Aktuální číslo časopisu Ekonom
| Německo má nepřátele - Evropskou centrální banku a maastrichtský Pakt stability. Měnové a rozpočtové nástroje spojené Evropy jsou v současné době jednou z hlavních brzd největší evropské ekonomiky. Její HDP stoupl loni o pouhých 0,2% a budoucí růst postrádá výrazné stimuly. Německo trpí politikou ECB, jejíž úrokové sazby jsou proti německé inflaci příliš vysoko. Harmonizovaný index růstu spotřebitelských cen v Německu stagnuje už čtvrtý měsíc na 1,1%, což je jedna z nejnižších úrovní v eurozóně. Německo bylo zvyklé na restriktivní měnovou politiku už od začátku 90. let, protože mu pomáhala tlumit postunifikační inflační tlaky. To se mu teď možná vrací jako bumerang - jeho úrokové sazby zůstávaly relativně vysoké v době, kdy ostatní země EU zažívaly pomalý růst, a byly významným faktorem, který přispěl na podzim roku 1992 k vytlačení Itálie a Velké Británie z Evropského měnového systému. Podepsaly se též na francouzské ekonomické recesi v roce 1993. Nižší úrokové sazby by růstu ekonomiky Německa prospěly, ovšem rozhodnutí ECB o jejich snížení přicházejí relativně pozdě a váhavě, neboť míra inflace v celé eurozóně je stále nad dvěma procenty, které si ECB stanovila jako svůj inflační cíl. Spotřebitelské ceny drží v Německu na nízké úrovni i domácí poptávka a někteří ekonomové vyslovili obavy, že ekonomiku může postihnout deflace stejného druhu, kterým trpí posledních deset let Japonsko. Zdá se však, že pro takové konstatování je ještě příliš brzy. "Nízká německá inflace není začátkem deflační spirály, ale spíš příznakem přizpůsobování cenové hladiny v Německu úrovni ostatních zemí eurozóny," soudí John Hawksworth, šéf makroekonomického týmu PricewaterhouseCoopers. Německá ekonomika podle něj žádá nižší míru inflace. Proces sjednocování probíhal v Německu za relativně vysokých nákladů na pracovní sílu, což nevedlo k růstu produktivity, a tato situace se nezlepšila ani později. Pokles tempa růstu cen v Německu způsobuje hlavně pokles cen zboží, zatímco inflace v sektoru služeb zůstává na stejné úrovni. Lze to vysvětlit růstem technické úrovně a trendem přemísťovat výrobu do východních regionů Německa, kde jsou nižší výrobní náklady. Proto i přes oslabující domácí poptávku v Německu v posledních dvou letech nedochází ke kolapsu ve využití výrobních kapacit, které je stále značně lepší než za recese v roce 1993. Německé veřejné finance nejsou v dobrém stavu. V minulém roce překročily tříprocentní limit deficitu rozpočtu v poměru k HDP a podle všech prognóz to nebude lepší ani letos. Expanze veřejného sektoru začala v Německu od 90. let, kdy bylo nutné rozšiřovat infrastrukturu a podpořit sociální systém ve východních regionech. Transfery ze západu na východ Německa byly obrovské - od začátku sjednocení dosahovaly každoročně zhruba 3,75 % HDP. Financovány byly z velké části vyššími vládními půjčkami, avšak přesto se rozpočtový deficit Německa zhoršoval daleko méně než například v polovině 90. let ve Francii. Zdrojem pro transfery byly i vyšší daně a příspěvky na sociální zabezpečení a škrty ve výdajích na veřejné investice. Mezi lety 1991 až 1999 vzrostly příspěvky na sociální zabezpečení ze 41 % HDP na 44 %, zatímco vládní investice se snížily z 2,7 % na 1,9 %. Takováto fiskální politika poškozovala ekonomický růst a zavedení standardů systému sociálního zabezpečení západních regionů i pro východní země znamenalo zhoršení tamějšího trhu práce, protože propuštění zaměstnanci odcházeli do předčasného důchodu nebo se stávali dlouhodobě nezaměstnanými. "Rozhodnutí konvertovat německou marku podle parity bylo spíš politickým aktem než ekonomickou úvahou," vysvětluje Hawksworth. "Zcela ignorovalo fakt, že směnný kurz východoněmeckého exportu na západ byl předtím v poměru 1 ku 4,3." Odbory pak vytlačily mzdy ještě výše, čímž míra nezaměstnanosti na Východě vystřelila v roce 1997 nad 19 %. Navíc strukturální nezaměstnanost neklesla tak jako v mnoha jiných evropských zemích. "Důvodem byl ze značné části relativně velkorysý systém zdravotní péče v Německu," dodává Hawksworth. Pokud se Německo spolu s Francií a Itálii nemá vyhnout dlouhodobému zpomalení, měly by zareagovat na udržitelnost svých veřejných financí zejména po roce 2010. Podle odhadů Světové banky se v Německu do roku 2050 sníží