ECB: Restriktivní a uvolněná zároveň

Kritikové ECB poukazují na americkou centrální banku Fed, která snížila úrokové sazby z 6,5 procenta koncem roku 2000 na současných 1,25 procenta, zatímco ECB je ve stejném období snížila "pouze" ze 4,5 procenta na 2,5 procenta. ECB zase argumentuje tím, že měnové podmínky v eurozóně jsou již uvolněné, jak dosvědčuje kromě nízkých úrokových sazeb také rychlý růst peněžní zásoby.

Hlavní problém měnové politiky v Evropě však nespočívá v tom, zda je či není dostatečně uvolněná, ale v tom, že měnová politika ECB je příliš restriktivní i příliš uvolněná zároveň, podle toho, kterou zemi sledujeme. Jak ukazují údaje v tabulce, v zemích eurozóny přetrvávají značné rozdíly mezi nejnižší a nejvyšší mírou inflace, a mezi nejpomalejším a nejrychlejším tempem růstu HDP. V takové situaci je provádění měnové politiky velmi obtížné a má za následek, že je tato politika pro některé země přiměřená, pro další příliš restriktivní a pro jiné zase uvolněná.

Tuto skutečnost potvrzuje srovnání skutečných sazeb ECB s teoreticky vypočtenými úrokovými sazbami podle tzv. Taylorova pravidla (toto pravidlo určuje "optimální" úroveň úrokových sazeb v závislosti na odchylkách růstu/inflace od rovnovážné/cílené hodnoty). Zatímco pro eurozónu jako celek je sazba ECB pod úrovní vypočtenou podle Taylorova pravidla, a měnová politika je tudíž v průměru uvolněná, pro Německo je sazba ECB vyšší než Taylorova sazba, a měnová politika je příliš restriktivní.

Při rozhodování se ECB nemůže ohlížet na situaci v jednotlivých zemích, ale na podmínky v celé eurozóně. Vyvstává však otázka, jaké může mít takto prováděná měnová politika důsledky v podmínkách nízkého růstu, nízké inflace, zhodnocujícího eura a očekávaného poklesu cen ropy. Má ECB přikládat stejnou váhu příliš uvolněné měnové politice v jedněch a příliš restriktivní měnové politice v jiných zemích?

Lze argumentovat tím, že riziko spojené s příliš restriktivní měnovou politikou pro země s nízkou inflací a růstem jako Německo je závažnější, než riziko spojené s příliš uvolněnou měnovou politikou pro země s vysokou inflací a růstem, jako např. Irsko.

Nadměrně uvolněná měnová politika z hlediska Irska může sice vést k vyšší inflaci, ale nehrozí riziko, že by se inflace dostala mimo kontrolu. Navíc je dopad uvolněnější měnové politiky na inflaci do určité míry neutralizován zhodnocením eura a očekávaným poklesem cen ropy. A v případě potřeby lze přistoupit ke zpřísnění fiskální politiky.

Nadměrně restriktivní měnová politika z hlediska zemí, jako je Německo, představuje závažnější problém. Hrozí, že se německá ekonomika dostane do deflační pasti, se všemi negativními důsledky. Nízký růst a chabá domácí poptávka posilující euro a restriktivní fiskální politika, to vše vytváří předpoklady pro další pokles inflace, která se již nebezpečně přibližuje nulové hranici.

Jistý dopad mají výše diskutované problémy s prováděním měnové politiky v eurozóně i na ekonomiku a hospodářskou politiku kandidátských zemí EU/EMU. Pokud je výsledkem měnové politiky ECB velmi nízká inflace v zemích, jako je Německo, splnění podmínek pro vstup do EMU může vyžadovat restriktivní měnovou politiku v kandidátských zemích. Maastrichtské kritérium specifikuje, že inflace v kandidátských zemích nesmí převýšit v roce hodnocení splnění maastrichtských podmínek o více než 1,5 procentního bodu průměrnou inflaci ve třech zemích EMU s nejnižší inflací. Pro rok 2003 by to podle projekcí Mezinárodního měnového fondu (MMF) znamenalo maximálně přípustnou inflaci 2,8 procenta a pro rok následující 2,6 procenta. Pokud by však v zemích jako Německo došlo k výraznějšímu poklesu inflace, maximálně přípustná inflace pro kandidáty by mohla dále poklesnout. Vyvstává otázka, nakolik je rozumné posuzovat připravenost pro vstup do EMU porovnáním se zeměmi, které mohou trpět deflačními tlaky.

Lze rámec pro měnovou politiku v eurozóně vylepšit a výše diskutované problémy zmírnit? Řada ekonomů doporučuje upravit inflační cíl ECB - zvýšit cílenou inflaci ze 2 na 3 procenta. ECB by také se měla snažit odstranit odchylky od cíle směrem nahoru i dolů. Možnosti měnové politiky jsou však omezené.

