NADTITULEK: Evropa

Evropa, jejíž změny se někdy zdají tak pomalé, se chystá na revoluční rok. Více než 300 milionům obyvatel EU se v lednu do rukou (a peněženek) poprvé dostanou nová eura - a během měsíce přijdou o národní měny, na něž byli zvyklí po celý život. Psychologická a ekonomická mapa kontinentu se provždy změní. Další, téměř stejně významná revoluce přijde o něco později. Patnáct současných členů bude rozhodovat o osudu kandidátských zemí ze střední, východní a jižní Evropy doufajících ve vstup v roce 2004.

Toto rozšíření bude znamenat novou mapu Evropy. Zároveň však spustí ústavní debatu o legitimitě a demokratické spolehlivosti. V minulosti evropští činitelé pouze mluvili, teď už se vážným rozhovorům nevyhnou.

To proto, že rozšiřování na východ ukončí tradici pomalého rozvoje. Již od roku 1973, kdy do EU vstoupila Velká Británie, Dánsko a Irsko, se Unie přiklání spíše k promyšlenému rozšiřování. Po Řecku následovalo v roce 1986 Portugalsko a Španělsko. V roce 1995 Unie přivítala Rakousko, Finsko a Švédsko. Aby se předešlo nepředvídaným komplikacím, bude na seznamu nových členů minimálně pět, možná osm a nelze vyloučit ani deset členů. Favority tohoto pelotonu budou s největší pravděpodobností Česká republika, Kypr, Maďarsko, Slovinsko a přinejmenším jedna z pobaltských zemí, nejspíš Estonsko. Do Unie se mohou dostat i Litva, Lotyšsko, Malta, Polsko a Slovensko.

Rozšíření ve stylu velkého třesku přináší na pořad dne vnitřní organizaci Unie s více než 20 členy. Díky tlaku Německa lze na jaře roku 2002 očekávat konferenci expertů na ústavní právo, členů národních parlamentů a členů Evropského parlamentu na téma rozdělení moci v širší Unii.

Nebude to však žádné ústavodárné shromáždění jako v roce 1787 ve Filadelfii (kde jsou evropští Madisonové?) a s největší pravděpodobností nevyústí v žádnou plnohodnotnou ústavu. Avšak na rozdíl od současných debat, které se odehrávaly mezi odborníky za zavřenými dveřmi, se nelze než těšit na veřejnou výměnu názorů pod dohledem všeobecně uznávané osobnosti (např. některého z bývalých premiérů členských zemí). Konference začne na jaře a potrvá déle než 12 měsíců. Nejzávažnějším tématem bude rozdělení sil mezi centrální orgány v Bruselu, národní parlamenty a regiony. Němečtí odborníci sice předložili seznam povinností, ale ten se zdá příliš podrobný. Nejspíše se dočkáme deklarace obecných principů.

Konference se bude zabývat možností vytvořit nový úřad, který by dohlížel nad tím, aby evropská legislativa příliš nezasahovala do národního práva. Může padnout i návrh, aby předsedu Evropské komise - hlavu EU - nevolili evropští politici. Podle jednoho návrhu by měli kandidáti na předsedu vést stranické skupiny ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004. Byl to opožděný pokus o vrácení respektu Komisi, která pod předsedou Romanem Prodim ztratila svou roli politického majáku Evropy, ze které se těšila před lety za Jacquese Delorse.

Rozšiřování bychom ale neměli považovat za hotovou věc. Rok 2002 přinese řadu složitých jednání mezi současnou patnáctkou a kandidátskými zeměmi, a to především ve dvou nejvýznamnějších oblastech: podpoře regionů a společné zemědělské politice.

Chudší státy EU - v prvé řadě Řecko, Portugalsko a Španělsko - daly jasně najevo, že nebudou nečinně přihlížet, slovy bývalého španělského premiéra Felipa Gonzálese, na úkor svých vlastních farmářů (zemědělců). Bohatší státy jako Francie a Německo mají na věc stejný pohled. Německo, jinak největší zastánce rozšiřování, se obává dopadu na své méně rozvinuté spolkové země bývalé NDR. Připravme se tedy na závažnou krizi na konci rozšiřovacích jednání. Možný vstup Kypru, věčné rozbušky sporů mezi Řeckem a Tureckem, taktéž nezůstane bez následků, zvlášť pokud šanci na úspěch má pouze řecká část ostrova. Dalším zdrojem napětí je Polsko, země s největším počtem obyvatel a strategicky nejdůležitější geopolitickou polohou. Souhrou arogance a nekompetentnosti svých minulých vlád zaostává za ostatními kandidátskými zeměmi v plnění acquis communautaire, souboru "pravidel klubu", a mohlo by se dobře stát, že mezi první vlnou nových členů bude chybět.

Hrozba krize je výjimečně naléhavá i při pohledu na evropský volební kalendář. Na jaře ve Francii začíná první kolo prezidentských voleb, ve kterých se utká současná hlava státu a blízký přítel všech zemědělců Jacques Chirac s kandidátem socialistů, předsedou vlády Lionelem Jospinem. Na podzim bude zase svůj post obhajovat sociálnědemokratický spolkový kancléř Gerhard Schröder. Tyto dva státy jen těžko zablokují vstup Polska. Jedním z možných řešení je o pár měsíců odložit vstup prvních kandidátů do té doby, až bude připraveno i Polsko. To by ale nesporně odpálilo vlnu nevole mezi ostatními kandidátskými zeměmi, z nichž většina na členství čeká již od pádu komunismu před více než deseti lety.

Také Velká Británie sleduje evropský volební kalendář s napětím. Britská vláda s prosazováním liberalizace bude spoléhat na Španělsko, jehož středo-pravá vláda se 1. ledna 2002 ujme rotujícího předsednictví Unie. Britské naděje se upínají na summit EU v Barceloně v březnu 2002, který bude hodnotit pokrok učiněný od summitu v Lisabonu, jehož výsledkem byl ambiciózní plán na podporu konkurenceschopnosti EU na poli biotechnologií, energetiky a informačních technologií. Británie ráda využije příležitosti a bude se v Barceloně snažit dokázat, že Evropa nabrala její neoliberální kurz. Mohl by to být důležitý argument v přesvědčování britských voličů, aby se jejich země přidala k euru.

AUTOR:

Lionel Barber

editor evropských událostí, Financial Times

"Kdo je štědrý"
"Kdo dává, kdo bere"
"Na co jdou peníze"
Související