Rebelové a ti druzí

Dvakrát se minulý týden dostala společná branná a bezpečností politika Evropské unie do centra pozornosti. Vášnivou odezvu mělo úterní setkání nejvyšších představitelů Belgie, Francie, Německa a Lucemburska, tedy západoevropských odpůrců intervence v Iráku. Ti se dohodli vytvořit společné ozbrojené síly, které by se měly stát zárodkem budoucích ozbrojených sil Evropské unie. Nejpozději do konce roku 2004 by tak měly vzniknout společné ozbrojené jednotky schopné v případě nutnosti ihned zasáhnout.

Následné jednání ministrů zahraničních věcí států a kandidátů EU proběhlo naopak bez velkých ohlasů, byť se shodlo na nutnosti vypracovat do červnového summitu v Soluni zásady bezpečnostní doktríny EU.

Minisummit čtyř států Unie vyvolal velmi kritickou odezvu u hlavních spojenců v NATO i u značné části světového tisku. Hovoří se jak o vytváření duplicitních institucí ve chvíli, kdy nejsou k dispozici volné kapacity, tak o protiamerické rebélii. V zásadě však jde o prodloužení dvou dlouhodobých tendencí. Tou první je hledání evropské obranné identity, druhou je transformace NATO.

Snahu nalézt podobu samostatné evropské obrany provází od konce světové války celá řada neúspěšných pokusů. Poloúspěšnou byla Západoevropská unie (ZEU), vzniklá v roce 1954. I ta dlouho vypadala jako mrtvá iniciativa, ale ožila v 90. letech, kdy se začala slučovat s Evropskou unií. Maastrichtská smlouva z roku 1991 opřela Unii o tři sloupy, z nichž druhý představuje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Zároveň se Brusel obrátil na ZEU, aby vypracovala a vedla akce na obranu společenství - byť se členství v Unii nekryje s členstvím v ZEU. Výsledkem byly Petersbergské dohody, které vymezily úkoly vojenských jednotek v humanitárních akcích, krizovém managementu a při bojových operacích. Tyto dohody akceptovala Amsterdamská smlouva z roku 1997.

Od začátku nových iniciativ z 90. let bylo jasné, že se pojetí budování evropské obranné identity rozdvojuje. Proti představě zvýšit evropské angažmá v NATO se postavila vize možné evropské samostatnosti. V obou případech šlo o institucionální duplicitu s Aliancí.

Transformace NATO představuje zvláštní odpověď na otázku evropské obranné identity. Po vítězství ve studené válce ztratilo NATO důvod původní existence. Hledání jeho smyslu vyvrcholilo v roce 1999, kdy byla na summitu ve Washingtonu přijata nová strategická koncepce. Ta mj. uvádí i úkol vést válečné mise v euroatlantickém prostoru a okolí. Ty mohou jít za rámec článku 5 Washingtonské smlouvy, nemusí tedy být jen obranou. Mise nepotřebují mandát OSN.

Již při schvalování tohoto dokumentu vyvstaly rozpory, a to především mezi USA a Francií. Přesto nová americká vláda s Georgem W. Bushem začala hledat smysl NATO právě v takovýchto misích. Výsledkem je pokles akceschopnosti Aliance. Rozdíl v pojetí se nejvíce projevil v době příprav války proti Iráku. Základním problémem se stalo odlišné vidění role síly v mezinárodní politice.

Zároveň je současná politicko-bezpečnostní struktura Evropy značně složitá: vedle NATO je zde Rada Rusko-NATO, OBSE, Evropská unie, ZEU, Rada Evropy a Euroatlantická rada partnerství či Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, která nedávno vznikla z odpůrců intervence proti Iráku v postsovětském prostoru (viz schéma).

Impuls pro nejnovější iniciativu, rozmělňující existující bezpečnostní struktury, nepřišel nicméně ze čtyř rebelujících států, ale z USA a Velké Británie. Právě tyto dva státy začaly válku proti Iráku bez ohledu na názory a zájmy spojenců. To - vzato z druhé strany - může znamenat, že Spojené státy a Velká Británie nemusí pomoci tehdy, když to bude "stará Evropa" potřebovat. Nasvědčuje tomu řada podrážděných vyjádření z Washingtonu, především ze strany ministra obrany Donalda Rumsfelda a jeho náměstka Paula Wolfowitze.

Výsledky minisummitu mohou zapadnout mezi aktivity, které neměly dlouhé trvání. Na druhé straně všechny nejvýznamnější kroky evropské integrace následovaly po dohodách menších skupin, v nichž vždy byly Francie a Německo, ale pokaždé chyběla Velká Británie. Bude záležet na tom, zda se při přípravě summitu v Soluni podaří nalézt shodu. Zatím to tak nevypadá.

Hledání obranné identity Evropy pokračuje. Pokud se nezmění politika Washingtonu, má Evropa dvě možnosti. Buď se zařadit za USA a podílet se na zámořském "vývozu demokratické revoluce". Nebo nalézt v současném světě vlastní parketu. Od věci jsou varování, že Evropa nebude schopna vojensky konkurovat USA a globálně se vojensky angažovat: starý kontinent by v tom směru ani soutěžit neměl. Bezpečnostní politika EU má reagovat na evropská rizika. Výchozím předpokladem je komplexní rekonstrukce nynější neprůhledné bezpečnostní architektury, která by vedla k celkovému zjednodušení, účasti všech evropských států a k dosažení akceschopnosti.

http://192.168.10.232/attachment.php?id=10989800&security=GxSchAFw6fCgMqRuDBbiQylLj0on1INT&1052329443