Akademikům je snadné zalichotit zmínkou o "managementu znalostí" a "společnosti znalostí". Často si myslí, že tato slovní spojení podtrhují ústřední roli vysokých škol ve společnosti. Ve skutečnosti ale naznačují opak - totiž že širší společnost sama je pařeništěm znalostí, na něž univerzity nemají výsadní ani přednostní právo.

To vysokoškolské profesory zaskočilo, protože tradičně považovali vědění za něco, co je účelem samo o sobě a o co usilujeme bez ohledu na náklady. Dnes čelí rostoucímu celosvětovému tlaku na otevírání univerzit širší veřejnosti, většinou z důvodů, jež se nikterak nevztahují k hledání čirého vědění. Od dnešních vysokých škol se očekává, že budou fungovat jako výdejní automaty na diplomy a jako motory ekonomického růstu.

Akademičtí pracovníci nakonec ztrácejí kontrolu nad výkonnostními standardy ve prospěch "manažerů znalostí". Podle bývalého redaktora časopisu Fortune Toma Stewarta jsou univerzity "přitroublé organizace" s příliš vysokým "lidským kapitálem", ale nedostatečným "strukturálním kapitálem".

Řetězce prodejen rychlého občerstvení jsou prý naopak "chytré organizace", protože alchymií dobrého managementu co nejlépe využívají relativně nízce kvalifikovaného personálu. Akademický svět funguje přesně opačně, neboť vedoucí kateder a děkani se musí urputně snažit, aby měli přehled o tom, co jejich zaměstnanci dělají. Oproti vysokým školám je McDonald's mnohem více než jen součet svých částí.

Akademičtí pracovníci z velké části dopady managementu znalostí stále popírají. Strmý nárůst počtu univerzitních rektorů rekrutovaných z obchodní a průmyslové sféry ale naznačuje, že McDonald's i Harvardovu univerzitu lze - alespoň v zásadě - posuzovat podle stejných provozních a výkonnostních standardů.

Zároveň nelze očekávat, že rostoucí počet vysokoškolských pracovníků zaměstnaných na krátkodobé smlouvy bude bránit integritu instituce, která jim nedokáže slíbit jistotu zaměstnání. Mnozí akademici - a nejen profesionální manažeři znalostí - skutečně podpořili nedávné kroky k rozdrobení "jednoty výuky a výzkumu", jež definuje univerzity už od počátku 19. století.

Univerzity se zdají být k tomuto postoji náchylnější, kdykoli vznikne nový on-line studijní program nebo nový technologický park. Tyto dva typy "postakademických" univerzit - jednak tiskárna diplomů, jednak továrna na patenty - mají shodně prvořadý zájem být ku prospěchu těm, kdo platí na místě dodání. Ale kdykoli univerzity měly svou existenci ospravedlňovat s ohledem na okamžitou analýzu nákladů a výnosů, byly vždy v nesnázích.

Bylo by chybou vinit za tento instrumentální pohled na univerzity jako na "poskytovatele služeb" manažery znalostí, případně neoliberální ideologii. Stejnou ideu sdíleli i zákonodárci v dobách rozkvětu sociálního státu. Veřejnost bude platit vyšší daně, protože by poplatník nebo jeho děti mohli být přijati do studia, jež zlepší jejich vyhlídky na zaměstnání, nebo protože by objevy výzkumníků mohly zvýšit kvalitu života.

Stejný způsob myšlení se uplatňuje dnes, kdy financování kryje stále víc soukromý sektor. To ovšem nemusí znamenat, že se univerzity promění ve zcela komerční instituce. Korporátní původ univerzit je v této věci více než jen historickou památkou. Univerzity společně s církvemi, náboženskými řády, cechy a městy byly původní korporace. Komerční podniky se začaly běžně považovat za korporace až v 19. století.

Co původně podle římského práva opravňovalo univerzitu ke statutu korporace, byla její snaha o dosahování cílů, které přesahovaly osobní zájmy jejích tehdejších členů. Korporátní status univerzitám umožňoval prostřednictvím zkoušek nebo voleb zvýšit své institucionálně přidělené finance, které byly poskytovány osobám, jež do společnosti pronikaly na nedědičném základě.

Nejstarší a nejúspěšnější americké univerzity založili britští náboženští disidenti, pro něž byla tato korporátní forma stále živá. Od 17. století byli američtí absolventi vedeni k tomu, aby chápali svou vysokoškolskou zkušenost jako život určující proces, o nějž je třeba se podělit a jenž si zaslouží jejich finanční podporu.

Nadace založené na těchto příspěvcích umožňují dalším a dalším generacím mít stejné šance obohatit se vzděláním. Nejlepší americké univerzity stále účtují nejvyšší školné na světě, ale celou částku platí jen třetina studentů.

Univerzity vůbec nejsou přihlouplé organizace. I když je pravda, že se musí snažit, aby byly víc než jen součtem svých částí. To ovšem znamená, že hodnotu vysokých škol nelze poměřovat jen okamžitým prospěchem, který přinášejí svým dnešním klientům. Ideál jednoty výuky a výzkumu byl právě takovým příslibem dostatečně široké organizační vize, jenž by stálo za to dnes oprášit.

Vždyť specifikum univerzit spočívá ve vytváření nových znalostí (skrze výzkum), jež se poté konsolidují a distribuují (skrze výuku). V první fázi vysoké školy produkují nové formy sociálních výhod a výsad, zatímco ve druhé fázi je likvidují. A právě tento ojedinělý typ kreativní destrukce dělá z univerzit jedny z nejlepších podnikatelských organizací.

(c) Project Syndicate, únor 2003

Steve Fuller je profesorem sociologie na britské University of Warwick a autorem knihy Základy managementu znalostí.

Související

Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!

Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.

Odkaz pro sdílení:
https://ekonom.cz/c1-12388820-mcdonaldizace-univerzit