Bydlení představuje preferovaný veřejný statek, a je tedy jen otázkou, čemu a jak na tomto úseku dát přednost. Důležité je také, kolik to bude stát, protože státní podpory musíme formou daní zaplatit. Konstrukce a konkrétní parametry těchto podpor rozhodují o jejich efektivnosti. Jednotlivé formy státní podpory bydlení vznikaly v průběhu 90. let a v prvních letech nového tisíciletí ve zcela různých podmínkách. Někdy dokonce ve spěchu a ve snaze být moderní, navíc s originálními konstrukčními myšlenkami - viz systém státní sociální podpory, jehož součástí je i příspěvek na bydlení, který nemá s bydlením téměř nic společného.

Již z uvedených důvodů je účelné periodicky analyzovat smysluplnost celkové koncepce státní podpory bydlení. Významným podnětem pro analýzy bývají v praxi fiskální problémy a politická zadání obecně. Omezme se však na aktuální problematiku státní podpory stavebního spoření a hypoték ve vazbě na jiné státní programy podpory spoření, zejména spoření na stáří - téma, které stojí za zamyšlení již s ohledem na časté propojování těchto spořicích programů v zahraničí.

Stavební spoření

Dnešní stavební spořitelny jsou specializovanými bankami. Stavební spoření je v podstatě střednědobým (v České republice pětiletým) programem lidového spoření se státní podporou. Forma této podpory je u nás výrazně transparentní a doslova lákavá - 25 % z ročně naspořených prostředků (maximálně z 18 000 Kč), tedy až 4500 Kč za rok. Kdo by to nebral? Lidé to brali i v době, kdy úroky z vkladů v "normálních" bankách byly tak vysoké, že převyšovaly efektivní zúročení vkladů ve stavebních spořitelnách včetně poskytované státní podpory. Dnes jsou úrokové sazby z vkladů v bankách až na výjimky menší než holý úrok ve stavební spořitelně; státní podpora je navíc. Slibuje-li stavební spořitelna "čistým" spořitelům ještě zvýhodněný úrok, pak je stavební spoření lákavé i pro milionáře, které státní podpora nezajímá. Stavební spořitelny již v tomto směru začaly jednat.

Nezbytnost reformy státní podpory stavebního spoření je zřejmá. Již proto, že stavební spoření dosáhlo vysokého stupně nasycenosti trhu. Jestliže dnes připadá v ČR nejvyšší počet smluv o stavebním spoření na tisíc obyvatel na světě (při jisté skromnosti bychom mohli říci ve střední Evropě), pak je to výrazem jisté extenzity našeho stavebního spoření: Často spoří i celá rodina, přestože by stačilo, kdyby - třebas více - spořili jen rodiče.

Jako řešení se nabízí prodloužení minimální doby stavebního spoření a zvýšení ročního limitu spoření pro účely nároku na státní podporu, snížení sazby státní podpory. Konkrétní konstrukce státní podpory je věcí míry státního zájmu o stavební spoření v konkurenci a v relaci s jinými státními programy. Podle mého názoru je zde potřebná koordinace a integrace především se spořením na stáří ve formě penzijního připojištění se státním příspěvkem a tzv. soukromého životního pojištění. Rozhodně by bylo chybou dělat "rázné" jednostranné kroky, např. v podobě zrušení státní podpory stavebního spoření pro občany, kteří nevyužijí možnosti čerpat úvěr od stavební spořitelny.

Hypotéky

Hypoteční úvěr jen v menší míře přímo konkuruje úvěrům ze stavebního spoření. Úvěr na pořízení domu nebo bytu není totiž dostupný širokým lidovým vrstvám - již s ohledem na možnosti splácení hypoték. Hypoteční úvěry jsou pro vyšší příjmové skupiny obyvatelstva a dále pro ty, kteří si již značnou část prostředků na pořízení domu či bytu naspořili. Třeba i ve formě stavebního spoření nebo životního pojištění.

Přímá státní podpora hypotečních úvěrů je u nás flexibilní ve vztahu k vývoji úrokové hladiny a zřejmě není aktuální uvažovat o zásadních změnách. Nemá žádnou přímou vazbu na základní formu státní podpory stavebního spoření. Obě státní podpory není účelné koordinovat. Spíše se vtírá otázka, respektive námět: Stejnou státní (úrokovou) podporu jako hypotéky by měly mít i srovnatelné úvěry ze stavebního spoření. Proč by stavební spořitelny nemohly poskytovat hypoteční úvěry?