V konečném důsledku může být efektivní fungování měnové unie zajištěno pouze při splnění dvou předpokladů. Za prvé musí dojít k vyšší konvergenci hospodářské výkonnosti, což vyžaduje odvážnější pokrok v oblasti strukturálních reforem než doposud. Za druhé, v té míře, v jaké budou rozdíly mezi ekonomickou výkonností jednotlivých ekonomik měnové unie přetrvávat, musí být zvýšena účinnost nástrojů, které umožní alespoň zmírňovat nejednotné důsledky jednotné měnové politiky. To se týká především centralizace fiskální politiky a fiskálních transferů.

Zvýšená centralizace fiskální politiky je však velmi politické téma, protože se týká budoucnosti evropské integrace, především možnosti zůstat u integrace ekonomické a měnové, bez odpovídající integrace politické. Současné potíže v ekonomické a měnové oblasti naznačují, že tlak na vyšší politickou integraci se bude stupňovat.

Inflace a růst v eurozóně (v procentech)

http://192.168.10.232/attachment.php?id=11036050&security=1VFeKRh3mtDTyC5Pn26AWqosNx9GJ7Oj&1054490104

Deflace hrozí

Po desetiletích vlády inflace se ekonomové eurozóny začínají obávat toho, že by v západních zemích začaly být ceny příliš nízké. Největší problém hrozí Německu, kde se inflace pohybuje kolem jednoho procenta. Podle expertů je zhruba dvacetiprocentní pravděpodobnost, že příští rok spadne do deflace. Pro celou eurozónu je propad do deflace podle průzkumu agentury Reuters mezi 70 analytiky pravděpodobnost desetiprocentní. Důvodem zvýšených hrozeb deflace jsou nynější nízké míry inflace, splasknutí bubliny nadhodnocených cen akcií, rostoucí potíže bankovního sektoru v některých ekonomikách a pokles tempa růstu úvěrů. Deflace je dlouhodobý a všeobecný pokles cen. Je ekonomicky zhoubnější než inflace, protože blokuje hospodářský růst. avíc na ni centrální banky nejsou tolik připraveny.

Nezaměstnanost roste

Míra nezaměstnanosti v eurozóně se v březnu vyšplhala na tříleté maximum 8,7 procenta z únorového revidovaného údaje 8,6 procenta. Počet nezaměstnaných v zemích měnové unie tak v současné době dosahuje rekordních 12,2 milionu. S nejvyšší mírou nezaměstnanosti se potýká Španělsko (11,5 procenta). Nejlépe je na tom Lucembursko s mírou 3,4 procenta. Negativní vývoj v oblasti nezaměstnanosti bude pokračovat i v dalších měsících spolu se stagnací ekonomiky. Celý systém totiž nutně potřebuje zásadní reformy. Většina evropských zemí je postižena stárnutím populace a čelí závažným strukturálním problémům na trhu práce spočívajícím zejména v nízké mobilitě pracovních sil, štědré sociální politice a značné moci odborových organizací.

Eurozóna ekonomicky stagnuje

Ekonomika eurozóny se v prvním letošním čtvrtletí ponořila do stagnace. V mezičvrtletním srovnání hrubý domácí produkt nevykázal žádnou změnu. Meziroční tempo růstu kleslo na 0,8 procenta z 1,2 procenta v posledním loňském čtvrtletí. Údaje evropského statistického úřadu Eurostat jsou založeny na nejnovějších číslech o HDP z Německa, Itálie, Nizozemska a Řecka. Kromě Řecka, kde ekonomika výrazně rostla, zaznamenaly všechny tyto země mírný pokles a ekonomiky Německa a Nizozemska se po druhém čtvrtletí poklesu dostaly do recese. Pro druhé a třetí čtvrtletí úřad pro eurozónu předpokládá stagnaci či růst o 0,4 procenta.

Změna sazeb je na spadnutí

Evropská centrální banka by na příštím zasedání v červnu měla projednat, zda eurozóna nepotřebuje další snížení úrokových sazeb. Všeobecně se očekává, že sníží úrokové sazby z 2,50 procenta asi o půl procentního bodu. Důvodem pro pokles sazeb má být podle představitelů ECB posilování měny a velmi nízká inflace. Euro se vůči dolaru nyní prodává v kurzu 1,1790 USD a už je nad úrovní, na které bylo v lednu 1999 uvedeno na trh. Zaváděcí kurz totiž činil 1,1747 USD a vůbec nejvyšší úroveň, na které se euro ocitlo krátce po vzniku, činí 1,1886 USD. To už začíná ohrožovat evropské exportéry. Silný růst kurzu donutil ministry financí zemí EMU diskutovat o měnové politice, někteří z nich vyzvali ECB ke snížení úroků.