, zdravotní sestry, architekta, advokáta) stanovením požadavků na stupeň a typ dosaženého vzdělání, v některých případech též podmínkou předepsané praxe. Pouze u těchto, tzv. regulovaných povolání, je zapotřebí před započetím výkonu činnosti v jiném členském státě získat doklad o uznání profesní kvalifikace. Ostatní, tzv. neregulovaná povolání, tomuto omezení nepodléhají.

Každý, kdo chce vykonávat regulovanou profesi v jiném členském státě, musí podat individuální žádost k příslušnému úřadu tohoto státu. K žádosti je třeba přiložit veškeré dokumenty dokládající dosažené vzdělání (např. vysokoškolský diplom), popř. požadovanou praxi v oboru. Například český advokát může vykonávat advokacii v Německu až poté, co německé úřady uznají jeho kvalifikaci. K tomuto účelu je povinen prokázat dosažené vysokoškolské vzdělání právnického směru a úspěšné složení advokátní zkoušky, tj. splnění podmínek pro výkon advokacie v ČR. Výjimečně mohou nastat problémy s uznáním kvalifikace, a to v případě, kdy obsah či délka vzdělání dosaženého v jednom členském státě zásadně neodpovídají požadavkům státu, kde občan EU zamýšlí svoji profesi vykonávat. V takovém případě může dotčený stát pro připuštění k výkonu profese na svém území požadovat splnění dalších podmínek, a sice buď doklad o dosažené praxi v oboru, absolvování vyrovnávacího vzdělání, nebo složení kvalifikační zkoušky. Pro úplnost je třeba ještě zmínit otázku prokazování znalosti jazyka členského státu, kde zamýšlí občan jiného státu vykonávat svoji profesi. Prokázání znalosti jazyka je možno požadovat pouze v případě, kdy je taková znalost nezbytným předpokladem pro výkon určité profese.

MARTIN NEDELKA, KATEŘINA JANDOVÁ, Advokátní kancelář Gleiss Lutz