A další otázka pro ty, kteří doporučují vyloučit ze státní podpory stavebního spoření klienty, kteří si nevezmou úvěr z tohoto spoření: Neměl by stát podporovat spoření v rámci stavebního spoření s následným vyčerpáním těchto úspor na pořízení bydlení, ať již klient použije současně hypoteční úvěr (namísto úvěru ze stavebního spoření), či nikoliv? Zřejmě ano.

Pro úplnost uveďme základní modelové rozdíly mezi hypotečními úvěry a úvěry ze stavebního spoření. Hypoteční úvěry představují podstatně vyšší finanční zatížení dlužníka, a proto jsou také dlouhodobé - splácí se zpravidla po dobu 20 až 30 let. Naproti tomu úvěry ze stavebního spoření se sjednávají zpravidla na dobu do 10 let. Splátky úvěrů ze stavebního spoření mohou být relativně vyšší, v relaci k jistině; také proto, že úroková sazba je fixní, a tedy dopředu známá po celé období splácení. Hypotéka je větším rizikem pro dlužníka i se zřetelem na okolnost, že fixní úroková sazba se sjednává jen na omezenou dobu (jeden rok až 10 let).

Spoření na stáří

Mezi státem podporované programy spoření patří vedle stavebního spoření i spoření na stáří, nejčastěji ve formě státní podpory důchodového pojištění a některých dalších životních pojištění. U nás jsou tyto produkty označovány jako penzijní připojištění se státním příspěvkem a soukromé životní pojištění. Akademici i politici by měli vědět nebo aspoň tušit, proč zde existují paralelně dva systémy státní podpory "kvalifikovaného" životního pojištění (tzv. penzijní připojištění je životním pojištěním ve smyslu směrnic Evropské unie i našeho zákona o pojišťovnictví). A mělo by se také tušit, resp. vysvětlovat, proč se obě tyto konstrukce státní podpory odlišují od státní podpory stavebního spoření.

V zahraničí bývají programy stavebního spoření, popřípadě podpory bydlení v různé podobě, propojeny s programy spoření na stáří. Má to svůj logický základ v typických potřebách lidí v různých etapách života. V období zakládání rodiny je výrazně zvýšená potřeba zabezpečení bydlení, která může být řešena využitím nájemního bydlení. Později, po zvýšení výdělků, naspoření významné části prostředků a využití hypotéky či úvěru ze stavebního spoření se může nájemní bydlení změnit ve vlastní. Až děti odrostou, lze nemovitost pronajmout nebo prodat a oba tyto případy mohou fungovat jako forma zabezpečení ve stáří. V našich poměrech tato konstrukce v zásadě nefunguje, protože trh s byty je stále podstatnou měrou deformován. V řadě západních zemí jde však již o běžné postupy: Pořízení nemovitostí je v tomto smyslu chápáno jako čtvrtý pilíř starobního zabezpečení (vedle sociálního důchodového pojištění, podnikového důchodového zabezpečení a životního pojištění).

Spořit si na stáří lze samozřejmě po celou dobu výdělečné činnosti, počínaje obdobím po ukončení studia a zakládání rodiny. Obvykle však v tomto období životního cyklu mají lidé jiné zájmy a potřeby, než myslet na stáří. Potřeba bydlení je nyní podstatně významnější. Obráceně tomu bývá v předdůchodovém věku. Má-li si však průměrný člověk naspořit významnou částku, za niž by si mohl koupit doživotní důchod přes tisíc korun měsíčně, musí začít se spořením mnohem dříve než pět let před odchodem do státní penze. A kdyby vydělával více peněz a mohl si dovolit spořit na vlastní důchod větší částky měsíčně, pak bude státní podpora omezena stávajícími limity. V posledních letech ekonomické aktivity by tento výdělečně činný člověk mohl využít i stavební spoření s jeho státní podporou, za předpokladu, že tato podpora nebude omezena na klienty čerpající úvěr.