počet obyvatel v produktivním věku ze 43 % na 37 %. To by vedlo k dlouhodobému poklesu HDP. Riziko pro německou ekonomiku je přitom vyšší než pro ostatní země EU, přestože i tam znamená prognóza počtu obyvatel hospodářské ztráty. Podle propočtů Světové banky je zřejmé, že pokles práceschopných v letech 2020 až 2040 by i při růstu produktivity o 2 % ročně znamenal snížení HDP o 1 %. Ve většině zemí EU se pohybují výdaje na zdravotní péči mezi 30 až 40 % jejich rozpočtů. V projekcích Eurostatu se počítá s tím, že výdaje na zdravotní péči porostou v Německu do roku 2050 v průměru o 1,75 % ročně, ve Francii a Itálii o 1,5 % ročně. MMF odhaduje, že roční růst HDP na obyvatele poroste díky demografickému vývoji v následujících dvou dekádách pomaleji o 1,5 % a do roku 2040 dosáhne v průměru 2% ve Francii, ale v Itálii a Německu pouze 1 %. DRAHOMÍRA DUBSKÁ V posledních třech měsících loňského roku klesla německá ekonomika proti stejnému období roku 2001 o 0,5 %. Po chabých mezikvartálních růstech v prvních třech čtvrtletích ukázalo poslední čtvrtletí stagnaci. Pod svým potenciálním produktem se německo pohybuje od roku 1993, nyní se však produkční mezera značně zmenšila. Pokud by ekonomika pokračovala ve stagnaci, což se může stát, protože řada ekonomů vidí nastupující recesi zejména ve stavebnictví, zvýšil by se podíl špatných půjček v bankovních portfoliích v situaci, kdy zejména velké peněžní domy v Německu trpí pády cen na akciových trzích. Výrazné zvýšení systémového rizika v tomto sektoru však v současné době nehrozí, i když ekonomové upozorňují, že monitorování regulátorem německých bank by mělo být v nadcházejícím období ještě obezřetnější. Za celou dekádu 1991 až 2000 rostlo Německo v průměru o 1,9 % a dosahovalo tak lepšího výkonu než ostatní velké evropské ekonomiky (Francie 1,8 % a Itálie 1,5 %). Bylo to však dáno výjimečnou situací po pádu berlínské zdi, kdy sjednocení Německa způsobilo prudký růst ekonomiky vyvolaný i umělým kurzovým nadhodnocením, když východoněmecká marka byla směněna se západoněmeckou v poměru 1:1. Po vyloučení tohoto vlivu rostla německá ekonomika v uvedeném období o 1,6 %. Už od roku 1986 je patrná u všech tří ekonomik poněkud silnější korelace hospodářských cyklů, která plyne ze sílících vzájemných obchodních vazeb. Více než čtvrtina německého vývozu směřuje do Francie. Investiční aktivita v Německu byla v uplynulé dekádě značně rozkolísaná. Robustní růst v první polovině 90. let byl živen neudržitelným boomem stavebnictví. Motivovala ho poptávka po novém bydlení v západních částech země, kam se stěhovali lidé z východních regionů. Na Východě výstavbě prospívaly daňové úlevy a investice vlády. Do budoucna je rizikem pomalejší růst obyvatelstva na Západě. na Východě je už teď přebytek kapacit bydlení. Výrazně klesly i veřejné investice, stavební boom zmizel a sektor je od roku 1997 v recesi. Pokud by nízký růst pokračoval i nadále při nízké inflaci, zasáhlo by to fatálně už teď slabé zisky bankovního sektoru. Banky by v důsledku toho přitvrdily v hodnocení rizik úvěrovaných podniků, což by opět oddálilo oživení reálné ekonomiky. Ekonomická výkonnost Německa, ale i Francie a Itálie, je už od počátku 80. let zklamáním, zejména ve vztahu k výkonu ekonomiky USA. Na útlumu se podepsala restriktivní měnová i fiskální politika, kterou bylo možné zdůvodnit přípravou zemí na přijetí společné měny. Ovšem jistá strnulost, pokud jde o strukturální změny, zejména na trhu práce, omezila schopnost Německa integrovat východní regiony do hlavního proudu ekonomiky. Přestože v současné době nehraje německá ekonomika podle deflačního scénáře, v budoucnu to není vyloučeno, zejména pokud by byla přijata příliš restriktivní fiskální politika. Tvrdší fiskální opatření, o nichž uvažuje německá vláda v roce 2003, by dále snížila poptávku, protože firmy by více propouštěly, což by snižovalo příjmy domácností. K těmto obavám přispívá i zdraví německého bankovního sektoru. |
Související
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Každou středu vám představíme nejzajímavější texty aktuálního vydání, které si můžete přečíst na webu ekonom.cz. Týdeník Ekonom vám už více jak 33 let přináší zajímavý obsah, bez kterého nemůžete být, který vás rozvíjí a baví!
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
