Alberto Alesina a Francesco Giavazzi o problémech Paktu stability a růstu.

Evropský Pakt stability a růstu je ohrožen jako nikdy dříve. I předseda Evropské komise Romano Prodi o něm dnes tvrdí, že je stupidní. V mnoha směrech se asi nemýlí. Když se loni v létě ukázalo, že by rozpočtový schodek Německa mohl přesáhnout paktem určený strop, kancléř Schröder raději odložil daňový škrt, který již oznámil, než aby snížil veřejné výdaje. Francouzská vláda (která rozhodně nemíní omezovat přebujelý veřejný sektor) ukázala Evropské komisi dlouhý nos a vzkázala jí, že má "jiné priority" než plnit podmínky paktu. Dokáže však Pakt stability přežít odpor dvou největších ekonomik EU? Jak dlouho?

Pakt stability se zrodil po dlouhém období (část 70. let, celá 80. léta a větší část 90. let), během něhož řada evropských zemí ztratila kontrolu nad svou fiskální bilancí. Cílem Paktu stability a růstu původně bylo přinutit země, které se ucházely o členství v Evropské měnové unii, aby rozpočty přiblížily rovnováze a snížily nadměrné zadlužení. Dnes se ale začínají objevovat vnitřní problémy paktu.

Největší problém je v tom, že místo na dílčí složky vládních rozpočtů - tj. daně a veřejné výdaje - se Pakt stability soustřeďuje na rozpočtové schodky. Fiskální problémy Evropy mají svoje kořeny v přebujelých vládách. Vyžadují nadměrné zdaňování, aby mohly finančně pokrýt svou obrovitou administrativu, a to hrubě zasahuje do pobídek, jež jednotlivci potřebují k tomu, aby chtěli více pracovat, investovat a podstupovat podnikatelská rizika. Tuto deformaci pak nedokáže napravit ani určení nejvyšší možné míry rozpočtového schodku - jak to dělá Pakt stability.

V letech 1995 až 2002 zůstaly veřejné výdaje v eurozóně (po odpočtu úroků a kapitálových výdajů) navzdory existenci Paktu stability na téměř stejné úrovni. V roce 1995 představovaly 41 procent HDP a letos dosáhnou 40,7 procenta. Na druhé straně hrubé vládní investice, už beztak téměř zanedbatelné, dále klesly z 2,7 na 2,4 procenta HDP.

Tak nepatrné rozdíly v rozpočtových výsledcích se dostávají díky Paktu stability do popředí evropské ekonomicko-politické diskuse, která je nejenže směšná, ale hlavně odvádí pozornost od skutečných rozpočtových problémů Evropy. Zdá se, že jen hrstka lidí si uvědomuje chybovou toleranci, která při kalkulaci těchto čísel vzniká.

Parlamenty často diskutují o tom, zda ten či onen krok povede ke schodku ve výši 0,8 nebo 1,1 procenta HDP. Poslanci ale přehlížejí fakt, že rozdíl mezi těmito čísly je pod úrovní statistické chyby. Jalové debaty tohoto typu jsou pro zemi vhodnou výmluvou, aby nemusela řešit skutečné fiskální problémy: neudržitelné důchody, podpory v nezaměstnanosti, které nezaměstnané nenutí hledat novou práci, a ke mzdám ve veřejném sektoru bez vazby na výkon.

Pakt stability vedle toho, že přesouvá pozornost od skutečných rozpočtových výzev, navíc nerozlišuje země s vysokým a nízkým veřejným dluhem. Na Řecko a Itálii, jejichž veřejný dluh přesahuje roční HDP, se pohlíží stejně jako na Portugalsko, kde podíl veřejného dluhu na HDP činí 45 procent. Takový přístup ignoruje hlavní důvod vzniku Paktu stability - nutit nejvíce zadlužené vlády, aby uvedly do pořádku svou fiskální situaci.

Třetím destabilizujícím faktorem, který je součástí Paktu stability, je skutečnost, že vybízí země ke kreativnímu účetnictví `a la Enron, tedy že nabádá vlády k podvádění. Změnou složení veřejného dluhu lze snížit oficiální deficit o několik desetinných míst - a to je jen jeden z řady triků, které ministři financí mohou vytáhnout ze svého kouzelnického klobouku.

Evropa zoufale potřebuje snížit výdaje (zejména v oblasti důchodů a mezd) a daně. Je zřejmé, že Pakt stability nedokáže motivovat vlády ke splnění těchto cílů. Spíš překáží jedinému realistickému způsobu, jak snížit velikost vládního sektoru: nejprve snížit daně, nechat daňové poplatníky, aby si na nižší daňové břemeno zvykli, a pak vytvořit politický tlak na snižování výdajů.

Svou přetrvávající posedlostí prvním desetinným místem deficitu, a to i v době pokračující stagnace, nechápe Ecofin - Rada evropských ministrů financí - ani své poslání omezovat nejrozmařilejší z dlužících vlád, ani nenabízí cestu, jak do Evropy vrátit růst. Nakonec to dopadne tak, že pokud některá evropská země (především to platí pro velké země - Německo, Francii, Itálii a Británii) se rozhodne mít schodek, který překračuje hranici určenou Paktem stability, učiní tak naprosto beztrestně, jak už to ostatně předvedla Francie.

Dva roky po vzniku eura tak Pakt stability a růstu, o který se měna opírá, slouží jen k trestání malých zemí. Pamatujete, co se stalo s Irskem, které má snad nejvyrovnanější rozpočet ze všech zemí v Evropě, když se odvážilo snížit daně v rozporu s pravidly Paktu stability? Je načase, aby Evropská komise začala uvažovat jinak. Místo posedlosti deficity by si větší pozornost zasloužily vládní výdaje.

(c) Project Syndicate, říjen 2002

Alberto Alesina je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě. Francesco Giavazzi je profesorem ekonomie na Univerzitě Bocconi v Miláně a členem Skupiny ekonomických poradců předsedy Evropské komise.

Související

Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!

Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.

Odkaz pro sdílení:
https://ekonom.cz/c1-11789260-destabilizujici-pakt-stability