Limitování horní výše státní podpory např. u stavebního spoření nebo u životního pojištění má svou obecnou logiku, je i výrazem omezených státních zdrojů pro tyto účely. Současně je odůvodněné umožnit například vyšší spoření na důchod se státní podporou osobám, které jsou ve věku zhruba 40 až 45 let, neboť neměly dříve možnost státní podporu čerpat (protože neexistovala). Například ve Velké Británii se tak dnes postupuje. Je však možné a snad i elegantní jiné řešení: Státní podporu spoření na stáří nediferencovat podle věku, ale vytvořit jeden společný limit pro státní podporu stavebního spoření a spoření na stáří, a umožnit tak čerpání vyšší státní podpory stavebního spoření zejména v mládí a ve středním věku. V další fázi životního cyklu lze naopak předpokládat koncentraci využívání státní podpory v životním pojištění. Toto řešení se jeví aktuální zejména u nás, protože máme více druhů státních podpor, ale minimálně koordinovaných. Optimální řešení tedy představuje unifikace konstrukce státní podpory stavebního spoření, penzijního připojištění a soukromého životního pojištění.

Podnikové zaopatření

Podniky mají možnost vyjednat s pojišťovnami, penzijními fondy, stavebními spořitelnami a možná i s hypotečními bankami výhodnější podmínky než jednotlivec, již díky úsporám z rozsahu produkce. Skupinové životní pojištění je levnější než individuální, protože životní pojišťovna má v případě sjednání a správy skupinového pojištění nižší náklady. Obdobně je tomu i ve vztahu k jiným finančním službám a finančním institucím. V zahraničí se ve sféře podnikového zaopatření uplatňuje i podpora bydlení, např. ve formě příspěvků podniků na stavební spoření. Proč to nedovolit i u nás?

Předchozí vláda sociální demokracie hodlala zavést nové instituce podnikového zaopatření - zaměstnavatelské penzijní fondy. Tzv. zaměstnanecké penzijní připojištění (bez státního příspěvku) má být podle těchto návrhů levnější než stávající penzijní připojištění díky tomu, že půjde o skupinové pojištění. To je reálné za předpokladu, že příslušné nové penzijní instituce překonají (a až překonají) bariéru vysokých pořizovacích nákladů. Přitom skupinové životní pojištění je běžnou nabídkou stávajících životních pojišťoven, nemá však plnohodnotnou státní podporu - nesplňuje podmínky stanovené pro soukromé životní pojištění. Věcně jde "pouze" o profesionální nedorozumění. Vláda se velmi komplikovaně dobývala do dveří, které si sama zabouchla.

Moderní politika na úseku podnikového zaopatření spočívá v rovnosti jakéhokoliv zabezpečení (ať podnikového či individuálního), jakéhokoliv srovnatelného produktu a jakéhokoliv "operátora". Prostě a jednoduše: Státní podpora penzijního připojištění, soukromého životního pojištění (včetně skupinové formy tohoto pojištění) a stavebního spoření by měla být pouze jedna - pro daného klienta (zaměstnance, OSVČ), bez ohledu na operátora a uvedený "kvalifikovaný" produkt. Klienti státní podporu vyčerpají buď sami, nebo v rámci podnikového zaopatření. Vyžaduje to samozřejmě jednotnou konstrukci této podpory v relaci k platbám klientů. Taková konstrukce by přitom byla přínosem i sama o sobě. Zatím v naší praxi jasně převažuje teze, že "když dva dělají totéž, není to totéž". I laik by se měl ptát, kdo koordinuje státní podporu na úrovni vlády a zodpovídá tak za stávající stav.

Perspektivu stavebního spoření a dalších spořicích programů podporovaných státem nelze zjednodušit na problém fiskální, zda jsou stávající objemy státních dotací ještě únosné, či už nikoliv. Změny jsou potřebné již s ohledem na změněné národohospodářské podmínky, velký význam však má i účelná koordinace a unifikace státní podpory. Také zde platí, že s menším objemem prostředků lze dosáhnout vyšších efektů pro klienty, a to i z pohledu nákladů na státní správu.

Prof. ing. Jaroslav Vostatek, CSc.,

Wüstenrot, životní pojišťovna, a. s.,

Hospodářská fakulta TU v Liberci

Související