Alberto Alesina a Ignazio Angeloni o pravomocích centrálních orgánů Evropské unie.

Předseda Evropské komise Romano Prodi předložil návrh, jak posílit exekutivu Evropské unie. Británie, Francie a Španělsko pracují na protinávrhu, který má soustředit výkonnou moc EU do rukou největších členských států Unie. Co si o tom má myslet řadový Evropan?

Občané Evropy jen málokdy chápou ústřední témata, o nichž debatuje Evropský ústavní konvent v Bruselu. Hory detailů jen zakrývají problémy. Sterilní a namnoze zavádějící diskuse v jednotlivých zemích, jež proti sobě stavějí euroskeptiky a eurofily, vyvolávají bouře nevole i pohoršení, ale nevysvětlují nic. Všechno se zdá tak spletité, že noviny a televize o Konventu raději přestaly referovat.

Občané Evropské unie by cíle Konventu mohli pochopit mnohem snáz, kdyby si položili tuto otázku: Jak by se měly funkce a kompetence vlád rozdělit mezi EU a vlády jednotlivých států? K zodpovězení této otázky musíme mít jasnou představu o tom, co je vlastně pravým smyslem vlády.

Vláda má svým občanům zabezpečovat veřejné služby: kolektivní bezpečnost, legislativu a regulaci, uplatňování zákona a sankcí. Tyto služby lze zajišťovat na různých úrovních vlády: lokální, regionální, národní a nadnárodní, tedy na úrovni EU. Která je ale ta pravá?

V některých oblastech decentralizace funguje, protože odpovídá potřebám místních či národních společenství. Lokální rozhodnutí však mívají dopad i na občany jiných společenství a zemí. Některé služby by se tedy měly přesunout kvůli externalitám na širší zeměpisné jednotky.

Evropská alokace vládních kompetencí by měla být založena na zásadě, že instituce budou provádět jen ty činnosti, u nichž rozšířením působnosti dojde k úsporám nebo u nichž je zanedbatelná názorová rozdílnost. Čím nižší je externalita té které činnosti vlády, na tím nižším stupni by měla být. Nízké externality naznačují, že centralizace poskytne jen omezené výhody, hluboké rozdíly mezi občany pak znamenají vysoké náklady na harmonizaci.

Euro je například jasnou výhodou centralizace. Už nelze devalvovat liru ve prospěch italského exportu a na úkor exportu francouzského následovaného francouzskou reakcí. Výhody společné měny převažují nad cenou nesourodosti.

Pokud však jde například o školskou politiku, tam by centralizace systému veřejného školství ve všech členských zemích žádné výhody nepřinesla. Kulturní rozdíly jsou příliš velké. Bylo by absurdní přesunout vzdělávání a kulturu na nadnárodní úroveň.

Z dalších oblastí, kde by centralizace přinesla jasné výhody, vynikají dvě: společný trh a hospodářská soutěž jako jeden celek a zahraniční politika a obrana jako celek druhý. K prvnímu z nich patří i protimonopolní předpisy, obchod a společná měna. Podle mínění mnohých by měla být harmonizována i fiskální politika. Jenže každý stát má jiné preference a fiskální harmonizace by mohla narazit na odpor.

Centralizovaná daňová politika nemá opodstatnění ani z ústavního pohledu. Americká ústava například svým státům vyvážený rozpočet nijak nepředepisuje. Daňová harmonizace má opodstatnění jen za výjimečných okolností, například pro případ zákazu daňových stimulů užitých k omezení konkurence, obchodu nebo pohybu kapitálu.

Zahraniční a vojenská politika jsou pak vyloženě doménou vlád. Zde z centralizování plynou jasné výhody. Bylo by přece absurdní, kdyby New York uskutečňoval jinou zahraniční politiku než třeba Texas. V Evropě je situace podobná.

Přijetí nových zemí do Evropské unie s sebou přinese ještě více vnitřních rozdílů, což znamená, že opodstatnění bude mít ještě méně centralizovaných politik. Z těchto úvah plyne pro členy Konventu několik zásad:

1. Evropská ústava by měla jednoznačně stanovit, která privilegia přísluší Evropě a která členským zemím. Dojde-li k pochybám, měl by podle principu subsidiarity ve sporné oblasti převážit nárok členských zemí.

2. Evropské instituce by měly garantovat fungování trhů včetně hospodářské soutěže a obchodní a měnové politiky.

3. Daňová oblast by měla zůstat vesměs decentralizována, s výjimkou několika málo konkrétních případů.

4. Zahraniční a obranná politika spadají pod federální pravomoci, jimiž bude Evropa pověřena vhodným způsobem a ve vhodnou chvíli.

5. Tvorba nových oblastí pod federální kompetencí by měla vždy být výsledkem rozhodovacích procesů, které známe z ryze zastupitelských demokracií. Čili "žádná centralizace bez reprezentace".

Dnešní EU se bohužel od těchto principů značně oddaluje, jak dokládá zemědělství, které představuje 2 % evropského HDP, ale na evropských výdajích se podílí celými 40 %. Evropa má historickou příležitost. Otcům Ústavy Spojených států amerických se podařilo napsat dokument, který vydržel celých dvě stě let. Úkol, jenž mají před sebou členové Evropského konventu, je samozřejmě v mnoha směrech jiný a mnohem komplexnější - stejně jako společnost, které se zodpovídají. Pokud prokážou moudrost a prozíravost, bezpochyby uspějí.

(c) Project Syndicate, červen 2002

Alberto Alesina je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě;

Ignazio Angeloni je zástupcem ředitele výzkumu v Evropské centrální bance.

Související

Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!

Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.

Odkaz pro sdílení:
https://ekonom.cz/c1-11208730-o-vyvazenosti-evropske-ustavy