Všem, kteří říkají, že je na předsednictví Konventu moc starý, dává Valéry Giscard d'Estaing vtipnou odpověď. Je mu 76; Benjaminu Franklinovi bylo 81, když v roce 1787 sehrál vůdčí roli ve Filadelfském konventu, jenž zrodil ústavu Spojených států.

Bývalý francouzský prezident vtipkuje jen tak napůl. Pokud se delegáti evropského Konventu odvolávají na Filadelfii, ukazují jen, jak velké mají ambice - nebo očekávání. Oněch 105 zástupců evropských vlád, parlamentů a institucí, kteří se scházejí v Bruselu, nejsou na rozdíl od delegátů ve Filadelfii zajedno ani ve víře, že formují jednotný státní útvar.

Zklamáni asi budou ti, kteří doufají, že se v Konventu zrodí Spojené státy evropské. Madison nebo Hamilton by hned poznali, na jakou základní ústavní otázku bude muset Konvent odpovědět: kolik moci by si měly podržet jednotlivé státy a kolik by jí měly předat centrální federální autoritě.

Patnáct členských zemí EU v minulém prosinci prohlásilo, že potřebují ústavodárný Konvent, neboť "Unie stojí na křižovatce, v rozhodujícím okamžiku své existence". Tak melodramatické vyjádření vyhovuje těm, kteří tlačí na ještě "pevnější Unii". Jenže EU opravdu stojí před velkými úkoly, které si možná opravdu vynutí ústavní změnu.

I šéfové členských zemí, kteří mají mít na fungování Unie největší vliv, jsou zmateni jejími labyrintovými procedurami a podivnými metodami rozhodování. Britský premiér Tony Blair a německý kancléř Gerhard Schröder nedávno společně vyzvali, aby skončila tradice tajnůstkářských ministerských schůzek za zavřenými dveřmi. Nastínili, aby se ministerská jednání s výjimkou bezpečnostních a zahraničně politických témat odehrávala před veřejností. Navrhli také, aby se šéfové vlád na vrcholných setkáních nehádali nad otázkami, které neuměla vyřešit ministerská jednání na nižší úrovni, a místo toho se zabývali jen strategickými a dalekosáhlými záležitostmi.

Kdyby našly tyto změny příznivou odezvu, mohly by být uvedeny do života během několika měsíců. Jenže rychlá dohoda ani v těchto čistě procedurálních oblastech není moc pravděpodobná. Ještě menší naději na vyřešení mají další záležitosti včetně základní architektury Unie a rozdělení moci mezi členskými zeměmi.

Prvním a stěžejním bodem je bezprostřední rozšíření o dalších deset členů. Mohou rozhodovací procedury, původně konstruované pro pouhých šest zemí, fungovat pro svazek pětadvaceti a více států? Druhým bodem jsou politické dopady eura. A konečně za třetí jsou v Unii stále víc slyšet hlasy po koordinovanější a efektivnější zahraniční politice.

V Konventu je už teď zřejmá hluboká propast mezi federalisty a jejich odpůrci. Federalisté budou chtít, aby jednotlivé státy měly mnohem menší možnost vetovat rozhodnutí Unie. Budou si přát ústavu založenou na soudem vynutitelné chartě práv, budou toužit po mnohem silnější zahraniční a obranné politice. Jejich cílem bude vyvinout systém trestního práva, který by platil v celé EU. A dát více moci jak Evropskému parlamentu, tak Evropské komisi. Někteří budou rovněž vyžadovat mnohem větší rozpočet, který by se financoval z daní přímo uvalovaných EU. Stejně jako podstatně ambicióznější panevropskou sociální politiku.

Antifederalisté se jistě budou snažit většinu z těchto vizí zablokovat a budou chtít přesunout některé z pravomocí EU zpět na národní vlády. Mohlo by se to týkat regionální pomoci, zemědělství a legislativy v sociální oblasti.

Tábor federalistů v nejširším pojetí bude mít na Konventu výraznou přesilu. Giscard d'Estaing si pečlivě udržuje nezávislé postoje, i když ho mnozí podezřívají, že jeho cílem je zvýšit pravomoci větších zemí. Dva místopředsedové - bývalí premiéři Belgie a Itálie - jsou ale tvrdí federalisté. Oba nedávno podepsali výzvu Jacquese Delorse, aby se Evropa probudila. Delors, bývalý prezident Komise, jehož si zvláště cení zastánci ještě těsnějšího unijního sepětí, vyzývá k "soustavnému přechodu k ještě větší evropské integraci" především v hospodářské a sociální politice.

Šéf Konventu a jeho dva zástupci jsou na čele dvanáctičlenného prezidia, které Konvent povede. V prezidiu je doplní zástupci parlamentu, komise a národních vlád. Vášniví stoupenci integrace hrají přesilovku. Dva členové prezidia, Klaus Hansch a Giorgos Katifori (poslanci Evropského parlamentu za Německo a Řecko), podepsali socialistický manifest, který vyzývá evropskou vládu, aby podpořila evropský sociální model a sloužila jako protiváha Spojeným státům, které jsou "opilé mocí".

V prezidiu nejsou žádní euroskeptičtí antifederalisté. Ani v celém Konventu jich není mnoho. Dánský evropský poslanec Jens-Peter Bonde, který k nim patří, si myslí, že snad jen tři či čtyři z 66 delegátů členských zemí na Konventu mají silně protifederální názor. Bonde si dělá naděje, že podporu snad najde mezi delegáty z kandidátských zemí, kteří však nebudou mít na rozhodování skoro žádný vliv.

Konvent asi vypracuje dokument, který bude tlačit na hlubší integraci. Tím ovšem celá story neskončí. Návrhy musí prodebatovat a přetvarovat patnáct členských zemí, z nichž mnohé nechají rozhodnutí na referendu. Ambiciózní návrh ústavy může právě tak doznat změny. Před pěti lety byly Británie, Dánsko a Švédsko snad jedinými státy EU, které si z nového přikrmování integrace dělaly psinu. Jenže v Irsku a Itálii se atmosféra změnila. A změnit se ještě může i ve Francii a Německu, kde jsou letos volby. Sny o evropských otcích zakladatelích mají k realitě daleko.

The Economist

(c) The Economist Newspaper Limited, London, 2002

Související

Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!

Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.

Odkaz pro sdílení:
https://ekonom.cz/c1-10806910-otcove-zakladatele-snad